Jižní Ameriku lze buď nenávidět, nebo milovat

Vydání: 2013/26 Hurá na prázdniny!, 26.6.2013, Autor: Marek Orko Vácha

Téma: Církev v Latinské Americe

Nejsem religionista ani sociolog náboženství, nejsem schopen sepsat hodnověrnou vyčerpávající studii, na druhé straně jsem díky svým rozmanitým životním osudům mnohokrát v Jižní Americe pobýval, mluvil s mnoha lidmi z různých zemí a z různých míst společenského žebříčku – od těch z opravdu nejvyšších pater až po ty docela nízko. Nabízím mozaiku příběhů a zážitků, snad kamínky načrtnou celkový obraz.

K církvi v Jižní Americe patří spontánnost. Snímek AP Photo/Alessandra Tarantino

I.

Katolická církev byla vždy velmi pružná, co se týče kultu a liturgických zvláštností dané společnosti. Jižní Amerika je krásným příkladem. Liturgická procesí se sochami světců v životní velikosti, s oblečením a parukami, tytéž sochy světců pak v kostele, voskové tváře a ornáty z koloniálních dob. Písně živější než u nás, často se při bohoslužbách tančí nebo se věřící alespoň pohupují v bocích, kolem oltářů obrovské kytice růží a mnoho takových kytic. Náboženský kult je obrazem duše národa. Dění v kostele je přirozenější, spontánnější, jaksi bezstarostnější. V neděli na mši svaté je ve velikém kostele hlava na hlavě a v rámci liturgie probíhá křest mnoha malých dětí. Na závěr mše hrdí tatínci berou každý své dítě a zvedají je vysoko nad hlavu, aby každý viděl. Ohlušující, dlouhotrvající potlesk.

Jindy při mši koncelebruji a v rámci pozdravení pokoje jdu pozdravit i lidi kolem. Mladá žena v první lavici zůstává sedět a teprve zblízka si uvědomuji, že právě kojí.

II.

Jezuitské reducciones v Argentině, u nás známé z filmu Misie, pro mě nejsilnější zážitek z celého kontinentu. Realita je ještě působivější a dojímavější než film. Snad nikdy v dějinách katolické církve neučinilo tak málo mužů tak mnoho dobra tak velkému počtu lidí a jezuité zde, na pomezí Paraguaye, Brazílie a Argentiny, napíší nejkrásnější a zároveň nejbolestivější kapitolu svých dějin. Pro své proindiánské postoje budou nenáviděni všemi. Dvě století předtím, než byl ve Spojených státech ustanoven zákon o občanských právech, budou jezuité zacházet s Guaraníi jako rovní s rovnými a Guaraníové na otce jezuity dodnes vděčně vzpomínají – nikdy se neměli lépe než za zlatých časů jezuitských misií. Bohatství, prosperita a mír v misiích se stanou lovcům otroků trnem v oku. Film Misie ukazuje zkázu redukce, již ale nehovoří o tom, co bylo dál 
– a dál bylo to, že se jezuité i se svými indiány stáhli na jih, naučili je zacházet se zbraněmi a válečné strategii. Nesmíme zapomínat, že mezi jezuity byli nejlepší architekti, stavitelé, vojáci i inženýři své doby. V bitvě na řece Mbororé byli lovci otroků na hlavu poraženi a jejich armáda zdecimována.

Jezuité svou válku ale nakonec prohrávají, zánik redukcí bude totiž jen epizodou ve válce proti jezuitskému řádu v Evropě. V roce 1767 budou vyhnáni z Jižní Ameriky a v roce 1773 je řád zrušen. Dobové prameny uvádějí, že nucený odchod jezuitů Guaraníům zlomil srdce. Jejich jedinou nadějí bylo, že se snad jezuitští otcové do redukcí jednoho dne vrátí. Nikdy se nevrátili.

III.

Františkánský klášter v Peru v horách, ve výšce kolem tří tisíc metrů. V kostele přítmí a horko, a protože je konec vánoční doby, je zde ještě vystaven betlém. Vlastně dva betlémy – jeden vpravo, druhý vlevo. Nad Ježíškem se sklání Panna Maria i svatý Josef, tím ale podobnost s evropskými betlémy končí. Betlém vlevo by tak, jak byl, mohl být postaven do zoologického muzea. Všichni místní tvorové se přichází poklonit Ježíšku: shora shlíží vycpaná opička chápan, vlevo Ara ararauna, po stranách nespočet ptáků, z nichž mnohé jsem ani nedokázal pojmenovat, v jezírku před jesličkami yacaré, kajman s rozevřenou tlamou, skupina ještěrek, hadů a drobných savců. Byl jsem velmi spokojen. Betlém vpravo byl zase etnografickým zážitkem. V mnoha kostýmech se Ježíškovi přichází poklonit zástupci různých kmenů v různých indiánských krojích. V obou betlémech vířivá barevnost, až přehnaný ohňostroj barev, cosi, co vzdáleně připomínalo karnevaly v Riu nebo atmosféru románů Gabriela Márqueze. Ostatně, myslím, že aby člověk opravdu pochopil Márquezovy romány, musí mít Jižní Ameriku načtenou a odžitou.

IV.

V Punta Arenas setkání s argentinským knězem, na první pohled dobrým a laskavým člověkem, vážícím hodně přes sto kilo. Vypráví svůj příběh, nedávno mu ladrones v Argentině zabili bratra v rámci nějakého přepadení. Ptám se jej na poměry v argentinské církvi, která je tradičně početná a velmi živá, ptám se jej i na počty kněžských povolání a kolik jich bylo v ročníku. Na přesné číslo si již nevzpomínám, na druhou část věty zato velmi dobře. Otec si velkým kapesníkem utřel pot z čela. Zbyl jsem ze svého ročníku sám – řekl pak. Všichni jsou ženatí.

V.

Pokud jsem někde v Jižní Americe viděl sakrální obrazy, výjevy mi byly skoro vždy cizí a domácí mi vysvětlovali, že se zpravidla jedná o nějaký místní zázrak. Zázraky z evangelií jsou jistě pozoruhodné, Jižní Amerika má ale svoje – a má jich víc a podivuhodnějších. Černošský míšenec svatý Martin de Porres jich dokonce dělal tolik, že mu je představený zakázal. Jednou však svatý Martin neodolal, to když při modlitbě v křížové chodbě viděl, jak řemeslník opravující věž ztratil rovnováhu a padal. Co teď? Poslušnost je jedna věc, záchrana života člověka druhá. Svatý Martin tedy zázračně zastavil muže v letu a spěchal za představeným vyprosit si výjimku. Dominikánský převor nejprve nemohl uvěřit neobvyklému příběhu, a až když přispěchal a viděl skutečně nebohého malíře vznášet se ve vzduchu, povolení udělil – a světec způsobil, že se řemeslník pomalounku a bezpečně snesl na zem. Svatý Martin de Porres měl také dar levitace, bilokace, dar uzdravování a neobvyklý dar komunikace se zvířaty. Když kvůli epidemii bylo na šedesát bratří odříznuto od světa v jiné části kláštera, svatý Martin se o ně obětavě staral, bez ohledu na fakt, že musel procházet zamčenými dveřmi. Svatá Růžena z Limy, mystička, patronka květinářů, s životem v odříkání na naše poměry až nepochopitelně přísným. Růžena, květ obklopený trny. O svaté Růženě se říká, že v zemi, která má tak velikou zálibu ve vnější okázalosti církevních obřadů, je její skrytá askeze obzvláště důležitá.

VI.

S Jackem jsme se setkali na jakési zahradní párty na rozkvetlém okraji Limy. Spřátelili jsme se intuitivně po první vteřině. Jacek je Polák a žil deset let v řeholním řádu, který se zabýval misionářskou činností a měl tři týdny do kněžského svěcení. Pak to nějak nedopadlo. Peruánská manželka, pak dcera, pak rozvod. První dvě možná v obráceném pořadí. Dceři je dnes devět let. Jacek má malou firmu na export zboží z Polska, která ho živí, ale jeho hlavní náplní je, že má v domě devět sirotků z ulice, o které se stará se dvěma dobrovolníky.

Jacek mně a sobě namíchal el capitáno, dvě dávky červeného martini, jedna dávka místního alkoholu Pisco Sour a led.

Ptal jsem se, jestli nechce zpátky domů, do Polska, i s dcerou, a jestli vzpomínky nebolí.

S odpovědí chvíli váhal. Jižní Amerika je jako virus, zamyslel se pak. Jak se jí nadýchneš, jsi ztracen. O la odias, o la quieres, buď ji nenávidíš, nebo ji miluješ. Nic mezi tím.

Pomalu jsme upíjeli. Led cinkal ve sklenici a na Limu se snášel rychlý soumrak.

Co se týče Jižní Ameriky, tak já to druhé, odpověděl jsem.

Jacek namíchal další el capitáno, přiťukli jsme si bezděky.

Já taky, pokývl.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 41 10. – 16. října 2017

Do biskupské služby vstupují s lilií i mečem

Podobnou slavnost zažila Olomouc v dubnu roku 1990. Biskupské svěcení přijmou 14. října v katedrále sv. Václava noví pomocní biskupové Antonín Basler a Josef Nuzík.

celý článek


Růženec na hranicích

Více než milion Poláků zamířilo na státní hranice s růženci v rukou, aby prosili za pokoj a dobro pro svou zemi, Evropu a celý svět.

celý článek


Gratulujeme výhercům!

Přinášíme seznam vylosovaných výherců Velké letní soutěže:

celý článek


S pěti dětmi jsme prý blázni

Sedlák z Olomoucka, táta od rodiny s pěti dětmi, místopředseda lidovců a ministr zemědělství. To vše už stihl MARIAN JUREČKA za třicet šest let svého věku.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay