Ježíš Kristus bohočlověk. Věděl, a přesto šel...

Vydání: 2016/13 Papež zahájil Svatý týden, 22.3.2016, Autor: Jan Regner

Příloha: VELIKONOČNÍ PŘÍLOHA

Během Velikonoc, největších svátků církevního roku, si v liturgii znovu nejen připomínáme, ale i zpřítomňujeme Ježíšovo sebeobětování a vzkříšení. Obětoval se za nás na kříži člověk, či Bůh? Věděl Ježíš už dříve, co ho čeká? Mohl se rozhodnout jinak? Je vůbec smysluplné se takto ptát?


Setkání Krista s Veronikou z Pašijových her, jak je nacvičili na Zbraslavi.Snímek Martina Řehořová / Člověk a víra

Křesťanství nás učí, že Ježíš je bohočlověk, je Synem Božím, a zároveň synem lidským. Ve své přirozenosti je zajedno s námi i s Bohem. Při hledání odpovědi na výše uvedené a jim podobné otázky jsme odkázáni na biblické svědectví.

Kristus Pán emotivní

Písmo nás nenechává na pochybách, že Ježíšovi nebyly cizí běžné lidské emoce. Plakal nad Jeruzalémem či nad smrtí Lazarovou, projevoval hněv, když se setkal se zatvrzelostí farizeů a zákoníků, uměl se radovat se svými učedníky, ale prožíval také smrtelnou úzkost v Getsemanské zahradě. Biblické zprávy ovšem nejsou nějakým historickým pojednáním o životě Ježíše z Nazareta, jsou především výpovědí o víře prvotní církve. Nabízejí nám angažovaný výklad dějinných událostí, pohled na Ježíše jako slíbeného mesiáše, Krista („pomazaného“), ale také jako vyvoleného Božího Syna.

Jedna osoba a dvě přirozenosti

Až Chalcedonský koncil v polovině pátého století formuloval učení o jedné osobě Božího Syna a dvou přirozenostech, božské a lidské. Diskuse o tomto tématu však v církvi neutichly. Bylo třeba na konci sedmého století se znovu na Třetím konstantinopolském sněmu k této otázce vrátit a dodat, že lidskou a božskou přirozenost v Ježíši Kristu lze sice rozlišit, nikoli však oddělit; že dvěma přirozenostem odpovídají dva způsoby vědomí a vůle; že ovšem Ježíšova lidská vůle nemůže být v rozporu s vůlí Boží.

Tím se ovšem celá věc ještě více zkomplikovala. Mnozí se tázali, nakolik si Ježíš uvědomoval sebe sama jako Boha a jak vnímal svoje poslání. Při hledání odpovědi jsme odkázáni na to, co o sobě Ježíš sám říká, i když není možné dnes bezezbytku odlišit, co opravdu řekl historický Ježíš a co mu do úst vložila tradice jeho učedníků. Do popředí se v tomto smyslu dostává především série Ježíšových výroků z Janova evangelia, které začínají slovy „Já jsem“ (viz např. Jan 6,20 nebo 13,19 apod.), tedy slovy, která tak připomínají zjevení Božího jména: „Jsem, který jsem“ (Ex 3,14).

Lidské sebepoznání Božího Syna

V této souvislosti je důležité uvažovat nad tím, nakolik se to, kým jsme, kryje s tím, jak se sami vnímáme. Je zřejmé, že každá osoba je více než její psychologický obraz sebe samé. Naše bytí překračuje to, jak a nakolik si uvědomujeme svou identitu. Každý člověk také prochází procesem poznání, nemá okamžitě vhled do všeho, co jest. Jeho vědomí se rozvíjí. Jeho porozumění sobě samému a tomu, kým je, není hned hotové, člověk k němu postupně zraje. Pokud tedy Ježíš byl pravým člověkem, pak i on musel projít osobním hledáním pravdy o sobě, než byl schopen vyřknout ona slova: „Já jsem cesta, pravda a život“ (Jan 14,6).

Církev odmítla představu, že Ježíšovo lidství bylo řízeno božským bytím jako nějaká nesvobodná loutka. Potulný mistr z Nazareta je ovšem v tom nejhlubším slova smyslu spojen s Otcovou vůlí, i díky modlitbě, která zaujímá v jeho pozemském životě důležité místo. Ježíšova lidská vůle byla zcela ve shodě s vůlí Boží. On sám to nejlépe vyjadřuje ve své modlitbě: „Ne má, ale tvá vůle se staň!“ (Lk 22,42). Zdá se tedy zbytečná otázka, nakolik se mohl Ježíš rozhodnout jinak. Přesto si řecký spisovatel Nikos Kazantzakis díky svému slavnému románu Poslední pokušení klade otázku, nakolik byla Ježíšova smrt neodvratná. Jestliže byl Ježíš pokoušen na poušti před začátkem svého veřejného působení, mohl být pokoušen i na kříži. Mocí své božské přirozenosti by potenciálně mohl jednat jinak. Mohl tedy Ježíš sestoupit z kříže, opustit popraviště a například s Marií Magdalskou založit rodinu?

Hezky to vyjadřuje Karl Rahner. Ježíšovo lidské vědomí sebe sama „stálo vůči Bohu v odstupu tvora, svobodně, poslušně, v adoraci jako jakékoli jiné lidské vědomí“. Je zřejmé, že toto vědomí mělo i v Ježíšově příběhu své dějiny. Nazaretský tesař však na základě své blízkosti k Bohu Otci postupně odkrýval svou identitu Syna, postupně hledal cestu, jak naplnit Boží vůli. Musel udělat lidskou volbu, opustit své dosavadní povolání, stát se učitelem a vybrat si své učedníky. Během svého kázání dost možná narazil u posluchačů na větší zatvrzelost, než se mohl na začátku svého působení domnívat.

Ježíš měl jasno, co ho čeká v cíli

I vzhledem k integritě své osobnosti nemohl Ježíš popřít sám sebe a odmítnout úkol, který rozeznal jako vyšší poslání. Ježíšovy předpovědi utrpení na cestě do Jeruzaléma nás opakovaně ujišťují, že měl jasno v tom, co ho čeká v cíli. Ovšem jeho mystické spojení s Tajemstvím života ho vedlo k tomu, aby ze sebe zcela svlékl lidskou do-sebe-zahleděnost. Dává se do krajnosti. V pohoršení kříže je ukrytá jeho božská přirozenost a před našimi zraky zůstává jen děsivá ikona Umučeného. Ale Bůh je zde nejen skrytý, ale i zjevný. Láska je ukřižována, tím však není zničena či popřena, ale vyjevena. A jen očima víry je možné vidět hlouběji a nahlédnout, že zkrvavené popraviště a mrazivě chladný hrob nejsou koncem příběhu...

Křesťan se díky spojení s Bohem přibližuje tomuto vysokému a zdánlivě nedostižnému ideálu lásky. Ve svém lidském vědomí se učí poodstoupit od svého jáství. Ve svém životě pak milovat, aniž by čekal náhradu za to, čeho se musel na této strmé a klikaté cestě vzdát... P. JAN REGNER SJ
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Speciály, Přílohy



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay