Jiřina Šiklová: Nikdo nevíme, co všechno vydržíme

Vydání: 2011/46 Svatá Anežka Česká, 10.11.2011, Autor: Jan Paulas

Knižní rozhovor Bez ohlávky s JIŘINOU ŠIKLOVOU, který právě vydalo nakladatelství Kalich a který s ní vedli Michal Plzák a Magdalena Čechlovská, dává nahlédnout do života této uznávané socioložky. Je to čtení poutavé, vtipné, místy provokativní, ale především nesmírně zajímavé. Přímo jedním dechem se čtou pak pasáže, v nichž Šiklová podrobně líčí ilegální kurýrní kanál, přes který se do Československa v době normalizace dostávala „zakázaná literatura“. Byla to právě ona, kdo byl klíčovou spojkou mezi disidenty a exilem.

Vaše kniha rozhovorů konečně poodhaluje zákulisí vaší záslužné kurýrní činnosti, kdy jste jednak tajně odesílala rukopisy zakázaných autorů a jednak k nám pašovala „zakázanou literaturu“. Jak jste se k tomu dostala?

Jak? Píšu to v té knížce. My, co jsme byli přátelé, jsme se o podobné problémy zajímali a diskutovali o nich jak před sovětskou okupací, tak po ní. Nicméně od podzimu l969 to už nebylo možné uveřejňovat v tisku, mnozí museli změnit své povolání, ale přesto jsme se nadále setkávali, vyměnovali si články, texty, scházeli se po bytech a vzájemně si přednášeli o knížkách, které jsme náhodou získali. Život šel dál, a i když v Milovicích byla Rudá armáda, naše hledání se nezastavilo. V té době se pomalu uzavíraly hranice a Petr Pithart posílal některé zde napsané politické rozbory a zprávy o tom, jak a co se u nás mění, do zahraničí – do tehdy vzniklé londýnské agentury Palach Press. Nejdříve jsem mu pomáhala a předávala mu řadu textů od svých přátel. Pak jsme tento kontakt udržovali společně a kolem Charty 77 jsem to od něho převzala.

Jak vypadala vaše „podvratná“ činnost?

Nebylo to nějak organizováno. Přátelé přece četli a psali dál, spisovatelé též – a já jsem pouze jejich texty posílala do zahraničí. Sama jsem také dělala různé rozbory, ale podepisovala jsem je pseudonymem Jiří Otava, George Moldau a dalšími jmény, abych na sebe ne- upozorňovala StB. Někdy jsme to posílali do zahraničí po poslech, tedy cizincích, kteří sem přijeli a věděli, kde se se mnou mají setkat, nebo několikrát za rok dokonce přijížděli autem (to byli zase jiní cizinci, protože se to muselo střídat). Byl to obytný vůz, za tímto učelem upravený, ve kterém byly různé skrýše asi pro 297 kg knih. Nikdy jsem nevěděla, kolik se toho tam vejde, ale když nás pak zavřeli, spočítali to a tato váha knih je uváděna ve spisech obžaloby. Vše tedy záleželo na jednotlivcích, nikdo to ze zahraničí neorganizoval. Jen několik lidí vědělo, jak to propojení funguje. Tak od poloviny 70. let jsem toto „spojení“ dělala já. Byla jsem normálně zaměstnaná, chodila do práce, doma měla děti, manžela, svoji starou maminku. Bylo to čistě spontánní. Ten znal toho a ten zase onoho, tak mu řekl: „Nějak zařídím, aby se ten rukopis dostal ven“ – tedy do zahraničí. A když autor poznal, že knížka venku vyšla nebo že se o jeho stati mluvilo v zahraničním vysílání, pochopil, že jeho přítel asi má nějaké spojení a umí to zařídit. Posílala jsem ven texty lidí, které jsem nikdy neviděla a kteří – pokud žijí a tu moji knížku si koupí – třeba dodatečně pochopí, jak se jejich rukopisy dostávaly do Toronta nebo k Rowohltovi, do Paříže nebo Říma. Určitě o mně nevěděli a já zase neměla nejmenší důvod to někomu říkat. Ohrožovala bych tím sebe i ty lidi.

Prý o vás často nevěděli ani sami disidenti, jejichž texty jste posílala ven...

Způsob, jak jsem to předávala, jsem neříkala ani lidem, s nimiž jsem měla velice důvěrný vztah. Proč to říkat? Například váš kolega z novin Petr Příhoda mi předal texty nejen svoje (třeba psané pod pseudonymem, který jsem ani já neznala nebo ho jen tušila), ale i od „svých přátel“. Nikdy se mne neptal, jak to pak udělám, ani by ho to nenapadlo. Také já jsem se ho nikdy neptala, „jak ty lidi sháníš, kdo píše pod tímto pseudonymem,“ a podobně. To opravdu nebyla skautská hra. Myslíte si, že se lidé v době protektorátu jeden druhému svěřovali, že právě oni mají u sebe vysílačku?

Někdo o vás ale věděl…

Jen tak pět lidí, později deset, ale ani ti neměli informace, jak se to pak předává ven. Proč by to měli vědět? Vy víte, kdo vybere poštovní schránku, do níž hodíte dopis? Mně tyto vaše otázky připadají nepochopitelné, stejně jako vám asi moje odpovědi. Dneska mnozí říkají: „Za komunistů? To nebyly mandarinky a banány a ve čtvrtek se stály fronty na knížky.“ Ale ona to byla opravdu totalita.

Jste matkou dvou dětí. Nebála jste se tehdy, že je svou aktivitou ohrožujete?

Bála, ale já to dělala z přesvědčení, stejně jako jiní psali knihy, „dopisy příteli“, politické fejetony nebo divadelní hry. Jiní považovali za správné přepisovat či překládat teologické texty. Tím vším také ohrožovali své děti. Protože měli odlišný politický názor, jejich děti nemohly studovat, jezdit do ciziny atd. Přesto to dělali, stejně jako jejich předkové, když vyznávali víru, která se zrovna tehdy nenosila. Každý rodič je odpovědný za děti, které přivede na svět. A ohrožuje je i tím, že nezastává svoje přesvědčení nebo žádné nemá. Copak katolíci, kteří vodili svoje děti za „bolševika“ do kostela, je také neohrožovali? V posudku pak takové dítě mělo napsáno, že je nábožensky založené.

Nejednou jste byla u výslechu. Měla jste na estébáky nějakou osvědčenou taktiku?

Měla. Vymyslela jsem si takovou „story“, příběh, jak se to či ono mohlo stát, že to odvedlo pozornost od toho, koho nebo čeho se to opravdu týkalo. Muselo to ale dávat estébákům smysl. A ten kontext pak musíte sám sledovat i při dalších výsleších. Proto si mnozí – a já také – dělali po výslechu sami pro sebe poznámky, na co byli tázáni. Dodatečně se z toho dalo poznat, kam asi ty výslechy směřují, proč jsou vedeny tímto či oním směrem. Vždycky jsem se snažila najít v domě či ve čtvrti, kam jsem něco tajně nesla nebo za někým šla, i oficiální zdůvodnění, proč jsem tam byla, abych měla případně „alibi“. Třeba Thomayerova nemocnice, kde jsem pracovala, byla pro to dobrým místem. Do nemocnice mohl přijít skoro každý. Například na faře Českobratrské církve evangelické, kam se dávaly knihy pro Brno, bydlel pan farář a jeho paní byla naší pacientkou – a já jí opravdu někdy přinesla léky. To dávalo smysl, proč jsem tam byla. Ale nepřeceňujte ty estébáky, oni toho věděli mnohem méně, než jsme si tehdy mysleli.

Petr Příhoda ve své vzpomínkové knize říká, že když měl jít k výslechům na StB, předem jste ho poučila, jak se chovat…

Tehdy lidé v opozici dokonce sepsali jakési rady, jak se chovat při výslechu, na co nemusíte odpovídat a na co odpovídat tak, abyste nepřivedli další lidi do problémů, včetně toho, jak dlouho smíte být zadržen bez jasného obvinění. Samozřejmě by v 50. letech byly tyto rady k ničemu. Tehdy by vás zmlátili nebo byste „zmizeli“. Ale teď mluvíme o letech „normalizace“, kdy se KSČ snažila zachovávat před cizinou jakási pravidla, hrála, že jsme demokratickou zemí. Nezapomeňte, že představitelé tehdejšího Československa podepsali v roce l975 v Helsinkách mezinárodní dohody. Chtěli získat určité hospodářské výhody a součástí těchto helsinských dohod byla úmluva o lidských právech.

Měla byste problém odpustit člověku, který na vás donášel? A potkala jste takového?

Ano, potkala. Pokud ublížil jenom mně, dovedu odpustit. Jde o lidi, kteří v nějakém okamžiku selhali. To se přece stává. Já jsem byla v té či oné situaci „silná“, protože jsem v té době byla zrovna zdravá, vyspalá, mladší než ten druhý, který byl sice také „jen“ u výslechu, ale byl v depresivním stavu, byl diabetik, měl doma třeba nemocnou manželku apod. Navíc, nikdo nevíme, co všechno sami vydržíme nebo pod jakým nátlakem se zlomíme. Řečeno s Orwellem: nevíme, kde je naše místnost 101. Odpustit patří k základům této křestanské evropské civilizace. Vendeta, pomsta se v této kultuře „nedědí“, stejně jako se „nedědí“ z pokolení na pokolení kolektivní vina – ať již je jí myšlena rasa nebo třídní původ. Ale odpustit neznamená zapomenout! To platí o zločinech komunismu, stejně jako o holokaustu.

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay