Ještě jsem si nezvykl, že jsem biskupem

Vydání: 2014/40 Nuncius Leanza korunoval Palladium, 30.9.2014, Autor: Jiří Macháně

Plzeňský biskup FRANTIŠEK RADKOVSKÝ slaví 3. října půlkulaté 75. narozeniny. Kodex církevního práva mu „naděluje“ povinnost zaslat do rukou papeže svou rezignaci.
 
 
„Dostal jsem dva dary: víru a pokoru,“ říká biskup František Radkovský. Snímek autor
 
Jak se máte před narozeninami?
 
Docela dobře. Mám kila navíc, a tak je cítím v nohách. Jen si říkám, jestli to je kily, nebo věkem. Horší je, že už mi nestačí čtyři hodiny spánku jako dřív.
 
V těchto dnech musíte napsat Svatému otci, že končíte. Bude to jen formální list?
 
Asi ano, s papežem se zase až tak dobře neznám a ani nevím, co bych k tomu měl dodávat. Hlavně to chce klid. Co bude v naší diecézi dál, musíme nechat na Pánu Bohu. Říkám všem: Modlete se za mého nástupce, ne za moje setrvání, těch pár měsíců to nevytrhne.
 
A co budete dělat? Na penzistu nevypadáte.
 
Hodně bude záležet, co ode mě bude chtít můj nástupce. Bylo by asi dobře, abych ho seznámil s lidmi, uvedl do situace. A pokud bude souhlasit, rád bych odešel sloužit někam na faru, chci pryč „z baráku“, aby měl nový biskup volný prostor.
 
I ve farnosti ale zůstanete biskupem.
 
Budu sloužit těm, k nimž budu poslán. Moje „biskupství“ by pak nemělo být moc vidět – já se od těch vnějších znaků dokážu odříznout.
 
Biskupem jste se stal před 25 lety…
 
To byla krásná doba. Chystali jsme se na svatořečení Anežky Přemyslovny. O svých padesátinách jsem ještě neměl ani tušení, že se zbavíme komunismu. Teprve pak mě začal život fackovat.
 
Jak to fackovat?
 
Být biskupem není jednoduché. Začalo to ale už rok před revolucí. Zavolali si mě tenkrát na Krajský národní výbor a tamní „šéf přes církve“ mi suše sdělil, že jsem prý kandidát na biskupa, a děsně se divil, že to slyším poprvé. Pak byl chvíli klid. Když se rozeběhla petice Augustina Navrátila nazvaná Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v ČSSR, z ničeho nic mi zavolali, že budu mít návštěvu z ministerstva vnitra. Dlouze se mnou hovořili. Nakonec se mě zeptali, co udělám, až mi ta petice přijde – z odposlechů totiž věděli, že mi ji večer přiveze soused ze Sokolova. Tak jsem řekl: „Přečtu si ji, a když se mi to bude líbit, dám to lidem podepsat.“ Na to konto byl zase klid.
 
A pak přišla revoluční euforie.
 
Hned v únoru 1990 jsme se sebrali a jeli na zkušenou. Já, Tomáš Halík, Aleš Opatrný, Jan Graubner, František Lobkowicz, Vojtěch Cikrle, Jiří Mikulášek a Miloslav Vlk. Zajeli jsme na návštěvu na biskupství do Rakouska a Německa zjišťovat, jak se vlastně řídí církev. Nikdo to totiž pořádně nevěděl a tušili jsme, že do toho někdo z nás „spadne“. První byli Miloslav Vlk a Vojtěch Cikrle – to jsme si vyposlechli z rádia ještě během této cesty! Hned druhý den jsme šli do prodejny liturgického oblečení a v žertu jsme dnes kardinálu Vlkovi říkali „Vaše Excelence“. Dlouho mi ta legrace nevydržela – zavolal si mě biskup Liška s tím, že papež chce mě a Františka Lobkowicze jmenovat pomocnými biskupy. „Řada je teď na vás,“ dozvěděl jsem se. Prý mohu odmítnout, ale Svatému otci se „ne“ neříká. Do druhého dne jsem se musel vyjádřit. Jel jsem za P. Karlem Pilíkem do Karlína a povídám mu: „Průšvih, mám být biskupem!“ On se rozesmál, že to není průšvih, ale vůle Boží. Tak jsem to vzal.
 
Byl jste pak sekretářem biskupské konference a přišlo zakládání plzeňské diecéze.
 
Tam jsem udělal jednu velikou chybu, kterou si vyčítám. Když o vytvoření plzeňské diecéze začali biskupové jednat, říkal jsem si, že se mě to netýká a nebudu do toho mluvit. Ale měl jsem. Domažlice a Klatovy máme v plzeňské diecézi, v českobudějovické si nechali Nepomuk, Sušici, Horaždovice. Hranice nevede přirozeně a logicky. Z Plzně do Nepomuka to máme třicet kilometrů, přitom do Budějovic je to 150 km. Klatovsko mělo být celé v plzeňské diecézi. Mrzí mě, že jsem tehdy nic neřekl.
 
Kdy jste se dověděl, že se vás to týká?
 
Na jaře 1993 začal Miloslav Vlk tlačit, abych už nedělal sekretáře biskupů, neb „nevíme, co může přijít“. On už to asi věděl. Pár dní před koncem května si mě zavolal nuncius, že mě papež chce jmenovat plzeňským biskupem. Tak jsem mu řekl, že už vím, že „ne“ se na to neříká.
 
Pak přišlo na řadu zakládání diecéze.
 
Ohlásil jsem se, přišel jsem do Plzně a hned jsme se dali do práce. Bez hromady schopných lidí bych se za ta léta neobešel. Kdybych je měl všechny vyjmenovat, mohli bychom náš rozhovor ukončit – víc už by se sem nevešlo. Založení diecéze se uskutečnilo u sv. Bartoloměje, který se tak stal katedrálou 31. května 1993.
 
Nová diecéze. Měl jste úřad?
 
Faru na náměstí. Budovu jsme museli nejdřív opravit a dostavět. S „úřadem“, tedy s lidmi, kteří mi přispěchali na pomoc a o něž jsem se mohl opřít, jsme tu žili uprostřed staveniště. Když jsem šel někam ven, čistil jsem si boty, jako bych šel dovnitř. Moc nám na začátku pomohla sousední řezenská diecéze – a pomáhá nám dodnes. A to vůbec nemluvím o opravách kostelů a far, které mnohdy financovali po válce odsunutí obyvatelé.
 
Bylo ale potřeba budovat i diecézní infrastrukturu…
 
Úřední i pastorační. Museli jsme spoustu věcí konsolidovat, dát dohromady účetnictví, inventarizaci, zařídit právní záležitosti. V pastoraci využít nebo vybudovat opěrná místa – živé komunity zasvěceného života i farnosti.
 
„Svoje lidi“ na západě Čech jste znal už z let kněžské služby. Jací jsou?
 
Skvělí a jedineční. Moje diecéze je sekularizovaná a nejmenší v Česku co do počtu aktivních katolíků. Velká část území jsou někdejší Sudety, odkud jsme po válce vyhnali německé obyvatelstvo. Byli to vesměs katolíci, po kterých zbyly prázdné veliké kostely. A těm, co po nich přišli, komunisté Pána Boha z hlavy vyhnali. Tady farář nemůže čekat, až za ním lidi přijdou na faru, že chtějí křtít, mít svatbu, sloužit mši svatou. To by se nedočkal. Zdejší lidé ale hladoví po duchovnu, jsou otevření a opět hledající. Musíme tu být pro ně, doslova za nimi vyjít. Tohle umí třeba Koinonia Jan Křtitel – jsou to laici, lidé ze světa, kteří vědí, jak se k druhým přiblížit, co a jak jim nabídnout.
 
A lidé v kostele?
 
Vydrželi. Chodí. Jsou menšinou pevnou v kramflecích a tvoří církev vyznavačskou. Na Moravě chodí spousta lidí do kostela, protože to dělají ostatní a je to zvykem. Tady u nás věřící do kostela přijdou, protože po tom touží, potřebují to a za svou vírou si musejí mnohem víc stát, obhájit ji. Žijí tu v roli soli země.
 
Bude jí dost?
 
On si to Pán Bůh vždycky zařídí tak, aby jí dost bylo. Jeden švýcarský kněz mi říkal, že žádný národ není víc, nebo méně zbožný. Vždycky je to tak pět procent populace – ostatní se s nimi „vezou“ nebo do kostela nechodí.
 
Jaké jsou před vámi ještě úkoly?
 
Rozjeli jsme diskuse o evangelizaci a ekonomice, psali jste o tom i v KT. Loni na podzim jsem oslovil lidi v diecézi dopisem – každý si ho mohl odnést z kostela domů – s výzvou, aby se zapojili do debaty, jak a kam dál. Dostal jsem asi 130 odpovědí jednotlivců plus ohlasy z farností a různých společenství. V květnu jsme měli diecézní fórum, kam jsem pozval kněze a zástupce jednotlivých farností, tedy lidi, kteří pomáhají připravit cestu, po níž půjdeme dál. Vzešly tyto návrhy a výzvy: otevřít fary pro život ve farnosti, aktivizovat kněze nejen ve svátostné službě, ale i v dalším životě farnosti, více angažovat věřící ve službě nemocným a starým lidem, snažit se, aby se charitní aktivita věřících potkala s charitou jako institucí. Začátkem října se uskuteční kněžský den, kde budeme tyto plány posouvat dál. Po mých narozeninách proběhne i diecézní fórum, které se bude týkat ekonomiky a hospodaření – zejména kvůli majetkovému vyrovnání.
 
Co vám jde hlavou, když tak jedete autem krajinou své diecéze?
 
Co všechno je potřeba udělat. A že bych měl víc navštěvovat farnosti. Kdybych měl možnost znovu nastoupit svou službu, začal bych vizitacemi farností. Tím je člověk pozná – nejen lidi v kostele, kněze, ale i starosty, školy, instituce, firmy, zkrátka lidi. Každé rozhodnutí pak děláš s větším poznáním.
Za volantem při cestách na všelijaké slavnosti také domýšlím, co řeknu, aby to lidem něco dalo. A když to musí být zároveň i německy, což je v tomto kraji zvykem, musím si dávat bacha, aby se lidi moc nesmáli. Mám trému a dává mi to zabrat.
 
Kdy na vás nejvíc doléhá, že jste nástupcem apoštolů?
 
Ještě jsem si nezvykl, že jsem biskupem. Člověk si pak tolik nepřipouští tu zodpovědnost, protože jinak by ho zdrtila. Musím si držet odstup, umět se soustředit na často technicistní řešení, dělat rozhodnutí. Jsem na to zvyklý díky svému matematicko-fyzikálnímu vzdělání a přístupu.
 
Co vám za 75 let nejvíce pomohlo?
 
Velkým darem byla pro mě spiritualita Hnutí fokoláre. Formovalo mě, dalo mi v mé službě um přístupu k lidem s láskou a pokorou – abych jim mohl být blízko a oslovil je takovým způsobem, který by byl pro ně pochopitelný. To z této spirituality vyplývá. V době, kdy jsem se stal biskupem, nás bylo s touto zkušeností více. A vybrali právě nás – a od té doby se vedou řeči o fokolarínské mafii.
 
Víra je věc křehká a řada lidí má s její křehkostí zkušenost právě s přibývajícím věkem… Jak to máte s pevností víry vy?
 
Dostal jsem dva dary: víru a pokoru. Zvlášť pokora mi moc pomáhá, protože nemám problém se omluvit a přiznat, že jsem udělal blbost. S pokorou přijít k druhým – to otvírá dveře. I víru jsem dostal. Nemusím o ni moc bojovat, díky Bohu. Nemusím si moc lámat hlavu, protože mi všechno hezky do sebe zapadá: víra, fyzika, antropický princip… Říkám si někdy, jestli jsem tak naivní, nebo je to skutečně tak jednoduché…
 
Kéž by mi tyhle dva dary vydržely.
 
Kdy si nejvíc uvědomujete, že jste biskup? Když vám ceremoniář nasadí mitru?
 
Ale kdepak, tyhle vnější znaky jsou trochu vedlejší. Spíš mi to více dochází, když v biskupské službě sloužím: biřmuji, světím kněze. V takových velkých chvílích.
 
Co byste si přál k narozeninám?
 
Aby přešly v klidu, pokoji a bez velkého pozdvižení. Za čas budu totiž končit ve službě diecézního biskupa, to je jisté, a určitě bude nějaké loučení. Je zbytečné to dělat nadvakrát. Ať se lidé za mě modlí, to je to, co potřebuji – a jak jsem říkal: hlavně ať se modlí za mého nástupce. 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay