Jehovisté odmítají Boha v Trojici

Vydání: 2010/39 Církevní knihovny, 21.9.2010, Autor: Jiří Zajíc

Jsou Svědkové Jehovovi křesťané? Jak se k nim staví katolíci?

Pokud budeme za určující „poznávací znamení“ křesťanů pokládat jejich vztah k Ježíši, tedy jejich odpověď na jeho otázku „Za koho mě pokládáte vy?“, kladenou nejen apoštolům, ale nám všem, pak Svědky Jehovovy za křesťany považovat nelze. Pro nás křesťany je Ježíš vtěleným Synem – tím, kdo „způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí“. Tuto výstižnou Ježíšovu charakteristiku nám odkázal apoštol Pavel. Svědkové Jehovovi ale Ježíše pokládají za „mocnou duchovní bytost, první ze stvořených Bohem Jehovou“. V jejich chápání se tedy jedná o odmítnutí křesťanského pojetí Boha jako společenství (Trojice), a to ve jménu důsledného vyznávání jediného Boha. To ostatně není žádná novinka. Uznat, že Ježíš o sobě oprávněně tvrdí „já a Otec jedno jsme“, dělalo a dodnes dělá potíže nejen pravověrným Židům či muslimům, ale provází od počátku i křesťanství. A klidně se vsadím, že s tím těžce zápasí i mnozí křesťané současní. Ono – upřímně řečeno – jde přece o záležitost, jejíž řešení jen lidskými prostředky bude vždycky neuspokojivé. Bez osobní zkušenosti se Vzkříšeným nám k němu chybí potřebný klíč. A náš vztah ke Svědkům Jehovovým? My jim samozřejmě můžeme leccos vytýkat. V prvé řadě jejich krajně fundamentalistický způsob zacházení s Biblí, kdy ignorují jak celou tradici, v níž Bible vznikla, tak solidní biblickou kritiku z posledních sto padesáti let. Nečtou ale i dnes tímhle nepoučeným způsobem Bibli také mnozí křesťané – nejen evangelikální, ale i katoličtí? Nebo sektářský způsob života jejich společenství, kdy jednotliví členové jsou silně manipulováni vůdčími osobami i celkovým duchem těchto společenství. Není ovšem i tohle typické pro leckterá společenství v rámci křesťanských církví? Zkrátka pokládám za užitečné při našem pohledu na Svědky Jehovovy se na jedné straně ptát, zda to, co nám na nich vadí, neděláme sami. A na druhé straně si všímat toho, v čem nám mohou být příkladem: v důslednosti, s jakou promítají svou víru do celého svého života, v ochotě za svou víru přinášet i velké oběti, v evangelizační horlivosti. Kolikrát jsem si při setkání s nimi říkal: kdybychom my, katolíci, byli stejně zapálení pro Boha jako oni, musel by přece náš život, a dokonce i život celé naší společnosti vypadat úplně jinak.

Sdílet článek na: 

Sekce: Odpovědny, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 37 10. – 16. září 2019

Naděje, pokoj a smíření pro Afriku

Během týdenní cesty do tří afrických zemí – do Mozambiku, na Madagaskar a Mauricius – navštívil papež František charitní centra, nemocnice, mluvil k politikům, duchovním,…

celý článek


Škola jako bezpečný přístav

Jak by měl vypadat ideální učitel našich dětí? „Chytrý,“ myslí si jeden rodič. „Spíše empatický,“ pomyslí si druhý. „Co třeba Jan Amos Komenský?“ podotkne poslední.

celý článek


Blízká setkávání na každý den v roce

Inspirativní čtení na každý den, a k tomu kvalitní obrazový doprovod, katolické kalendárium i přehled církevních úřadů a médií v ČR přináší nové vydání Cyrilometodějského…

celý článek


Jak mluvit o Božích přikázáních?

Desatero. Zákon, který Bůh dal Mojžíšovi před více než třemi tisíci lety, tisíce kilometrů od nás. A stále je platný! Jak o něm mluvit s dětmi, aby ho neměly jen…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay