Vydání: 2013/26 Hurá na prázdniny!, 26.6.2013, Autor: Pavel Ambros

Příloha: Perspektivy

Konstantin Filozof, nebo svatý Cyril? – Cyrilometodějské dědictví i tradice

Řada výstav a konferencí v českých zemích i v zahraničí se věnuje tématu cyrilometodějského dědictví. Téma je jediné – 1 150. výročí příchodu apoštolů Slovanů sv. Cyrila a Metoděje na Moravu. Ty nejdůležitější se konají pod záštitou nejvyšších ústavních činitelů, krajských samospráv a akademických institucí. Staly se tím součástí snah o hlubší ideové zakotvení cyrilometodějského dědictví v novodobé české státnosti. Čeští patroni se vracejí do obecnějšího povědomí české sekulární společnosti a to je dobře – vždyť se snadno shodneme na tom, jak mělké jsou znalosti českých dějin a křesťanství povýtce. Rovněž hledají své nové místo: poučení a osvěta je první krůček.

Trvale přítomný spor

Již oficiální logo oslav (silueta dvou postav soluňských bratří s jedinou hlavou pojatá ve střízlivé lince) je používáno dvojím způsobem: jednou s prostým označením Cyril a Metoděj – 1 150 let, podruhé s dodatkem Svatí Cyril a Metoděj – 1 150 let. Trvale přítomný spor má svoji dlouhou tradici. Příkaz dodržet náboženskou neutralitu Evropské unie a vypustit kříž a svatozář nad hlavami světců na dvoueurové minci Slovenská národní banka nerespektovala. V prosinci roku 2012 slovenská strana „sporu“ dosáhla schválení Evropské komise svého původního návrhu. Mohla ponechat na mincích křesťanské symboly. Jednání byla přesto nesnadná.

Objevná olomoucká výstava nese název Mezi Východem a Západem. Svatí Cyril a Metoděj v kultuře českých zemí. Brněnská výstava evokuje vzpomínku na výstavu Velká Morava v roce 1963, která se i díky jevištnímu architektovi Františku Trösterovi (1904–1968) stala mimořádnou kulturní událostí. Tehdejší výstava měla podnázev: Výstava o prvním společném státě předků českého a slovenského národa, pořádaná u příležitosti 1 100. výročí příchodu byzantské mise do našich zemí a počátků slovanského písemnictví. Ta dnešní, s podobným vysokým estetickým nábojem, jde dále. Jednoduchá informace Cyril a Metoděj – doba, život, dílo je upřesněna dodatkem Historicky orientovaný výstavní projekt u příležitosti 1 150. výročí příchodu byzantské misie Konstantina/Cyrila a Metoděje na Moravu.

Úsilí naplnit prázdnotu po rozpadu komunistické totality bylo dobře patrné v převážně příznivých odezvách české společnosti na pastorační iniciativu Desetiletí duchovní obnovy (1988–1997). Předloňské oslavy 800. výročí narození královské dcery z přemyslovského rodu Anežky České nám prudkou společenskou změnu a ovzduší naší něžné revoluce roku 1989/1990 připomněly. A toto útěšné povědomí spojené s její postavou zůstává živé. Pražský hrad oslavy významně podpořil. Přemyslovská tradice je přístupná: kníže Václav jako dědic české země byl a je státním symbolem srozumitelným.

Na rok 2015 se připravují oslavy smrti Mistra Jana Husa a bojovně naladěná část antiklerikálů nezapomene na Havlíčkovo: „Bratře Čechu, shoď černou hazuku! Hazuku též římští vrazi měli, co v Kostnici Husa upálili.“ Tento hlas nám však již zaznívá – budeme-li jen trochu historicky poctiví – jako stále rychleji se vytrácející ozvěna zanikajícího světa novodobého husitství Aloise Jiráska nebo Otakara Vávry. Státní ideou se nestane, občas politickou zbraní. Dnešní český katolík může s bl. Janem Pavlem II. bez uzardění či dvojakosti říci: „Byla to Husova mravní odvaha tváří v tvář protivenstvím a smrti, co z něho učinilo postavu zvlášť významnou pro český národ.“

A když si budeme v roce 2018 připomínat 100. výročí vzniku Československa, česká společnost se bude vracet k masarykovskému odkazu. Před českým katolíkem se opět objeví upozornění Benedikta XVI. „vést velký intelektuální, etický a lidský dialog s agnostiky“. Takže shrneme-li: stává-li se ovoce byzantské mise národním dědictvím, protože hodnota víry, kultury, vzdělanosti a písma patří k oněm zásadním vlivům formujícím českou státnost rodící se pro 21. století, může se křesťan osobně ztotožnit s takto pěstovaným cyrilometodějským dědictvím: ne naivně, nýbrž se schopností rozlišovat.

Svatí, svatí, svatí…

Připomeneme-li památnou velehradskou pouť v roce 1985, v živé paměti nám dodnes zaznívá mohutné skandování věřících z českých zemí a ze Slovenska: svatí, svatí Cyril a Metoděj. Komunistický režim chtěl přeměnit tradiční cyrilometodějskou pouť v mírové slavnosti režimu, který se dovolával ideologicky zfalšované slovanské vzájemnosti.

A když si bl. Jan Pavel II. po rozpadu světa rozděleného na jaltské konferenci na dvě sféry vlivu zvolil právě Velehrad jako jeden z prvních cílů svých poutí do postkomunistických zemí, ukázal na novou podobu cyrilometodějského dědictví: jsou ochránci i té části Evropy, která prošla hrůzami komunismu. Pomáhají nám poznat novou tvář evropské sounáležitosti, totiž solidaritu otřesených. Jejich hlas nesměl být zapomenut – proto se papež stal hlasem těch, kteří hlas v totalitních diktaturách 20. století neměli.

Když Augustin Navrátil, nenápadný rolník z moravských Lutopecen, sesbíral v roce 1988 pod svoji petici Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů šest set tisíc podpisů, bylo to jen pokračování velehradské události. I to patří k cyrilometodějskému dědictví, stejně jako odpor věřících vůči tzv. Katolické akci v roce 1949 na Velehradě, řízené komunistickou tajnou policií.

Občanská společnost a církev

Laická společnost i instituce sekulárního státu se nemohou dívat na společenství církve jinak než jako na svoji součást. Vidí v ní, podobně jako hromadné sdělovací prostředky, lidskou organizaci. A ruku na srdce – nemůžeme od nich vyžadovat nic jiného. Občanská společnost bude k církvi přistupovat (v ideálním stavu) jako k lidské instituci mezi mnoha jinými. A vůbec už nemůžeme být překvapeni, když zesvětštělá evropská byrokratická elita ukáže i svoji dravou tvář. V setrvačnosti proticírkevních stereotypů, v síle svých nových ideových východisek i na základě (často) oprávněné kritiky církevních nešvarů se bude svět v zajetí laicistických postojů pokoušet učinit z různých církevních témat předmět svých vnitřních záležitostí.

Moderní stát, jak katolík a křesťan dobře ví, se vědomě nechce vázat na žádné náboženství tím, že by je obdařil privilegiem výjimečnosti. Ale zároveň by měl křesťan vědět, že do sporů o povahu historického dědictví vstupuje zadání či lukrativní objednávka, lokální, politické či ekonomické zájmy. Vždy platilo, koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Pozitivně řečeno to samé: sekulární společnost hledá skrze svoji elitu – pomocí prostředků, které má po ruce – svoji odpovědnost tváří v tvář budoucím rozhodnutím. Chce v nich uchovat i naši kulturní svébytnost. Ve zmatcích současných kulturních změn to není málo. Křesťan si váží tohoto díla a podílí se na rozvoji sekulární podoby cyrilometodějského dědictví. Křesťanská odpovědnost za budoucnost znamená však ještě něco víc.

Modlitba ke svatým

Apoštolská tradice předala první generaci křesťanů spolu s Písmem svatým i víru ve zmrtvýchvstalého Krista uprostřed nich. Spolu s dědictvím psaného textu Nového zákona předává v tradici vědomí autority činit rozhodnutí: „Rozhodl totiž Duch Svatý i my“ (Sk 15,28). Cyrilometodějská tradice v sobě nese plody byzantské mise: odvahu překročit kulturní bariéru posvátného jazyka (stát se Kristovými ústy všem národům), zažitých politických modelů (darovat nová evangelizovaná území pod moc Petrových klíčů) a dosavadních způsobů jednoty (kultura se stává součástí nadnárodního společenství).

Tradice je propojení tohoto dědictví vzdělanosti a právního uspořádání s jejich autory. To je možné jen ve víře, že jsou přítomní ve společenství církve spolu s Kristem. Modlit se ke svatým je součástí nového způsobu rozhodování o budoucnosti. Modlitba ke svatým není dětinský útěk do iluzorního světa, ale odhodlanost a síla víry v rozhodnutích daných naší svobodě přilnout k těm, kteří žijí stejně jako my nový život. Takováto rozhodnutí se stávají součástí Kristova těla. Dějiny, pozemský život, uspořádání lidských skutečností, kultury jsou nasměrovány k proměně pro věčnost našimi rozhodnutími. Důvod, proč svatí Cyril a Metoděj pečovali o dům místní církve a výchovu žáků, proč vytvářeli řád pro státní i církevní instituce a vstoupili do politického dění, nebyl veden motivy, které oprávněně – ze svého zorného úhlu – zkoumá a formuluje pozitivní historická věda. Pohled tradice střeží jiný zorný úhel: spásu duše v Kristově proměněném těle – církvi. Spása duše je v tradici chápána jako spása umožněná tím, že vše pozemské proměňuje pro věčnost.

Dnešní podoba cyrilometodějství

Jestliže bychom očima cyrilometodějské tradice přečetli reformní úsilí papeže Františka, můžeme zde objevit některé společné rysy. František je pozorný pastýř svého domu a římské církevní obce. Soustřeďuje se na reformní kroky institucí, aniž zavádí změny dogmatické. A má v sobě východní vřelost k muslimům, chudým a lidem na periferii. Tomu říkáme evangelní dialog, který nemění povrchně atmosféru vztahů, ale je atmosférickou, klimatickou změnou pro jejich novou podobu. Jako kdybychom cítili blízkost Antonína Cyrila Stojana nebo Tomáše Špidlíka.

Náboženským obsahem cyrilometodějské tradice je sdílené nadšení pro postupnou proměnu světa svědky víry. Tvoříme s nimi svým rozlišováním o věcech tohoto světa stejné tělo, zde a nyní. Pevnost v životním cíli, přizpůsobivost v prostředcích – to je dnešní podoba cyrilometodějství. Nejinak kráčeli evropskými stezkami i svatí Cyril a Metoděj.