Jeho umučení bylo dvojnásobným zločinem

Vydání: 2011/20 Jaroslav Šlezinger, 10.5.2011, Autor: Jan Paulas

Kniha Marie Bohuňovské Zaváté šlépěje – osud sochaře Šlezingera je neobyčejně působivá a zároveň průkopnická. Půl století byly totiž stopy tohoto sochaře doslova zaváty, ale autorce se díky ne- uvěřitelné zaujatosti pro věc (ostatně knihu vydala vlastním nákladem) podařilo jméno Jaroslava Šlezingera znovu „objevit“ a upozornit na ně širokou veřejnost. Vedle její knihy vznikl o sochaři i dokument a jeho životní příběh přibližuje též putovní výstava – ta je nyní k vidění do 29. května v jeho rodné Jemnici.

Jak jste se „potkala“ s Jaroslavem Šlezingerem? Věděla jsem, že sousoší Zaváté šlépěje na jihlavském hřbitově je od sochaře Šlezingera a také že socha T. G. Masaryka, která stávala před místním gymnáziem, byla jeho dílem. Ale jinak jsem o něm a jeho díle nevěděla nic. Teprve v roce 2005, kdy jsem pracovala v Jihlavě jako galeristka, mě oslovil tehdejší předseda jihlavské Konfederace politických vězňů pan Zach s tím, že by sochaři Šlezingerovi rádi uspořádali výstavu k 50. výročí jeho úmrtí. A předal mi pár informací a fotografií s tím, že znovu přijde, až o sochaři shromáždí všechny dostupné materiály a vypůjčí jeho sošky od soukromých majitelů. Bohužel pan Zach náhle zemřel a já jsem chtěla splnit slib, který jsem mu dala. Proto jsem začala po sochaři pátrat, aby se mohla výstava uskutečnit. Pátrání po jeho díle mi přinášelo stále nové poznatky také o jeho životě. A velmi živě přede mnou vystupoval člověk, jehož osud mě začínal téměř fascinovat.

Který moment v jeho životě vás nejvíce zasáhl do srdce?

Určitě ten, když jsem uviděla reliéfky křížové cesty, které vytvořil ve vězení krátce před svou smrtí. Jako MUKL – muž určený k likvidaci – byl přinucen vytvořit velké sousoší na domě kultury v Ostrově nad Ohří. Byl už těžce nemocen a měl od svých věznitelů slíbeno, že až dokončí oslavné, pro socialismus typické sousoší, bude propuštěn na svobodu. Tedy pro vidinu svobody a ukončení utrpení ve vězení, pro vidinu setkání se svou manželkou a synem tvořil zadané „veledílo“. Ale pro sebe v nestřežených chvílích vytvořil reliéfky fascinující Křížové cesty, která je velice působivá a každého člověka hluboce dojímá. Stejně působivý je i text, kterým Křížovou cestu doplnil.

Čím je podle vás Šlezingerův osud tak výjimečný? Podobně postižených lidí byla za komunismu celá řada.

Ano a při pátrání po osudu jednoho mukla jsem poznala i mnoho dalších osudů nespravedlivě trýzněných, odsouzených a umučených lidí. Jenže Šlezinger nebyl jen věřícím člověkem, milujícím manželem a otcem, jehož režim nespravedlivě uvěznil. Byl také sochařem, který by určitě vytvořil spoustu umělecky cenných děl. To, že byl komunisty umučen, mi připadá jako dvojnásobný zločin.

Kniha v obrazovém doprovodu zachycuje i sochařovo dílo. Bylo těžké dostat se k jeho pracím půl století po jeho smrti?

Nebylo to zrovna jednoduché. Když byl Šlezinger zatčen, StB nechala rozbít a zlikvidovat prakticky veškeré jeho sochy. Zbyly pouhé modely – a ty byly v držení soukromých osob. Z větších prací zbylo sousoší Zaváté šlépěje v Jihlavě na hřbitově. Šlezinger je vytvořil jako symbolický pomník všem padlým, popraveným, umučeným, všem bezhrobým a poztráceným z obou světových válek. Jinak sochař vytvořil větší množství půlmetrových modelů těchto Zavátých šlépějí, protože byly určeny k prodeji – a ze zisku pak zakoupil kámen na téměř třímetrové sousoší na jihlavském hřbitově. V Hrotovicích na průčelí zámku zůstal zase sochařův reliéf na památku obyvatel, které zabila bomba na konci 2. světové války. Nejvíce jeho soch zůstalo v Jemnici na hřbitově a v kostele sv. Stanislava.

Znáte nějaký kuriozní případ, jak některé Šlezingerovy práce přečkaly komunistický režim?

Kuriozitou se dá nazvat, jak přežilo jeho poslední dílo, které vytvořil na svobodě – jde o sochu sv. Václava, patrona české země. Sochař už věděl, že je sledován StB. Téměř v předvečer svého zatčení přinesl hotovou plastiku do minoritského kláštera v Jihlavě a požádal řeholníky, aby sochu ukryli. Protože pod svícnem bývá největší tma, řeholníci sochu sv. Václava umístili hned vedle chrámových dveří na zeď bývalé svatováclavské kaple. Tam v klidu přežila celou totalitu a na stejném místě ji najdeme i dnes.

Pozoruhodný osud má i zmíněná Šlezingerova Křížová cesta…

Vznikla v Ostrově – tam nebyl tak přísný vězeňský režim jako v táboře „L“, kde byl Šlezinger předtím. Proto se podařilo přes civilní osobu, paní Štěpánku Balouškovou, propašovat postupně jednotlivé reliéfky z vězení. Paní Baloušková je posílala do Prahy sestře sochařovy manželky a ta je u sebe schraňovala. Šlezinger dokončil Křížovou cestu těsně před svou smrtí, proto se toto dílo dostalo do rukou jeho ženy až po jeho pohřbu – jako pozdrav, poselství i rozloučení. V roce 2003 se paní Šlezingerová rozhodla tyto reliéfky darovat městu Ostrov nad Ohří. Ostrovští toto dílo opravili a umístili do restaurované kaple sv. Floriána, která je dnes památníkem všech vězněných a umučených lidí na Jáchymovsku. Tady si dnes mohou Šlezingerovu Křížovou cestu všichni návštěvníci Ostrova prohlédnout a zapálit u ní svíčku.

V posledních letech se angažujete ve věci navrácení Šlezingerovy sochy TGM do Jihlavy. Jedná se ale o zcela novou sochu. Jak tomu rozumět?

Šlezinger inicioval vytvoření sochy prezidenta Masaryka v roce 1947. Jenže než se podařilo sehnat peníze, přišel únor 1948 a na všech místech republiky se sochy TGM naopak odstraňovaly. Jen v Jihlavě se tvořila. Stala se poslední sochou tohoto státníka, která byla v Československu vztyčena po únoru 1948. Její odhalení v září 1948 bylo manifestací jihlavských občanů za svobodu a demokracii – socha se stala symbolem hodnot, které TGM představoval. Ovšem vládnoucímu režimu se to vůbec nezamlouvalo – KSČ začala vyvíjet nátlak, aby občané podepisovali petici za odstranění sochy. Lidé však sochu, na kterou dali peníze, bránili a petici ignorovali. Proto komunisté nakonec nechali sochu TGM rozbít tajně jedné červnové noci roku 1961. V roce 2008 jsme založili spolek a vyhlásili sbírku na kopii původní Šlezingerovy sochy (podle zachovaného modelu), abychom toto dílo v roce 50. výročí jeho odstranění a 100. výročí narození sochaře vrátili do Jihlavy. Což je právě tento rok.

Letos tedy bude socha odhalena…

Ano, určitě. Odhalíme ji 28. října. A ráda bych poděkovala všem, kdo na ni přispívají.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 7 13. – 19. února 2018

Půst je cesta k sobě, Bohu i druhým

Čas odříkání a újmy je pouze jednou z podob čtyřicetidenního období, do něhož vstupujeme touto Popeleční středou. Půst však klade na křesťany mnohem větší nároky.…

celý článek


Putuji směrem k Domovu, píše Benedikt XVI.

O víkendu uplynulo pět let od rezignace papeže Benedikta XVI. Stalo se to poprvé po 600 letech. Nyní oznámil, že už je „na pouti k Domovu“.

celý článek


Uznán 70. zázrak z Lurd

Biskup Jacques Benoit-Gonnin ze severofrancouzské diecéze Beauvais vyhlásil, že církev uznává uzdravení řeholní sestry Bernadette Moriauové (79) za lurdský zázrak. Je v…

celý článek


Jak může vypadat dobrý půst?

Někteří lidé se nad otázkou v titulku příliš nezamýšlejí. Občas si něco odepřou, nejedí maso a jsou uchlácholeni zkušeností, že stejně tak, jako půst přišel, tak zase odejde…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay