Vydání: 2004/24 Skauting, 31.10.2004, Autor: Miloš Doležal

Příloha: Perspektivy

Rozhovor s válečným pilotem plk. Petrem Urubou
Pocházím z valašského kraje pod Hostýnem. Valaši, kteří připutovali odněkud z Rumunska, se usídlili na Vsetínsku. U nás na Rusavě museli vyrubat kus lesa, aby vůbec získali prostor pro chudá políčka. Proto úruba - od rubání, dobývání.
V dělnickém... Se silným sociálním cítěním... Jiná práce než v lese nebyla. Otec byl sociální demokrat, věrný svým ideálům. Důležitý vliv na mě měli učitelé na obecné škole. Doma nás bylo pět dětí a od útlého dětství jsme byli vedeni k práci. Měli jsme několik políček, ve chlévě stračenu, někdy i dvě. Než jsem odešel do školy, musel jsem je napást...
Velmi. Moudrost lidstva je uložena v Bibli. 'Chvalte Hospodina, neboť jest dobrý, neboť na věky milosrdenství jeho' - to je citát, o kterém stále přemítám. Nebo síla Modlitby Páně... Odpusť nám naše viny... Člověk se musí zodpovídat z věcí, které udělal. Třeba někomu uškodil a svědomí se hlásí...
Coby kluk. Nad naší vsí přelétávala letadla pilotní školy v Prostějově. Toužil jsem po létání.
Tehdy jsem o Daidalovi a Ikarovi nic nevěděl, ale ta touha byla ve mně. A když jsem se dozvěděl, že existuje pilotní škola a přijímá žáky, tak jsem neváhal. Prošel jsem důkladnou lékařskou prohlídkou a v září 1935 jsem byl přijat. Rodiče neprotestovali a maminka mi dávala milé rady: 'Prosím tě, létej pomalu a nízko...' Většina absolventů naší školy se pak sešla za války v Anglii.
Velmi dobře, ale napřed bylo potřeba létat s instruktorem. Na pilotní škole stálo Masarykovo heslo: 'Ovládejte sebe, ovládnete vzduch.'
A také vnitřní disciplínu a odpovědnost. Tehdy tam také sloužili ještě bělogvardějci, kteří k nám utekli po revoluci. Když jeden z našich chlapců dělal riskantní průlety nad vesnicí, kde bydlela jeho milá Boženka, hlásil po příletu svému veliteli: 'Pane štábní kapitáne, hlásím přistání!' A on na to: 'Vím všecko, telefonát byl. Boženku jste potěšil a komandíra nasral.' Po skončení školy jsem šel do Prahy k bombardovacímu letectvu.
Na letišti v Přerově. Plískanice, sníh a už ráno hlásil rozhlas obsazení vlasti německými vojsky. Naše letouny byly zamčeny v hangáru. S Frantou Fajtlem, který hovořil dobře německy, jsme předávali stroje německému velícímu důstojníkovi. Bylo mi tehdy hrozně.
Byl bych pro to se bránit a bojovat. Poláci se bránili, ale jak dlouho vydrželi? Sotva pár týdnů. Naše letectvo stejně nemohlo konkurovat příliš silné a vyzbrojené luftwafe. Trauma však zůstalo. Později jsem zažil ve Francii nálet sedmadvaceti německých Heinkelů na místní leteckou továrnu. Ukázali se seřazeni v krásné formaci, aniž by byli napadeni, v klidu shazovali bomby a zem se třásla. Leželi jsme na okraji letiště. Ve Francii všude visely plakáty 'Zvítězíme, protože jsme silnější!' Nebyli.
Dozvěděl jsem se, že se formuje naše jednotka v Krakově. Vrátil jsem se na Rusavu. Otci jsem nic nevyprávěl, on mi však řekl: 'Já vím. No běž.' A tak jsme se rozloučili. Když jsem se po válce vrátil, omlouval jsem se mu, že jsem nemohl z Anglie psát. A on odpověděl: 'Cítil jsem, že se mi vrátíš... Když jsi odcházel, nezavřels za sebou branku.
Bylo to v květnu. Domluvil jsem se na odchodu s kamarádem Karlem Kovářem. Dojeli jsme vlakem k polské hranici nedaleko Šenova. Vyšli jsme z nádraží a za námi němečtí vojáci. Byli jsme neklidní. Za chvíli k nám přistoupil jeden z místních a pomohl nám přeběhnout na druhou stranu. Tam se projížděli na kole polští pohraničníci. Ti nás pak odvezli do Krakova.
Tehdy bylo moře klidné, ale zvraceli jsme všichni. V Paříži nás zavedli do jídelny. A já viděl na zemi kousky chleba. Chléb je něco, co mám v úctě. A tam se jídlo jen tak povalovalo. Říkal jsem si: 'Na vás přijde hlad!' A přišel. Němci okupovali Francii a bylo zle.
Ano. Z Francie jsme lodí odpluli do Anglie. Tam panovala úplně jiná atmosféra. Hned bylo tea with milk a 'musíme vydržet!' To bylo rozhodnutí celého národa. Později, když už jsem byl v německém zajetí, válka se stále protahovala, jedna porážka britských oddílů střídala druhou a Němci nám to tam táborovým rozhlasem oznamovali, tak tehdy mi britští kamarádi říkali: 'Tak vidíš, zase porážka. Prohráváme bitvy, ale válku vyhrajem!' A tak se i stalo. Všechno je hlavně věcí morálky.
Tehdy zrovna německé junkersy dělaly nálety a dostaly se do blízkosti Norwiche, kde jsme měli základnu. Zrovna jsme hráli fotbal, Češi proti Angličanům, když se jeden junkers najednou objevil nad námi a já viděl, jak padají pumy. Padl jsem k zemi a čekal zemětřesení. Jenže nic. Pumy byly špatně načasované a údajně, když jednu odjistili, našli v ní vzkaz od škodováků: 'Držte se!'
Létali jsme bombardovat přístavy v Belgii, Holandsku a v Lamanšském průlivu, kde měli Němci spoustu nachystaných lodí pro případnou invazi do Británie. Létalo se také nad průmyslovou oblastí v Porúří.
Franta Cigoš jako první pilot, já jako druhý, přední střelec Gusta Kopal a zadní Karel Křížek. Několik letů předtím s námi létal jako navigátor Jaroslav Partyk, ale dostal bolesti v krajině břišní a pro tento let jej nahradil Emil Bušina. A Arnošt Valenta jako telegrafista. Odstartovali jsme. Měli jsme za úkol bombardovat přístavní doky v Boulogne u města Flers. Cíl jsme nalezli snadno, ale narazili jsme na silnou protileteckou palbu. Pohled dolů, na síť silných reflektorů, které nepřestávají hledat vaše letadlo, je dost děsivý. Střepiny dělostřeleckého šrapnelu zasáhly radiostanici. Stačili jsme vypustit pumy, otočili jsme se a letěli zpět. Nemohli jsme se vracet přímo, letěli jsme kus nad Severní moře a teprve potom zpátky.
Mezitím se však vítr natolik otočil a zesílil, že když jsme se blížili k britské pevnině, žádný signál jsme neviděli. Bloudili jsme. Cigoš mi předal řízení. Začala blikat červená - docházel benzín. Bylo zle. Říkal jsem si, že buď najdeme letiště, nebo se musíme položit do vody, stále jsme totiž letěli nad mořem. Klesli jsme do nižších výšek - a pořád voda. A pak se najednou objevila pevnina. Neviděli jsme blikat maják, jak jsme byli zvyklí na anglickém pobřeží. Hledal jsem plochu, kde bychom sedli. Šel jsem dolů a přistál na malém travnatém letišti. Viděl jsem hangár, zaroloval jsem a všichni jsme byli rádi, že to máme za sebou. Otočil jsem letadlo a najednou zadní střelec Gusta Kopal řve: 'Dyk tady jsou Němci!' Přistáli jsme totiž v Normandii, u města Flers. Chtěl jsem znovu odstartovat, motory byly ještě horké, ale němečtí vojáci nás obstoupili.
Hrozně. V kabině jsme čekali, co bude. Německý oficír v brigadýrce hned křikl: 'Raus, raus!' Vylezli jsme a on spustil anglicky: 'Pánové, pro vás válka skončila.' V duchu jsme si říkali: 'Běž do prdele.' A nastalo putování po zajateckých táborech. Jako britští piloti jsme byli chráněni ženevskou konvencí, protože Němci byli její signatáři. Voják v zajetí je povinen udat jen svoji hodnost a číslo, nic víc. Oni ale potřebovali vědět, nebo spíš potvrdit, jak to vypadá na našem letišti v Honingtonu, kde jsou uloženy pumy. Řekl jsem jim: 'Už jsem vám sdělil své číslo a hodnost, a tím končím!' A vyslýchající: 'To se uvidí.' Na řadu šel další člen posádky. Násilí použito nebylo. Na sobě jsme měli uniformu a na tu šahat nikdo nesměl.
Ano, jen nás rozdělili do baráků podle hodností. Chodili jsme na ranní apelplac. Ženevská konvence zajatcům zaručovala, že budou dostávat tutéž stravu jako strážní oddíl a pohybovat se v určeném prostoru. Večer se konal zase nástup. Piloti měli povinnost, určenou královskými regulemi, způsobovat nepříteli co možná největší nepříjemnosti pasivní rezistencí. Já chodil na apel jako poslední. Feldvébl mě viděl a říká: 'Uruba, immer der letzer!' Vždy poslední! To heslo používám dodnes, pokud přicházím pozdě: 'Pardon, já mám tu výsadu - immer der letzer!'
V březnu 1944 v tomto táboře proběhl obrovský a dnes už legendární 'velký útěk'. Tábor byl umístěn v půli cesty mezi Berlínem a Vratislaví; nedaleko byl Liberec. Tehdy se podařilo utéci šestasedmdesáti pilotům. Většinu z nich však bohužel pochytali a Hitler jich nechal padesát zákeřně postřílet. Mezi nimi i Arnošta Valentu. Druzí naši, Tondr s Dvořákem, zázrakem přežili.
V roce 1944 vás gestapo vyslýchalo v Praze. Jak na vás působilo vrátit se po letech do vlasti jako eskortovaný zajatec?
Zavřeli mě do pověstného 'Domečku' na Hradčanech. S ostrahou jsem jel tramvají dolů do města na výslech. Všude německé nápisy. Naši lidé se nás jakoby báli. Praha byla pokořená a já si říkal - to přeci není moje hlavní město!
Ano. Zavedli mě do sklepní místnosti. Uviděl jsem tam Vildu Bufku, kamaráda pilota. Jeden gestapák na něj řval. A já jsem tehdy prohodil: 'Hello Bill! What the hell are you doing here?' Bille, co tu ksakru děláš? A ten gestapák říká: 'Co si to dovolujete, vy teroristé!?' Zvedl jsem ruku a německy na něj: 'Jsem anglický pilot RAF, válečný zajatec a s vámi nemám vůbec co dělat, rozumíte!?' Stvůra strnula, ale hned se probrala a já jsem se musel postavit vedle Vildy.
V Colditz, což byl zajatecký tábor umístěný na hradě. 16. dubna byla neděle a my se zrovna shromáždili k bohoslužbě. Okna vedla ven k lesu. Věděli jsme, že se blíží Američané. Tehdy vyjeli z lesa a střelbu zaměřili směrem k nám. Trefili vedlejší křídlo. Někdo z našich v rychlosti vyvěsil bílou vlajku. Padre nám říká: 'Díky Bohu, osvoboditelé jsou tady, ale raději půjdeme pokračovat do jiné sklepní místnosti.'
Jel jsem na Rusavu a z daleka už viděl Hostýn. Tak, to už je můj kraj, říkal jsem si. Otevřel jsem vrátka. Bylo to šťastné shledání.
Představte si, že nadšení z toho, že budeme žít ve státě, kde nebudou rasové ani jiné rozdíly, ve mně dlouho trvalo. Už v Anglii, před návratem domů, jsem se ptal: 'Kde tu dávají ruské filmy? Rád bych je viděl!'
Brzy po únorovém puči. A hned nato nastalo propouštění západních vojáků. Nejdříve nás lákali ke vstupu do strany, a když jsme odmítli, dali najevo, že s námi nepočítají, že jsme zaměření na kapitalistický svět.
V Olomouci nás vyhodili z bytu. Se ženou a dcerkou jsme se vrátili na Rusavu, do rodného domku. Pracoval jsem na směny na pile, venku, za každého počasí, v zimě i parnu. Přišly chvíle, kdy jsem si v mrazivé zimě říkal: 'Proč zrovna já, Bože, za co, vždyť já přece nikoho nezabil?' Byl to výkřik-modlitba, která pomáhá přestát. Nebyl jsem však v takové situaci sám a když jsem nad tím uvažoval, uvědomil jsem si - nerouhej se, žiješ! Později jsem pracoval ve slévárnách, při práci si udělal průmyslovku a nastoupil do Sigmy. A přišla moje chvíle - záliba v cizích jazycích. Začal jsem tlumočit, a to mě zachránilo.
Miluj svého bližního a dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. To je zákon Ducha Božího. Milosrdenství. A za každých okolností pomáhat jeden druhému.
Ještě nikdy nebylo, aby nebylo. Ať si bylo, jak si bylo, vždy nějak bylo. A toto moudro měli u nás na Rusavě vepsáno do štítu jedné staré chalupy. To je postoj. Prohráli jsme další bitvu, ale válku vyhrajeme. To platí i pro samotný život.
Plukovník Petr Uruba