Vydání: 2008/39 Osobnost kardinála Josefa Berana, 23.9.2008, Autor: Aleš Palán

Politický vězeň nacismu i komunismu. Český patriot i exulant. Muž jedněmi zatracovaný a druhými navržený na beatifikaci. Kardinál Josef Beran.

Letos v prosinci uplyne 120 let od okamžiku, kdy malý Josef jako syn zdejšího učitele přišel v Plzni na svět. Příští rok v květnu si připomeneme 40 let od chvíle, kdy byl v římských kryptách chrámu svatého Petra pohřben na místě vyhrazeném jinak jen papežům. Tím hlavním důvodem, proč se za kardinálem Josefem Beranem v Katolickém týdeníku rádi ohlédneme, ale nejsou kulatá výročí. Je to Beranova nezdolná povaha a činorodá osobnost.
Josef Beran by mohl být chápán jako živoucí ztělesnění rčení, že i v malém těle se může skrývat velký duch, neboť byl opravdu malého vzrůstu. Jeho příjmení také můžeme vnímat jako nomen – omen, tedy jakési jméno – znamení. Mnohdy to byl v prvním šiku právě tento drobný muž, který se jako beran stavěl nastupující diktatuře.

Z internace pro kardinálský klobouk
Josef Beran (29. prosince 1888 – 17. května 1969) měl čtyři mladší bratry a sestru Marii. Dva bratři ovšem zemřeli ještě v kojeneckém věku, Slavoj jako mladík. Stáří se dožil jen Karel a Marie. Josef se dobře učil a záhy v sobě rozpoznal povolání ke kněžství, takže po maturitě na plzeňském gymnáziu odjel studovat bohosloví do Říma. Zde byl v roce 1911 vysvěcen na kněze a následující rok završil doktorátem teologie. Po návratu do Čech působil jako kaplan nejprve v Chyši na Žluticku, později v několika obcích poblíž hlavního města, které jsou nyní už jeho nedílnou součástí (Prosek, Krč...).
Jeho vlohy se uplatnily zejména v kantořině; to už ho nalézáme v Praze. Beran se stal učitelem a později ředitelem na dívčím Učitelském ústavu sv. Anny v Ječné ulici. Posléze profesorem pastorální teologie na teologické fakultě a rektorem arcibiskupského semináře.
Slibnou kariéru zabržďuje druhá světová válka. Dne 6. 6. 1942 je Beran zatčen gestapem, vězněn na Pankráci, v Terezíně a následně v Dachau. V koncentračním táboře je držen až do května 1945. Po návratu do Prahy se ujímá svých někdejších funkcí a 4. 11. 1946 je jmenován pražským arcibiskupem.
Tato volba se ve světle následujících událostí ukázala být velmi prozíravou: Beran odmítl uznat komunistickou autoritu nad církví, vystoupil proti kolaborantské Katolické akci a suspendoval patera Josefa Plojhara, který přes zákaz přijal místo v komunistické vládě jako ministr zdravotnictví. (Plojhar byl přitom stejně jako Beran dachauským vězněm.)
Následky strhujícího Beranova antikomunistického kázání ve strahovském kostele na sebe nenechaly dlouho čekat: hned následující den byl internován v arcibiskupském paláci. Nastupující moc si netroufla Berana přímo zatknout, ale režim, kterému byl arcibiskup v následujících letech podroben, neměl ke kriminálu daleko. Beran je držen v internaci a převážen po různých venkovských štacích: Roželov, Růžodol, Myštěves, Paběnice, Mukařov, Radvanov.
Komunisté si mohli myslet, že se na Berana zapomnělo, že nemá reálný vliv. Na počátku roku 1965 ho ale papež jmenoval kardinálem. Československá vláda záhy souhlasila s jeho výjezdem do Říma a Beran opustil svou vlast. Už se do ní nikdy nevrátil.
V Římě převzal Josef Beran kardinálský klobouk, na zasedání Druhého vatikánského koncilu přednesl slavnou řeč o svobodě svědomí a začal se zajímat o duchovní správu českých exulantů v zahraničí. Stál u vzniku středisek Velehrad, v Římě zakoupil dům, který od té doby slouží českým poutníkům. Za svého sekretáře si kardinál vybral pozdějšího biskupa Jaroslava Škarvadu.
V roce 1968 kardinál Josef Beran vážně onemocněl a následujícího roku zemřel. Oproti všem zvyklostem se pohřebních obřadů osobně zúčastnil i papež Pavel VI.