26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Jednotu víry je třeba žít v nitru

26. 1. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/5 Církev a média, 26.1.2011, Autor: Richard Čemus

Příloha: Perspektivy

Mluvit o ekumenismu s pravoslavnou církví, lépe řečeno církvemi, má smysl jenom tehdy, chová-li člověk jako katolík k pravoslaví, potažmo ke křesťanskému Východu, určitou sympatii. To je první předpoklad ekumenismu, který by se jinak stal předmětem pouhé „politické korektnosti“, popřípadě technickou otázkou, jak sjednocením navýšit počet věřících vlastní církve. Ekumenismus je něco víc. Je především snahou uskutečnit Kristovu touhu, aby všichni byli jedno (ut unum sint).

„Ekumenické úsilí, úsilí o jednotu křesťanů, se rozvíjí současně na třech rovinách,“ říká prof. Ludvík Armbruster, „na rovině představitelů církví, kteří se mají dohodnout o správné podobě viditelné jednoty církve, na rovině teologického bádání, jež přispívá k vzájemnému pochopení různých věroučných tradic, a na rovině praktického života Božího lidu.“ – „Tato poslední rovina,“ pokračuje emeritní děkan pražské katolické teologické fakulty, „je možná rozhodující. Bez pochopení a souhlasu řadových věřících by pouhá administrativní opatření shora i úsilí teologických fakult zůstaly pouze na papíře.“ (Bulletin Jezuité 2/2010)

Průkopnické dílo Tomáše Špidlíka

Jak se zrodí sympatie k východní tradici (tradicím) křesťanství? Probouzí ji nejspíš literatura a liturgie. Na Západě snad nejvíc lidí objevilo poklad východní spirituality četbou knížky Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci, která vzbudila v poslední době zájem i o tak náročné dílo, jakým jsou řecká (či ruská) Filokalia, několikasvazkový sborník mystických textů o modlitbě srdce. Že tento pojem začíná patřit do slovníku už i západního křesťana, je hlavně zásluha kardinála Tomáše Špidlíka, který svým průkopnickým dílem otevřel cestu přímo do srdce křesťanského Východu. Kdo se pak někdy zúčastnil „božské liturgie“ (mše svaté), ponořil se do poslechu vokální polyfonie (pravoslaví se zříká jakéhokoliv instrumentálního doprovodu, jen Arménská apoštolská církev připouští varhany), dal se ovanout vůní kadidla a nechal oči pást se na kráse ikon a bohatosti bohoslužebných rouch kněží a jáhnů, ten ztratil pojem času. Zakusil pravdivost výroku, že liturgie je „nebem na zemi“. Římský katolík však v minulosti neměl mnoho možností učinit takovou zkušenost. A pokud zrovna nebydlel někde poblíž chrámu řeckokatolické církve (ta ale byla v Československu v období let 1950–1968 zrušena), ani ji udělat nemohl, neboť zúčastnit se bohoslužby jinověrců až do posledního koncilu nesměl. Je proto nutno ocenit existenci východních katolických církví, které od nepaměti zprostředkovávaly západnímu křesťanstvu duchovní bohatství Východu. V Římě mají všechny východní katolické církve svá zastoupení, případně kněžské semináře (Ukrajinci, Řekové, Rumuni, Arméni, Koptové, Etiopané, Melchité, Arabové- -Maronité, syro-malabarští a syro-malankarští Indové, chaldejští Iráčané, Albánci a jiní). Mezi ně patří i Collegium Russicum, které od roku 1929 nepřetržitě pěstuje liturgii podle rusko-pravoslavného vzoru. Mnoho pozdějších ekumenistů našlo svou lásku k pravoslaví a ke slovanskému Východu právě zde. Historický význam této instituce pro ekumenismus teprve nedávno zmapoval Constantin Simon ve svém díle Pro Russia. The Russicum and Catholic Work for Russia (Orientalia Christiana Analecta 283), Roma 2009. U nás měla obdobný význam pro setkání s východní liturgií papežská misijní kolej a apoštolská škola (gymnázium) na Velehradě. V kapli Cyrilka se tam sloužila pro veřejnost staroslověnská božská liturgie. Nelze mluvit o Velehradu a nezmínit arcibiskupem Stojanem iniciované unionistické sjezdy, které předjímaly moderní ekumenismus. Spokojme se však s vyslovením naděje, že mezinárodní kongres, který Velehrad hostil roku 2007 u příležitosti stého výročí prvního sjezdu, nebyl poslední a rostoucí zájem o ekumenická témata tuto tradici oživí. Jak ekumenicky živo bylo u nás v meziválečné době, dokumentuje fakt, že časopis Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje pod ochranou bl. Panny Marie uveřejňoval v letech 1931 a 1932 jako jeden z prvních v Evropě český překlad shora zmiňované knížky Vyprávění ruského poutníka…, dnes světového duchovního bestselleru.

Osobní styky jsou důležitější než deklarace

Vraťme se však do Říma. Hned vedle koleje Russicum se nachází roku 1917 založený Papežský orientální ústav (PIO), vědecká instituce specializovaná na studium církevních východních věd, kterou využívají i sami pravoslavní, studenti i badatelé. Bezmála čtyřicet let zde bádal a přednášel i náš Tomáš Špidlík, jemuž se za vytrvalou práci „pontifexe“ (stavitele mostů) mezi Východem a Západem dostalo ocenění jak ze strany moskevského patriarchy Alexeje II., tak papeže Jana Pavla II., který ho roku 2004 jmenoval kardinálem. Čestná hlava pravoslaví, ekumenický cařihradský patriarcha Bartoloměj I., nazval Špidlíka „naším kardinálem“, zatímco rumunský pravoslavný metropolita Daniel, pozdější patriarcha, označil českého kardinála za „teologa nerozdělené církve“. Tyto pocty jsou oceněním nejen Špidlíkovy odborné kompetence, nýbrž i jeho vstřícného přístupu k pravoslavným, pro které jsou přátelské osobní styky důležitější než společné deklarace. Špidlíkovu linii sdílí i emeritní předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů, německý kardinál Walter Kasper, když svou dlouholetou zkušenost shrnuje zjištěním, že „ekumenismus nežije z dokumentů, ale z osobních setkání a z přátelství“ a že „srdcem ekumenismu je duchovní ekumena, totiž modlitba za jednotu křesťanů“.

Pozice jsou více vzdálené, než se zdá

Nicméně bez teologického dialogu a závazných dokumentů se ekumenismus neobejde. Věroučně jsou si katolická církev a pravoslaví natolik blízké (jsou to církve--sestry, které spojuje apoštolská posloupnost, tedy nepřetržitá řada biskupského svěcení od apoštolů, která zaručuje platnost kněžství, potažmo všech svátostí), že udivuje jejich rozdělení. Z katolické strany se má obecně za to, že jedinou skutečnou překážkou je pojetí papežského primátu, totiž otázka, zda římský biskup má mít vůči ostatním biskupům zvláštní pravomoci, anebo být pouze čestný primus inter pares. Zde jsme v procesu zrání. Na zasedání smíšené katolicko-pravoslavné komise v Ravenně se otázka primátu (řecky protos) setkala se souhlasem všech zúčastněných delegátů. Cařihradský patriarchát jde teologicky ještě dál, když připouští, že bez jistých právních pravomocí by byl primát zbytečný. Jistě tu mluví zkušenost patriarchy Bartoloměje, který přes svůj honosný titul „ekumenický“ (celosvětový) nemá – na rozdíl od papeže – autoritu svolat ekumenický koncil, který se na Východě konal naposledy v osmém století. Přesto právě přímý kontakt s pravoslavnými ukazuje, že pozice jsou nejen psychologicky, ale i teologicky víc vzdálené, než se zdá. Kromě papežského primátu je často uváděnou překážkou i dogma o papežské neomylnosti. Trvalým problémem zůstává filioque, ke kterému pravoslavná strana přidává celý seznam dalších věroučných překážek, které ústí v odmítání společné modlitby s katolíky. Veliký rozruch vzbudil patriarcha Bartoloměj, když při převzetí čestného doktorátu na Georgetownské katolické univerzitě ve Washingtonu mluvil o „podstatném rozdílu“ mezi pravoslavnou a katolickou církví. Rovněž předseda oddělení pro vnější styky moskevského patriarchátu arcibiskup Hilarion Alfejev překvapuje antiekumenickými výroky, jako když například 9. června 2008 (Interfax, Moskva) vyloučil vzájemnou eucharistickou pohostinnost s katolíky, „co bude lidstvo na zemi“. Problémů je tedy víc než dost. Aktuálním je otázka rozvodu. Pravoslaví ho trpí a nebrání třeba i dvakrát rozvedeným v novém církevním sňatku a v přístupu k ostatním svátostem. Jak by se tento problém řešil v případě sjednocení? Rozdílný je i vztah církve a státu. Katolická církev dnes preferuje laický stát, který garantuje svobodu náboženství, zůstává ale neutrální. Ruská církev vidí naopak ideál v nábožensky orientovaném státě, ve kterém by pravoslaví tvořilo tmel kulturní a národní identity, nebo se dokonce opět stalo státním náboženstvím. Je zde patrné dědictví byzantského cézaropapismu, který může obnášet nejen podporu církve státem, ale i nežádoucí vliv státu na církevní záležitosti. Kromě toho platí: je-li pravoslavná sama země, stává se přítomnost katolíků „problematická“. Stále živou zůstává otázka, kdy se setkají římský papež a moskevský patriarcha. Moskva uvádí jako hlavní překážku vztahy s řeckokatolíky na Ukrajině. Od doby vzniku brestské unie (1595/96), tedy spojení části ruské pravoslavné církve s Římem, se „uniaté“ stali terčem nevraživosti ze strany pravoslaví, které se s tímto odštěpením dodnes nemůže smířit. Stalinem roku 1946 zrušená řeckokatolická církev byla Gorbačovem opět legalizována. Nastaly spory o budovy kostelů předaných do vlastnictví pravoslavné církve, které řeckokatolíci požadovali nyní zpět. Pravoslavná církev se cítí vytlačována z tradičně katolické západní Ukrajiny. Tato problematika byla hlavním důvodem, proč ruská pravoslavná církev opustila zasedání katolicko-pravoslavného teologického dialogu v Baltimore. K uklidnění rozvířených vod přispělo následné setkání v libanonském Balamantu, kde se katolická strana zavázala, že se do budoucnosti zříká metody „uniatismu“ jako cesty ke křesťanské jednotě a proselytismu vůbec.

Pokročilá sekularizace podnětem k větší spolupráci

Čtyřicet let po Vaticanum Secundum máme ekumenismus vžitý jako samozřejmou součást církevního života. Nesmí nás pohoršovat, že jiné církve s námi tuto otevřenost nesdílejí. Trvají mnohdy na pozicích, které byly před koncilem i katolíkům vlastní. Proto náš přístup musí být taktní, plný sympatie a trpělivosti. Tváří v tvář přání samého Krista je trvající rozdělení těch, kteří nosí jeho jméno, skutečným pohoršením pro svět, jenž mu v době evropské integrace a globalizace stále méně rozumí. Paradoxně právě negativní aspekty sjednocování Evropy, nota bene pokročilá sekularizace, se staly podnětem k větší spolupráci křesťanských církví. Na Blízkém východě se zase výzvou k ekumenismu stává existence křesťanů ohrožená expandujícím islámem. Nejde však jen o pragmatismus. Jednotu víry je třeba žít v nitru jako podzemní proud, jenž v pravý čas dostane i vnější formu.

Autor (nar. 1954) je profesorem Papežského orientálního ústavu v Římě.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou