Vydání: 2010/39 Církevní knihovny, 21.9.2010, Autor: Jiří Zajíc

Pokud budeme za určující „poznávací znamení“ křesťanů pokládat jejich vztah k Ježíši, tedy jejich odpověď na jeho otázku „Za koho mě pokládáte vy?“, kladenou nejen apoštolům, ale nám všem, pak Svědky Jehovovy za křesťany považovat nelze. Pro nás křesťany je Ježíš vtěleným Synem – tím, kdo „způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí“. Tuto výstižnou Ježíšovu charakteristiku nám odkázal apoštol Pavel. Svědkové Jehovovi ale Ježíše pokládají za „mocnou duchovní bytost, první ze stvořených Bohem Jehovou“. V jejich chápání se tedy jedná o odmítnutí křesťanského pojetí Boha jako společenství (Trojice), a to ve jménu důsledného vyznávání jediného Boha. To ostatně není žádná novinka. Uznat, že Ježíš o sobě oprávněně tvrdí „já a Otec jedno jsme“, dělalo a dodnes dělá potíže nejen pravověrným Židům či muslimům, ale provází od počátku i křesťanství. A klidně se vsadím, že s tím těžce zápasí i mnozí křesťané současní. Ono – upřímně řečeno – jde přece o záležitost, jejíž řešení jen lidskými prostředky bude vždycky neuspokojivé. Bez osobní zkušenosti se Vzkříšeným nám k němu chybí potřebný klíč. A náš vztah ke Svědkům Jehovovým? My jim samozřejmě můžeme leccos vytýkat. V prvé řadě jejich krajně fundamentalistický způsob zacházení s Biblí, kdy ignorují jak celou tradici, v níž Bible vznikla, tak solidní biblickou kritiku z posledních sto padesáti let. Nečtou ale i dnes tímhle nepoučeným způsobem Bibli také mnozí křesťané – nejen evangelikální, ale i katoličtí? Nebo sektářský způsob života jejich společenství, kdy jednotliví členové jsou silně manipulováni vůdčími osobami i celkovým duchem těchto společenství. Není ovšem i tohle typické pro leckterá společenství v rámci křesťanských církví? Zkrátka pokládám za užitečné při našem pohledu na Svědky Jehovovy se na jedné straně ptát, zda to, co nám na nich vadí, neděláme sami. A na druhé straně si všímat toho, v čem nám mohou být příkladem: v důslednosti, s jakou promítají svou víru do celého svého života, v ochotě za svou víru přinášet i velké oběti, v evangelizační horlivosti. Kolikrát jsem si při setkání s nimi říkal: kdybychom my, katolíci, byli stejně zapálení pro Boha jako oni, musel by přece náš život, a dokonce i život celé naší společnosti vypadat úplně jinak.