Jeden z dvanácti zpravidal zrazuje

Vydání: 2006/1 Máš důvěru v budoucnost?, 2.1.2006, Autor: Jan Paulas

Ještě nedávno působil jako vyšetřoval zločinů komunismu. Po zkušenostech s českou polistopadovou justicí se ale vydal jinou cestou – snaží se tyto zločiny zdokumentovat, aby příští generace věděly, v čem jejich otcové a dědové žili. Zároveň jezdí po školách a debatuje s lidmi. Je to prý účelnější než se prát s „větrnými mlýny“. Na konci listopadu 2005 oslavil Adolf Rázek 75. narozeniny.

Když si člověk pročítá váš životopis, tak první otázka, která ho napadne, je: Měl jste někdy strach? Nebo patříte k lidem, kteří mají od přírody pro strach uděláno?
Pro strach uděláno nemá nikdo. Nesetkal jsem se s nikým, kdo by absolutně neměl strach. Ovšem strach lze překonat, což se podařilo i mně. Záleží na každém člověku, jak se s tím vnitřně vypořádá, jestli vidí nějaký smysl života a nějaký cíl, kvůli kterému by strach překonal. V 50. letech jsem potkal v kriminále řadu příslušníků zejména národně socialistické strany, kterým se najednou rozsypal svět. Viděl jsem jejich beznaděj a strach z budoucnosti, který pak překonávali mnohem hůř než jiní vězni.

Kdy jste měl největší strach vy?
Při prvním zatčení, kdy jsem nevěděl, jestli u mě probíhá domovní prohlídka, kolik toho najdou a jak to bude probíhat dál. Už tehdy jsem věděl, jaké metody u výslechu používají. 

Vraťme se na začátek. Jaké bylo vaše dětství? Kdo vás tehdy nejvíc ovlivnil?
Vyrůstal jsem v tradiční katolické rodině prakticky jako jedináček, i když později jsem měl sestru. Hlavní vliv na moji náboženskou výchovu měla matka. Jinak jsem vyrůstal během války. Základní školu jsem ukončil v roce 1944, takže jsem už vnímal nacistický útlak. Věděl jsem, že byli popraveni studenti, zažil jsem strach v rodině během heydrichiády - to všechno formovalo i moje politické názory. Bylo mi jasné, že existuje režim, kde člověk nemusí mít strach, a režim, kde strach naopak má. V roce 1945 jsem zase zažíval ohromné nadšení pro Sovětský svaz, i když bylo známé chování sovětských vojáků, jejich krádeže kol či hodinek a znásilňování. Jako kluk si pamatuji, že kdekdo nosil niklovou hvězdičku s červeným srpem a kladivem, aniž by vyznával marxismus. Dnes se to málo přiznává, ale Evropa šla po válce výrazně doleva.
V té době jsem byl už na elektro-průmyslovce a zde jsem se dostal do kontaktu se Sdružením katolické mládeže (SKM), které bylo ovlivněno jocismem (křesťanské hnutí působící mezi mládeží). U nás ho formovali lidé jako Aťa Mandl či František Mikulášek. A právě Mikulášek nám říkal: „Chcete-li něco dělat proti komunismu, musíte ho dokonale znát.“ Takže to, co se později učilo v hodinách marxistické ekonomie, jsem znal již z těchto kroužků katolické mládeže. A jeden takový kroužek vznikl i v pražských Modřanech, kde jsem žil.

Do toho ovšem vstoupil únor 1948 a následný zákaz spolků.
Ještě než mohlo dojít k zákazu, tak kardinál Beran SKM sám rozpustil. Bylo jasné, že dochází k neslučitelnému vývoji a že se neudrží žádné akce, které budou probíhat mimo kostelní zdi. Činnost SKM se tedy přesunula do pastoračních rad a podobných uskupení - snažila se včlenit do života farností.

Vy jste prý tenkrát tajně rozvážel nějaké tiskoviny.
Zřídili jsme si ústředí v klášteře v Křižovnické ulici, kam se přesunula kancelář ordinariátu, ve které se ale po únoru 1948 nedalo oficiálně nic dělat, a tak jsme aspoň ve sklepě tajně tiskli Beranovy pastýřské listy a distribuovali je. Aťa Mandl koupil dvě motorky - tenkrát to byly 125 zetky - a na nich jsme pak tyto listy rozváželi po republice. Po únoru totiž panovala řada opatření, která blokovala styk arcibiskupa Berana s vikariáty, kněžími a vůbec se všemi - což potom vyústilo v červnové události roku 1949, kdy biskupové vydali známý pastýřský list.

Za šíření pastýřských listů už tehdy hrozilo vězení...
S tím se počítalo. Věděli jsme, že děláme něco proti režimu, něco pro udržení svobody církve. Bylo to podobné, jako když jde voják na frontu - brali jsme to jako svůj úkol.
Když pak došlo k uzavření hlavního vchodu z Křižovnické ulice a komunisté ho zaplombovali, tak jsme ještě několik týdnů chodili do kláštera takovým malým vchodem, který se nacházel vedle vrat do kostela sv. Františka. Komunisté o něm nevěděli, a my jsme tudy vláčeli do sklepa i motorku. Z toho je vidět, že to ještě neměli dokonale podchycené, jinak by nás sledovali a chytili. A protože jsme ve sklepě měli cyklostyl, snažili jsme se vydávat také časopis, který se jmenoval Pro Boha, Církev a vlast. Přetiskovali jsme v něm sociální encykliky nebo zprávy z Vatikánského rozhlasu. V tomto směru je nezapomenutelná postava Marie Skořepové - neocenitelné, nesmírně obětavé ženy, která tyto zprávy zachycovala z rádia a přepisovala na blány. Časopis jsme pak tiskli v nákladu 250 až 300 kusů.

Přesto vás StB nakonec zatkla. Jak k tomu došlo?
Poprvé jsem byl u výslechu v roce 1952 a tehdy jsem měl opravdu strach. Na celý den si mě odvezli do vily v ulici Pod kaštany, která patřila Státní bezpečnosti, a tam jsem zjistil, že mě dávají do spojitosti s jedním mým kamarádem, který utekl do Ameriky. To mě uklidnilo a ubezpečilo, že v podstatě nic nevědí. Sice zjistili, že jsem organizoval nějaké kroužky, které se zabývaly náboženskou činností, ale nic víc. I to ovšem stačilo, abych se dostal do jejich záznamové sítě. Po výslechu jsem putoval do vazby, kde jsem strávil půl roku na samotce v Bartolomějské, a nakonec mě po roce propustili, protože neměli v ruce žádné důkazy. A tak mě poslali aspoň k PTP. Jenže potom náhodou zatkli lidi z úplně jiné skupiny a někdo z nich se rozpomněl na jméno Rázek - a už to jelo. Přijeli si pro mě k PTP a šel jsem opět k výslechům. Následoval soud, kde mě odsoudili na tři roky do Jáchymova.

Dalo vám věznění kromě krušných chvil i něco pozitivního?
Člověk se rozhodně stal tvrdším. Vidím to na nás všech, kteří jsme prošli kriminálem - jsme jiní, odlišní od ostatní populace. Ale to jsou nesdělitelné a nepřenosné zkušenosti. Zkrátka máme jiný, trochu hlubší pohled na život.
Na Jáchymově s námi byli i kněží, a tak se tam tajně sloužily mše. Vždycky jsme jeli prvním autem na šachtu, abychom tam byli co nejdřív, a celebrovalo se v takové malé boudě, kde byl lanový výtah pro vozíky na odvalovou haldu. Ta místnost měla dvakrát dva metry a někdy se nás v ní sešlo i deset. A tam měl člověk zkušenost opravdu itenzivního prožívání oběti mše svaté, kterou mohl v civilu jen těžko zažít. Žádná katedrála, jen stavební bouda a vězeňské hadry - a tam byl Pán mezi námi, mezi chudými, mezi odstrčenými, mezi vězni. To je můj nesmazatelný zážitek z věznění. Taková mezní situace z vaší víry sejme všechny slupky a ukáže se, na čem jste ji ve skutečnosti postavili.

Co jste v Jáchymově dělal?
Byl jsem vyučený elektrikář, což se mi hodilo. Stalo se, že na jáchymovské šachtě Eva byl kluk, který měl na starosti provoz a údržbu těžního stroje, ale z nějakého důvodu ho převeleli jinam, a tak za něj sháněli náhradu. Nechali si nás nastoupit a ptali se, kdo je elektrikář. Nikdo z nás se nepřihlásil. Za chvilku mě volali rozhlasem k náčelníkovi. „Proč jste se nehlásil?“ ptal se mě náčelník. „Jsem sice vyučený, ale prakticky jsem to nikdy nedělal,“ odpověděl jsem. „Nevadí. Okamžitě přebíráte provoz těžního stroje.“

Vám se ta práce nelíbila?
Byla tam jedna věc, která mi nedávala spát. Těžní zařízení bylo od firmy Westinghouse, existovalo od něho sice nějaké schéma, ale já byl jako v Jiříkově vidění, protože jsem se s podobnou mašinou nikdy nesetkal. A když si uvědomíte, že na tom závisejí životy lidí a že jakákoliv porucha a následná odstávka těžby bude chápána jako sabotáž - a já dostanu dvacet let navrch -, tak je to moment, kdy pocítíte mrazení v zádech. Naštěstí to dobře dopadlo. Za celou tu dobu jsem neměl na stroji jedinou poruchu. Zároveň ale tato práce měla jednu výhodu - mezi civilními pracovníky byli lidé, kteří byli ochotni zprostředkovávat vám kontakt s venkem. Jeden z nich, mladý kluk z Prahy, kontaktoval členy mojí rodiny, a ti mi posílali potřebné věci jako misál, Písmo, hostie či rozinky. A všechny tyto věci jsem měl schované právě ve strojovně, kam bez mého doprovodu nesměli ani dozorci, protože tam bylo elektrické napětí, jež mohlo být životu nebezpečné.

Co vás čekalo po propuštění?
Z Jáchymova mě pustili v roce 1956 a nastoupil jsem jako elektrikář do Výzkumného ústavu dřevařského. Po dvou letech ale prověřovali „spolehlivost“ lidí a musel jsem odejít. Šel jsem dělat údržbáře do strojíren ČKD v Modřanech, kde jsem měl přístup i do spínací sítě vysokého napětí. Některý ze soudruhů si ale vzpomněl, že bych mohl udělat sabotáž, a tak jsem odešel i odtud. Ale to byly tehdy běžné věci.

V roce 1968 jste přišel do kontaktu s Josefem Zvěřinou a Otou Mádrem a zapojil jste se do jejich kurzů Živé teologie. Živá teologie vpodstatě navazovala na jocistickou ideu práce v malých skupinách, malých komunitách – tím mi byla blízká. Navíc předjímá pozici, kam se církev stejně nutně dostane.
Záhy však přišla srpnová okupace, po ní útlum a normalizace. Nicméně rok 1968 byl pro nás, bývalé mukly, důležitý v tom, že jsme opět navázali kontakty, a tak se obnovila řada vztahů muklovské solidarity. Bylo jasné, že je potřeba něco dělat, nějak formovat myšlení lidí, dát jim možnost seznamovat se s životem pokoncilní církve, který s sebou nesl mnoho změn. Oficální cestou to nešlo, a tak se musela zvolit forma samizdatu. Iniciativa opět vzešla z okruhu lidí kolem Mádra a Zvěřiny. Začaly se vydávat Teologické texty a další věci určené nejen kněžím, ale širokému okruh čtenářů. A podobně jako jsem vzpomínal paní Skořepovou, musím zmínit i jinou nesmírně obětavou ženu - paní Kuželovou. Když si vezmete, že jsme vytiskli desetitisíce až statisíce stránek a na každou stránku musela otočit klikou, tak je to nepředstavitelná práce - tehdy jsme měli totiž jen cyklostyly. Když nás pak zatkli, kroutil nad tím hlavou i sám vyšetřovatel: „Jak jste to mohli stihnout? Vždyť jste nemohli dělat nic jiného než točit klikou!”

Jak na vás přišli?
Až do roku 1985 o nás prakticky nevěděli. Ale i pro nás platila známá biblická modelová situace, že jeden z dvanácti zrazuje. StB nás zprvu jen monitorovala - což je rozdíl oproti 50. létům, kdy režimu šlo o zastrašení a volil formu násilí a teroru. Za normalizace už byla společnost zastrašena, a tak stačilo jen sledovat, co se kde děje. Tenkrát k nám tajně dovezeny publikace vytištěné v Holandsku a my jsme zajišťovali jejich distribuci - šlo o reedici knihy Naše víra, která u nás vyšla i oficiálně, ale ne v tak velkém nákladu. Když pak StB nabyla podezření, že se těchto knih dovezly tisíce, tak nás zmáčkla. Následně jsme byli odsouzeni k podmínečným trestům.

Kdo ty knihy tehdy dovážel?
Je zajímavé, že to byli křesťané, ale ne katolíci. Když jsem se zajímal, proč tomu tak bylo, zjistil jsem, že katolíci měli strach. A tak k nám evangelíci přiváželi katolickou i protestantskou literaturu. To je stále nedoceněný moment. Šlo vlastně o živý ekumenismus v praxi a díky němu o sobě dnes víme. Kdyby nebylo bolševika, tak bychom se dnes potkávali na cestě do kostela či modlitebny, ale neznali se.

Dnes se často hovoří o tom, že jsme se dosud nevyrovnali s komunistickou minulostí. Bylo to ale vůbec možné očekávat?
Vyrovnání se s minulostí je příliš vágní pojem. Námi zvolení zástupci odhlasovali v roce 1993 zákon 198 o tom, že se prodlužují promlčecí doby zločinů, což bylo společností nesprávně vnímáno jako zákon o nepromlčitelnosti zločinů komunismu – a podle toho to také dopadlo. Ale na tom není nic zvláštního, protože i v Německu se s nacismem začala opravdu vyrovnávat až druhá či třetí generace. Totéž bude platit i u nás. Vezměme si třeba takovou justici, která zůstala dodnes personálně komunistická. Kdo mohl dřív dělat soudce? Kdo mohl soudit politické procesy? Člověk, který mě v roce 1986 soudil, je dnes členem kolegia vrchního soudu. Jak mohu čekat, že bude odsuzovat bolševiky? Pochopitelně nebude a ani nemůže. Je to opravdu otázka generační výměny. Opět se zde dostáváme k biblické modelové situaci: „čtyřicet let jsem je vodil po poušti“ - což jsou právě ony dvě tři generace.


ADOLF RÁZEK, narozen 30. 11. 1930 v Praze. V letech 1948-52 jako aktivní člen zrušeného Sdružení katolické mládeže šíří zakázané církevní tiskoviny. Roku 1952 poprvé zatčen a rok vyslýchán; 1954 opět zatčen a odsouzen na 3 roky do Jáchymova. V roce 1968 se účastní kurzů Živé teologie. V 70. a 80. letech pomáhá šířit křesťanský samizdat a literaturu. Roku 1985 je jejich ilegální skupina (Rázek, Fučík, Dvořák, Kuželová, Hložanka, Holeček, Adámek) zatčena. Roku 1990 pomáhal zakládat Českou katolickou Charitu. Byl činný ve výboru Křesťanské pomoci a ve výboru Desetiletí duchovní obnovy národa; pomáhal při obnově procesů s bývalými politickými vězni. Od roku 1992 pracuje na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) – nejdříve jako vyšetřovatel, nyní jako dokumentarista. Je ženatý a má 4 děti.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay