Ježíšova přítomnost sahala skrze dráty

Vydání: 2012/43 Ze života katedrály, 23.10.2012, Autor: Aleš Palán

 

Jeho rozesmátá tvář bez vrásek vypadá tak na pětačtyřicet, přestože je mu čtyřiaosmdesát. Do důchodu přitom odešel teprve před pár měsíci. Život P. HUGA JOSEFA PITELA OPraem. by vydal na mnohem delší povídání, zaměřujeme se tedy jen na jeho dlouhou cestu ke kněžství.

Vyfotil Aleš Palán

 Narodil jste se v Klatovech, ve městě, které je poznamenáno působením jezuitů. Vy jste ale premonstrát.

Klatovy jsou mé rodiště a kraj mého mládí. Z minulosti zde zůstává patrné něco tak hlubokého, že nás to oslovuje stále. Rád jsem poslední dobou zaznamenal vzrůstající zájem o místní historii, o život jezuitské koleje, obnovily se tam známé katakomby…

 Chodil jste se jako kluk dívat na mumie?

Samozřejmě jsem je viděl, slyšel jsem například o misionáři Vojtěchu Chanovském, který zemřel v pověsti svatosti. V Klatovech byla silná mariánská úcta reprezentovaná obrazem Panny Marie Klatovské. Taková minulost a poutě mi byly velikým posílením v těžkých obdobích mého života.

 Ale dětství takové nebylo.

Byli jsme chudá rodina, otec zemřel, když mi bylo třináct let. Měl jsem ještě dvě sestry – maminka měla co dělat, aby nás za pomoci příbuzných uživila. Jako chlapec jsem vnímal českou historii naší země zvlášť silně, když Klatovy, jako bránu Šumavy, obsadili nacisti.

 Klatovy byly české?

Bývaly… Jako ministrant jsem pak viděl, jak se starý český kněz, který sloužil celý život v Sudetech, stal přes noc nepřítelem a zůstal bez prostředků. V Klatovech sídlilo gestapo, bylo tam mnoho zavřených a vyšetřovaných, okresní věznice se změnila na věznici gestapa. V nejtvrdších časech se v blízkosti Klatov popravovalo.

 Zasáhlo to vaši rodinu?

Naštěstí ne. Otec měl tuberkulózu, byl dlouhodobě nemocný a uprostřed války zemřel.

 Měl jste za kamarády Němce?

Němce ani ne, ale v mém mládí měl důležité místo můj spolužák a kamarád Arnošt Rünger, židovský chlapec, se kterým jsem chodil i do synagogy a on se mnou do kostela. Najednou z naší třídy zmizel. Po válce se z celé široké rodiny vrátil jen jeho bratranec, který mě vyhledal a vyprávěl, jak často na mě Arnošt vzpomínal. Když jsem po mnoha letech mohl navštívit Svatou zemi, pomohli mi vypátrat jeho jméno mezi oběťmi holokaustu v Sále spravedlivých.

 Mluvili jste jako kluci o své víře?

V nadšení jsem mu říkal, že by se měl nechat pokřtít… Můj tatínek chodil nakupovat do židovských obchodů, s Židy bylo normální soužití.

 Vy jste byli katolická rodina?

Zejména teta byla velice zbožná a na mě měla velký vliv. Pan kaplan mě pak vzal do Českých Budějovic na církevní gymnázium, za nacistů bylo pak přesunuto do Písku. Tam jsem zažil bombardování, nízké nálety – na nádraží stál vlak s maďarskými uprchlíky a letci, tzv. kotláři, ho bombardovali. Jeden z  kněží tam šel, a když se vrátil, vyprávěl, kolik lidí si ho žádalo…

 Už tehdy jste uvažoval o kněžství?

Ano, ale já byl špatný žák, nedobrý chlapec. Po válce jsem si vzal svázaný ročník časopisu Neděle, kde vycházely popisy různých klášterů, a ve své naivitě napsal na několik míst, že bych chtěl být knězem. Z Nové Říše přišla odpověď od opata Machalky, že v tom vidí jakýsi pokyn, protože jejich klášter byl nacisty vlastně vyvražděn. Mezitím jsem se svou myšlenkou seznámil další mladíky, a tak se nás tam vydalo nějakých sedm. V Nové Říši bydlel starý kněz, doktor Žůrek, který to celé převrátil: „Musíte za Heřmanem Tylem, ten potřebuje dorost v Teplé.“

 Teplá byl německý klášter.

Rudé gardy tam po válce zle řádily, knihovna o sto tisíci svazcích byla ohrožena, dělaly se prohlídky kláštera. Do Teplé nastoupilo spolu se mnou osm mladíků. Byli jsme umístěni v Mariánských Lázních a začali se studiem. Klášter nakonec díky prozíravosti premonstrátů nemohli prohlásit za konfiskát, a tak na něj byla aspoň uvalena národní správa. Správci byli slušní lidé, dokud nenastoupil jeden, za něhož jsme zažívali velmi těžké období, měli jsme v klášteře i hlad. Mladíci, kteří přišli se mnou, odcházeli domů, zůstal jsem tam z mladých jediný. Začal jsem studovat teologii v Praze a mohl jsem bydlet na Strahově – bylo to překrásné období mého života, bohužel krátké.

 Komunisté zatkli mnoho kněží a řeholníků, mezi jinými Heřmana Tyla. A chystala se Akce K.

V noci ze 13. na 14. dubna 1950 nás přepadli estébáci a milicionáři. Se samopalem vběhli do pokoje, poručili nám obléci se a nemluvit. V refektáři nám přečetli jmenný seznam, natlačili nás do autobusů, kde už byli stráž a pes. Nevěděli jsme, kam jedeme. Nakonec jsme přistáli v Broumově – zdejší starobylý benediktinský klášter se stal internačním táborem pro řeholníky. Na podzim nám najednou ohlásili, že od této chvíle spadáme pod vojenské zákony. Odvedli nás do zvláštního vlaku a den a noc jsme cestovali na maďarské hranice do Komárna, kde nás k údivu tamního většinou maďarského obyvatelstva seřadili do dvojic a my všichni – vousatí kapucíni, bílí dominikáni a další – pochodovali do tereziánských kasemat. Museli jsme hodiny pochodovat a řvát, cvičili jsme „k poctě zbraň“, ale krom kapesního nože jsme žádnou zbraň neměli.

 To ještě nebyly PTP?

Byly to jejich začátky – speciální útvar technického praporu pro duchovní. Vzniklo tam mezi námi nádherné společenství. Naše rota byla umístěna v Hájníkách u Sliače, kde byla letecká kasárna. Naším úkolem bylo betonovat letiště, ale nejdřív si postavit baráky. Udělaly se mi tam na těle takové vředy a díky několika dobrým lidem jsem se za nějaký čas a po mnoha peripetiích dostal domů.

 Domů do Klatov?

Kláštery nebyly, seminář jen v Litoměři-
cích, a tak jsem šel do Klatov. Pomáhal jsem na děkanství, psal matriky… Později jsem se stal skladníkem v družstvu hodinářů. Tam jsem pracoval až do 30. ledna 1958, kdy jsem byl hned ráno po příchodu do zaměstnání zatčen a odvezen do Plzně, několik měsíců vyšetřován a následně odsouzen za podvracení republiky. Toho jsem se dopustil už o čtyři roky dříve, když jsem složil slavné sliby a stal se premonstrátem. Soud byla úplná fraška. Přísedící – prodavačka z ovoce a zeleniny – se mě zeptala, jestli si ze svého mládí pamatuji, jak u kostela byli žebráci, a jestli bych chtěl, aby se to vrátilo. Na takovou marxistickou „moudrost“ jsem skutečně nenašel odpověď. Padl rozsudek dva a půl roku. Byl jsem převezen do Kartouz u Jičína.

 Bylo to tam horší než v Broumově?

Mnohem horší. Ale když jsme před přijímací kanceláří museli stát u zdi, v nestřeženém okamžiku ke mně přistoupil jeden z chodbařů a zeptal se, jestli nechci svaté přijímání. A dal mi do ruky malý balíček v cigaretovém papíru 
– eucharistii. To byl povzbuzující okamžik: Ježíšova přítomnost sahala i skrze dráty. Byl jsem přidělen na práci na skle. Naše tzv. vatikánská směna brousila odvěsky lustrů pod proudem vody, normy byly vysoké, režim dost tuhý. Já ostříhával velkými nůžkami jednotlivé výlisky a hned z první ruky jsem dýchal všechen ten prach. Tady mě zastihla amnestie v květnu 1960.

 Zase jste šel zpátky do Klatov?

Najít zaměstnání bylo velmi těžké. Skončil jsem na pile, ale tam jsem to fyzicky nezvládal a přešel do kožedělných závodů Klatovy. I tam jsem si užil své.

 Pořád jste toužil po kněžství?

Nejen toužil, ale i dělal, co jsem v daných možnostech mohl. Byl jsem osamocen, sledován, jednou jsem dokonce na pasovém oddělení zažádal o vystěhování z republiky. Samozřejmě marně. Mezitím byli biskupové propuštěni nebo byla uvolněna jejich internace a já navštěvoval arcibiskupa Berana i další. Když nastoupil biskup František Tomášek, seznámil jsem ho s tím, že se každý rok snažím přihlásit na teologické studium, ale bezvýsledně. Na Tomáškův zákrok jsem za čas skutečně mohl ke studiu nastoupit.

 Vysvěcen jste byl v roce 1969.

I když jsem ještě nebyl knězem, byl jsem jmenován podpřevorem. V roce 1968 jsem mohl poprvé vycestovat na Západ – dostal jsem se i na premonstrátskou kapitulu do Rakouska a dělal jsem tam trochu rozruch. Pak jsem dorazil do kláštera Schlögel, kde právě začínaly exercicie. Najednou mi v noci někdo klepe na pokoj, vyděšený klerik povídá: „Nemůžeš jet domů, tam se střílí.“ Zůstali jsme ve Schlögelu přes měsíc, sjeli jsme se tam všichni čeští premonstráti, kteří byli na kapitule. Zvažovali jsme všechna pro a proti – a pak se pře-
ce jen vydali domů. Vždyť moje místo bylo tady. Čekalo mě ostatně svěcení – a záhy jsem se ho skutečně dočkal. Příklady a věrnost mnoha kněží a spolubratří mi byly na té cestě silným povzbuzením.

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory

Diskuse

..lidé v drátech v čechách Michal 23.10.2012 18:22

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay