Je to tvrdá řeč

Vydání: 2004/29 Co v nás konkuruje Bohu?, 31.10.2004, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Krize Evropy očima George Weigela je krizí mravní
V Evropě není nouze o protiamerické výhrady, výčitky a invektivy. Jak je asi Evropa vnímána z druhé strany Atlantiku?


Všimli jsme si hlasu, který není povýšený, ani nenávistný, ale starostlivý. Patří známému americkému katolickému publicistovi George Weigelovi, mj. i životopisci Jana Pavla II. Ten vidí Evropu v hluboké mravní a kulturní krizi, má o ni strach a přeje jí, aby se obrodila. Jeho stať Europe's Problem - and Ours (Problém evropský - i náš) nemůžeme pro její přílišný rozsah převzít, proto uvádíme stručný výtah.

MARS, VENUŠE A SLÁBNOUCÍ EVROPA
Že se s Evropou cosi závažného děje, ilustruje Weigel novější historií londýnské katedrály sv. Pavla. Vzpomíná, jak odolala nočnímu náletu nacistické Luftwaffe. Ten snímek se pak stal symbolem britské odolnosti. - Dvě generace poté navštívil Londýn Gorbačov. Zavedli ho do katedrály. Zeptal se tam kohosi: "Velice zajímavá stavba. K čemu dnes slouží?" Tázaný odpověděl: "Modlíme se zde k Bohu." - Deset let poté Weigel zjistil, že jeho mladý český přítel, pobývající právě v Londýně, v katedrále dosud nebyl (pozn.: Weigel často pobýval ve střední Evropě, hlavně v Polsku, ale zajížděl i do Prahy). Chtěl ho tam provést. Napřed si ale museli koupit vstupenku. - "Svatý Pavel jako provokace v bitvě o Anglii, svatý Pavel jako překvapení pro šéfa sovětských komunistů, svatý Pavel jako muzeum - ty tři záběry mi táhnou hlavou, chci-li porozumět vývoji západní Evropy v nedávných desetiletích..."

Že se mění evropské postoje k demokracii, k odpovědnosti, bylo znát už dřív, ale zřetelně po 11. září 2001. Amerika cítí, že existuje "evropský problém" a že je morálně-kulturní povahy. Cítí to i někteří Evropané. Robert Kagan, americký autor, se nedávno pokusil jej vystihnout v knize Of Paradise and Power: America and Europe in the New World Order (O ráji a o síle: Amerika a Evropa v novém světovém řádu). Obecně známou se stala jeho metafora: Američané pocházejí z Marsu, Evropané z Venuše. Kagan si všímá nerovnováhy branné moci zde i tam a přisuzuje ji odlišnému chápání podstaty moci, úlohy práva a fungování světa. Vojenská nerovnováha je důsledkem nerovnováhy idejí. Evropa je hluboce poznamenána zpustošením dvěma válkami, rozdělením a studenou válkou atd. - a od těchto zkušeností dospěla k přesvědčení, že svou bezpečnost nezajistí mocenskou politikou, "hard power", nýbrž zdokonalováním mezinárodních právních a politických nástrojů řešení konfliktů, tedy "soft power". Za touto rezignací na užití síly tuší Kagan nepřiznaný nedostatek sebedůvěry, ba strach. Proto chce Evropa věřit, že se naplňuje kantovská vize "věčného míru". Daří se jí to, pokud jsou v Evropě vojensky přítomny USA: "Je to moc Ameriky, co umožňuje Evropanům věřit, že moci už není třeba." Tato zvláštní situace má navíc ten paradoxní důsledek, že onu americkou moc, zaštiťující Evropu, vnímají mnozí Evropané jako ohrožení. - Potud Kagan, kterého Weigel ve své stati obsáhle cituje, jehož popis situace přijímá, ale jeho analýzu má za nedostačující.

PROČ VLASTNĚ?
Ano, Evropané vidí svět jinak. Ochotně "skoncovali s politikou" a přizpůsobili tomu své instituce i státní rozpočty, je to důsledek jejich zkušeností 20. století, ale - proč? Proč se Evropa dala právě touto cestou? Proč tolik Evropanů nebylo ochotno odsoudit po roce 1989 komunismus jako zrůdnost a zmohlo se pouze na to, že "nefungoval"? Proč tolik evropských politiků propadá iluzi, že Arafatovi záleží na míru s Izraelem, že signatáři kjótského protokolu ho budou dodržovat nebo že existuje cosi jako mezinárodní společenství, jehož mluvčím je Rada bezpečnosti? Proč se Evropa depolitizuje, proč ustupuje od demokracie a sází stále víc na byrokracii? Proč jsou evropské země neschopny činit závažná politická rozhodnutí? Proč tolik evropských lídrů dobrovolně ztrácí paměť a hodlá z příští ústavy vyzmizíkovat zmínku o křesťanství, které formovalo Evropu půldruhého tisíciletí? Proč jsou evropští intelektuálové tak "christofobní" (jak poznamenal americký právník J. H. Weiler, sám věřící žid)? Ale hlavně: proč Evropa provádí demografickou sebevraždu? Co se stane, když tento kontinent, zdravý a blahobytný jako nikdy předtím, nebude schopen si zajistit budoucnost v tom nejelementárnějším smyslu?

S odpovědí, že jde o důsledek evropské zkušenosti s 20. stoletím, nevystačíme. Proč vlastně bylo evropské 20. století takové, jaké bylo? Proč místo očekávané vyšší úrovně civilizace a humanity potoky krve a hromady mrtvol, dvě světové války a jedna studená, tři totalitní režimy, holocaust a gulag? Co se to vlastně stalo? A proč?

Weigel především pátrá, zda si takové otázky klade (a odpovídá na ně) sama Evropa. Výzkumné i pedagogické záměry ho přiměly pobývat dlouho a často ve střední a východní Evropě. Zde se seznámil s tím, co nazývá slovanským pojetím dějin. Uvádí Solovjeva, polské romantiky, Solženicyna, Karola Wojtylu, též Václava Havla a Václava Bendu. Všem jim je společné přesvědčení, že nejhlubší dějinná tíhnutí nejsou povahy politické nebo ekonomické, ale kulturní a duchovní. Dlouhodobou perspektivu určuje to, čeho si lidé váží a pro co jsou ochotni dávat život v sázku. Osud Polska, jeho zmizení a znovuobjevení, je toho dokladem.

TRAGÉDIE ATEISTICKÉHO HUMANISMU
Toto "slovanské pojetí" se shoduje i s křesťanským, jak je vyjádřili mnozí myslitelé, od svatého Augustina po Christophera Dawsona.

K "evropskému problému" má co říci Alexandr Solženicyn. Ve své "templetonské promluvě" (1983) označil za zlomový bod 1. světovou válku, která byla důsledkem selhání svědomí evropských elit. Proto se Evropa ocitla ve víru sebeničivé zloby. To ji nadlouho oslabilo, možná i napořád. Proto Západ klidně přihlížel smrtelnému zápasu Ruska, aniž by tušil, že jde o počátek procesu, který bude osudný i jemu. - První světová válka podle Solženicyna zahajuje chronickou krizi občanské morálky, jejíž projevy i důsledky mohly vyjít plně najevo až po skončení studené války.

Dalším křesťanským analytikem "evropského problému" je jezuita Henri de Lubac, který vidí v evropské civilizační krizi důsledek "ateistického humanismu" - výslovného odmítnutí biblického Boha Abrahamova, Izákova, Jákobova i Ježíšova ve jménu osvobození humanity. V tom, co biblický i křesťanský člověk vnímal jako osvobození z moci magie a modloslužby, vidí ateistický humanismus omezující pouto. Nyní nastává dle de Lubaca cosi nového: ateismus, vyzbrojený moderní technologií, přichází s programem výstavby nového světa. Světa již bez Boha, který se však obrací proti člověku, jak ukázaly totalitní režimy 20. století.

Weigel přijímá analýzu de Lubacovu, stejně jako předtím Solženicynovu, ale tuší, že demoralizace evropské civilizace začala dávno před Hitlerem a před Leninem. Nelze jí porozumět, aniž bychom nevzpomněli Comteova pozitivismu, Feuerbachova subjektivismu, Marxova materialismu a Nietzscheovy vůle k moci. Kořeny "evropského problému" proto sahají do 19. století, k tragédii ateistického humanismu a k triumfu sekularismu v západní Evropě. Už tehdy se vytratil transcendentní rozměr morálního souzení a začalo sebezbožnění člověka, jemuž posléze propadly i široké vrstvy.

Od té doby je stále více Evropanů přesvědčeno, že být moderní, být svobodný, znamená být jen a jen z tohoto světa. To má destruktivní účinky na kulturu i veřejný život. Pochopíme však, proč se Evropané snaží zapomenout na své vlastní dějiny i proč rezignují na tvrdou práci spojenou s ušlechtilým dobrodružstvím demokratické politiky a raději hledají záruky svých jistot v byrokratických institucích a v údajném systému mezinárodní bezpečnosti. Krize jejich občanské morálky však znamená, že se jim nepodaří zajistit vlastní humánní budoucnost.

Občas slýcháme, že se moderní evropská civilizace znovu stává "pohanskou". Už Christopher Dawson upozornil na nesprávnost této diagnózy. Pohanská náboženství mají v sobě určité bohatství. Zatímco ti Evropané, kteří se ve 20. století obrátili k církvi zády, se k ničemu nepřiklonili. Ocitli se v "duchovní zemi nikoho". Sekulární společnost nemá cíl; Dawson ji přirovnává k rakovinnému vředu.

OHROŽENA JE I AMERIKA
Američané si kladou otázku: Dobrá, ale co my s tím máme společného? Weigel odpovídá: Mnoho. Ten jejich "evropský problém" je i naším problémem. A to hned ze tří důvodů.

Prvním důvodem je úcta a vděčnost těm, na jejichž ramenou stojíme. Lhostejnost Ameriky k osudu Evropy by znamenala lhostejnost Ameriky ke svým vlastním kořenům. Na Evropě vidíme, co se z ní stává poté, co se odcizila svým kulturním a civilizačním zdrojům. Američané by si neměli chystat podobný osud.

Druhý důvod vychází ze střednědobého ohrožení americké bezpečnosti, které může způsobit pokles obyvatelstva evropských zemí. Evropa disponuje enormními hospodářskými zdroji, proto v ní nevznikne demografické vakuum. Úbytek domácího obyvatelstva už dnes kompenzují migranti z islámských zemí. Vedle možnosti, že se noví obyvatelé stanou dobrými evropskými demokraty, tolerantními k lidem jiné víry, je tu i pochmurnější alternativa, která by byla popřením důsledků vítězství Jana Sobieského před branami Vídně v roce 1683: že totiž Evropa 22. století, možná i pozdního 21. století bude pod rostoucím vlivem svých fundamentalistických islámských obyvatel. Jaké potíže působí francouzské politice její appeasement vůči islámskému fundamentalismu, je patrné už dnes. Nebylo by v zájmu Spojených států, kdyby se tak chovala celá Evropa.

Třetí důvod je dán starostí o budoucnost demokracie v USA i ve světě vůbec. Ani Amerika není imunní vůči "odpolitizování", jemuž propadá Evropa. Ta zvláštní evropská debata o tom, zda má být v příští ústavě zmínka o podílu křesťanství na evropské civilizaci, svědčí kromě chuti přepisovat dějiny i o podivném pojetí demokracie (způsobu vládnutí, veřejné politiky, spravedlnosti, svobody), z níž má být vytěsněna morální pravda. Spojeným státům by neprospělo, kdyby se měl "evropský problém" přenést na západní polokouli a kamkoli jinam.

***

Jádrem "evropského problému" je tedy dilema povahy nikoli ekonomické či politické, ale duchovní. I jeho řešení musí být téže povahy, jak poznamenal už před časem Christopher Dawson. Reakcí na odumírání Evropy by mělo být velké obrození křesťanského, především katolického přesvědčení. - Amerika tomu může napomoci jen velmi nepřímo.

Stať vyšla v časopise First Things 2/2004. Perspektivy ji měly k dispozici v německém překladu (Die Tagespost, 29. 4. 2004). Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay