26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Je obrovská náhoda, že žiju...

24. 10. 2005

|
Tisk
|

V Izraeli máte hodně známých i přátel. Byl jste někdy na autonomních územích i v pásmu Gazy, odkud se nedávno museli vystěhovat Židé?

Vydání: 2005/43 Umíte se zasmát sami sobě?, 24.10.2005, Autor: Radek Gális

Příloha: Perspektivy

Fedor Gál se narodil před šedesáti lety v Terezíně. Každoročních oficiálních oslav osvobození tábora se ale neúčastní. O to radši jezdí do památníku romského holokaustu v Letech u Písku. „V Letech je sice šílený smrad a odporné prostředí, ale uctím tam lidi, kteří zde zahynuli, i všechny moje zahynulé příbuzné,“ říká Gál, který přiznává, že místo narození a osud jeho rodiny ho předurčily zajímat se o národnostní menšiny. I proto se zájmem sledoval nedávné vysídlování židovských osadníků z Gazy a kladl si otázku, zda toto vstřícné gesto skutečně přinese mír.

 

Byl jsem tam. Cítím přátelství ke všem postiženým bratrům z oblasti Gazy, i k těm, které osobně neznám.

Nemohu se ubránit pocitu, že fanatici žádné vstřícné gesto nebudou vnímat jako vstřícné gesto, ale jako vítězství, anebo prohru protivníka. A jelikož je terorismus především věcí fanatiků, obávám se, že ani toto konkrétní vstřícné gesto není řešením vleklého sporu o území. Koneckonců, ze strany Palestinců už jsme několikrát slyšeli, ze následovat bude Západní břeh a Jeruzalém.

Je především nutno říct, že k vystěhovávání lidí docházelo za použití donucovací síly státu. Byl to smutný pohled a pro osadníky přímo životní tragédie. Nebude-li vykoupena pokrokem v mírových jednáních a perspektivou trvalého míru, bude to navíc tragédie, která zatíží budoucnost. Jediným pozitivem snad zůstane projev dobré vůle a více bezpečnosti pro občany Izraele, kteří na těchto místech žili, a samozřejmě i jistá úleva pro izraelský stát, který na ochranu těchto lidí vydával obrovské prostředky a úsilí.

Paralely s událostmi před a po válce na našem území jsou velice vzdálené. V případě Izraele hrají totiž podstatnou roli spirituální argumenty – jde o zemi od Boha. Za druhé se nároky palestinských radikálů týkají celého území Izraele. A pak jsou zde emoce z dlouhodobě nastřádaného nepřátelství. Tím hůře se hledá racionální řešení, je-li v tomto případě vůbec možné.

Neumím si představit jiného Fedora Gála, který by se narodil v Kalifornii nebo jinde. Jestli je pravda, že první období lidského života nesmazatelným způsobem ovlivňuje celou životní dráhu, pak jsem zřejmě poznačený tím, že jsem se v Terezíně narodil. Nic jsem o své minulosti nevěděl. Poprvé jsem se o ní dozvěděl, když zemřel můj táta. To mi bylo už po padesátce. Moje máma o Terezíně nikdy nic nevykládala. Tak jsem musel vyrazit za lidmi, kteří žijí v Kalifornii a v Izraeli, a vyzvídat, jak to bylo. Dneska už hodně vím. Hlavně to, že je obrovská náhoda, že vůbec žiju. V Terezíně přežilo hrozně málo dětí, které se tam narodily. Navíc náš transport ze Seredě byl původně určen do Osvětimi. Tam sice přijel, ale pak ho z neznámých důvodů přesměrovali do Terezína.

Potkal jsem tam lidi, kteří byli s mámou v jednom vagoně. Potkal jsem ženu, která mi vykládala, jak to bylo s těhotnými ženami. Když transporty dorazily, musely ženy podstoupit násilnou interrupci. Mám kamarádku, které táhne na sedmdesátku. Byla v Terezíně jako děvčátko, a dost věcí si zapamatovala. Teď žije v Izraeli, a kdykoliv se potkáme, naším hlavním tématem je Terezín. Oproti tomu můj o pět let starší brácha má vytěsněno úplně všechno. Nepamatuje si z Terezína vůbec nic, přestože mu tehdy bylo pět let. 

K oficiálním svátkům mám zvláštní vztah. Celý život je ignoruji. Nikam nechodím - vyhýbám se kravatám, sakům a oficiálním řečem. Nicméně všechna podobná místa jsem prolezl sám. Stal se ze mne pravidelný účastník pietního aktu v Letech u Písku, kde byl kdysi cikánský koncentrační tábor. Dneska je tam šílený smrad a odporné prostředí. Zdá se mi, že v Letech uctím všechny, kteří tam zahynuli, a že tam uctím i své zahynulé příbuzné. Dávám najevo svůj postoj k tomu, jak se dokážeme chovat. Do Letů jezdím deset let a co já si tam už vyslechl ministrů vlády, kteří slibovali na svou čest, že prasečák zmizí. Nezmizel. Strávil jsem tam hodně chvil se svými cikánskými kamarády. Třeba jsme jen tak seděli a koukali na vodu. I v Terezíně jsem byl nesčetněkrát, ale nikdy ne na oficiálních oslavách. To je taková moje deviace.

Neřekl bych, že je to ostuda českého národa. Český národ není v ničem tak moc odlišný od slovenského, polského nebo jakéhokoliv jiného. Je to ostuda lidí, kteří dokážou zabíjet jeden druhého, a pak na to rychle zapomenout. Jsem optimista, žádný zapšklý skeptik, ale vím, že kdyby nastaly „vhodné“ podmínky, tak lidi budou klidně zabíjet znovu. Když se flákám po Praze nebo po Budějovicích, nepochybuji, že kolem mě chodí lidi, kteří by dokázali to, co jiní kdysi - kdyby se situace znovu zopakovala. A nikdo nám nezaručí, že se nezopakuje. Podle toho se snažím žít a chovat. Petice, pietní akty, slavnostní řeči a věnce neznamenají vůbec nic. Přál bych lidem, aby navštívili naše současná ghetta. Aby se podívali, co znamená být černým dítětem v základní škole na malém městečku. Aby trochu procítili osudy migrantů, kteří sem utíkají zachránit si holý život a narážejí na obludnou aroganci úředníků. To mě štve a dokáže vybudit, poněvadž jde i o mě.

Říkal jsem to už stokrát: Umím si představit, že si vybuduji domov kdekoliv na světě. Jediné, co mi v tom brání, je skutečnost, že neovládám jazyk, abych mohl být součástí kultury. Prožil jsem dětství na konkrétním plácku země. S tím se nedá vůbec nic dělat. Vždycky budu nejlíp umět slovensky. Bratislava bude vždycky mé město, kde jsem prožil události,  které už neprožiju nikde jinde. Tam mám kamarády, které už nikde jinde nenajdu. Kdybych měl vycházet z toho, co se mi líbí, jaké mám rád podnebí, architekturu a styl života, tak z velkých měst se mi nejvíc líbí Londýn. A ze zemí, kde jsem byl, pak Kalifornie. Je tam pořád teplo a příjemně, lidi tam nespěchají a mají se dobře.

Jednou v životě mě to napadlo - když přišla ruská vojska. Se ženou jsme se pustili do tak složitého vymýšlení, co si počneme, jak to zařídíme, kam půjdeme a co budeme dělat, že než jsme se dopracovali konce, nebylo už možné odejít. Od té doby mě nikdy nenapadlo, abych emigroval. Ani v nejhorších časech. Teď, když je možné přesouvat se po celém světě, se rád přesouvám, ale vždy se hrozně rád vracím zpět. Nicméně musím říct, že jsem emigrant. Když jsem odcházel z Bratislavy do Prahy, tak to bylo Československo. Po jeho rozpadu jsem se rozhodl žít v Čechách. Takže jsem vlastně emigroval ze Slovenska.

To víte, že ano. Znám hrozně moc příběhů a některé jsou drastické. Vím o čečenské holce, která utíkala z Čečny se dvěma děckama. Fiktivně si ji vzal za ženu jeden český občan, který si za to nechal zaplatit. Dřív než získala občanství, pohrozil rozvodem, jestli mu nezaplatí ještě jednou. Znám holku ze Sarajeva, která tam dělala šéfku velice kvalitního rádia. Emigrovala poté, co šla se svou dcerkou, a hlavu dcerky minula o pět centimetrů střela. Od té doby není dcerka psychicky úplně v pořádku. Tak se tato žena sbalila a odešla. Napřed léta dělala uklízečku v Litvínově, teď už je znova v rádiu. Takových příběhů znám hrozně moc. A vždycky se příšerně rozčílím, když slyším řeči o regulaci uprchlíků.

Příchodem do Čech jsem do českých médií nevstoupil. Ocitl jsem se tam už v listopadu 1989, kdy jsem aktivně vstoupil do politiky. Velmi rychle jsem z ní ale odešel a na podzim 1991 jsem už byl v Praze. Nevím, čím to je. Cítím se dobře tam, kde se něco děje. Když jsme s přáteli do politiky vstupovali, bylo to neznámé teritorium. Všichni jsme byli amatéři, ale hrozně nás to přitahovalo. Když jsme pak podávali žádost o udělení licence na první komerční televizi v postkomunistickém světě, také jsme o tom houby věděli. Já jsem neměl tušení, jak to dopadne, ale přitahovalo mě to. Myslím si, že člověk, který stráví život jen v příjemném klidu své pracovny, ochudí svůj život o strašně moc věcí.

Když jsem se - právě díky Nově - dostal k nějakým prachům, ptal jsem se, jak s nimi naložit, aby to mělo smysl. Poněvadž mám celý život rád knížky, tak jsem si založil nakladatelství. Bylo hrozně příjemné, když jsem někomu jinému umožnil vydat dobrou knížku. Vydal jsem asi sto titulů. Všechny se týkají tématu mého života – menšin a násilí, kterého se na nich dopouštíme.

Nejvyšší čas, abych se zastavil. Strašně bych chtěl změnit obsah a náplň své práce i styl života. Všechno ustřihávám. Rád bych zbytek života věnoval přemýšlení, a jestli se mi bude dařit, tak i psaní.

Může to být od tří do třiceti let.

* *  *

Fedor GÁL se narodil 20. března 1945 v Terezíně. Absolvoval chemickou průmyslovku a při zaměstnání vystudoval Chemicko-technologickou fakultu v Bratislavě. Až do roku 1989 se věnoval zejména prognostice. V roce 1989 byl jedním ze zakladatelů hnutí Verejnosť proti násiliu, později se stal i jeho předsedou. Od září 1991 žije v Praze, kde spoluzakládal soukromou televizi Nova, založil také nakladatelství G + G.   V roce 1992 získal doktorát věd z ekonomie, přednášel politologii na UK, kde získal titul docenta. Je autorem několika knížek.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou