Vydání: 2008/13 Jsem starý, nemůžu najít práci, 25.3.2008, Autor: Karolína Peroutková

Dříve bych Jaroslava Lomose, postaršího muže s prošedivělými vlasy, potkala asi na nějaké stavbě. Jako zedník – v pracovní zaprášené kombinéze – by možná betonoval základy nějakho domu nebo v něm stavěl novou zeď či příčku. Věřím, že by se se mnou dal do řeči stejně ochotně jako dnes, když se s ním střetávám na chodbě Úřadu práce Prahy 2.

„Mám čas, klidně něco řeknu,“ vstupuje do rozhovoru, o kterém dopředu avizuji, že se bude týkat diskriminace starších lidí na trhu práce. „Nezaměstnaný jsem rok a půl. Pořád se snažím chodit na nějaký pohovory.“ Jak to jde? – vyzvídám. „Kdyby mi bylo takových čtyřicet, ještě by to šlo,“ prozrazuje muž, který je však starší o deset let, „dnes už je to potíž.“ Zedník, který dříve jistě hravě přerovnal paletu cihel, dnes působí plachým dojmem. Mluví tiše, zajíkavě, dívá se raději stranou. Do očí mi pohlédne jen když říká to, co ho očividně trápí: „Nikdo se mě na pohovoru otevřeně nezeptá, kolik mi je. Najdou si vždycky záminku – vyžádají si třeba občanský průkaz a nenápadně se podívají na datum narození.“
Pátrám po jeho vzdělání, předchozích zaměstnáních: coby původně vyučený zedník krátce pracoval ve své profesi, pak ji vystřídal za práci topiče, po pár letech se k ní vrátil, za necelé čtyři roky ji opět opustil a pak dlouhá léta pracoval jako hlídač. Pan Lomos se podle svých slov dnes uchází o jakoukoli práci, nikde však o něj nemají zájem: „Takových lidí jako já je hodně. Ale snad něco seženu.“
Ptám se na jeho dovednost práce na PC či znalost cizích jazyků. Ani jedním Jaroslav pořádně nevládne – počítač je podle něj složitý. „Mám věk na nic, blbě to jde dostat do hlavy,“ říká rozpačitě. And do you speak English? „Na základní škole jsme se kdysi učili ruštinu,“ zavzpomíná Jaroslav. „Na něco bych si snad vzpomněl, jinak asi nic. Ale před dvěma lety jsem si udělal řidičák!“ pochlubí se s hrdostí.
Každého asi napadne, že Jaroslav nestačil v rychlém tempu doby chytit dech. Ale co ostatní starší adepti na práci?

DO TÝDNE VÁM ZAVOLÁME
Rozhlížím se a další sympatickou padesátnici odchytávám na schodech. Je veselá, energická a komunikativní. „Cítím na pracovních pohovorech značnou diskriminaci kvůli svému věku,“ reaguje rychle na úvodní otázku, zda se sama řadí mezi znevýhodněné. „Ale to není to, co mě nejvíc rozčiluje. Nejhorší je, jak se ke mně nedůstojně chovají,“ vyhrkne zprudka a pak se na chvíli odmlčí. „Na pracovním pohovoru mi nikdo do očí neřekne, že mě neberou. Ještě se nestalo, že by na rovinu řekli: Ne.“ Potvrzuje tak další známou pravdu, že mnozí lidé, mající za úkol nábor nových zaměstnanců, neumí jednat zpříma a pravdivě. „Slíbí, že zavolají do týdne, a pak už se nikdy nikdo neozve. Stává se mi to pravidelně na každém pohovoru.“
Na pracovním úřadě je tato paní, kterou neupřímnost potencionálních zaměstnavatelů doslova uráží, zaevidována půl roku. Předtím vzala z nouze nabídku provozovat venkovské pohostinství. V hospodě mohla i bydlet. Provoz v ní ale fungoval jen sezónně, práce bylo hodně, zákazníci moc nechodili... Po roce toho nechala, mj. i proto, že se za pípou cítila málo využitá – neuplatnila zde svou dobrou znalost cizích jazyků. Bývalá hospodská totiž dokonale zvládá řečtinu, částečně angličtinu a italštinu. Má vysokoškolské vzdělání a dlouhodobě podnikala v zahraničí. Přesto u nás bezúspěšně shání práci. Loni v září jí bylo 50 let.

KANCELÁŘÍM KRALUJÍ SLEČNY
Kde jste pracovala před provozováním pohostinství? – zajímám se. „Několik let u zahraniční obchodní firmy v Praze, jako překladatelka pana ředitele,“ odpovídá a zároveň objasňuje, proč o lukrativní práci přišla: „Utrpěla jsem úraz. Přestože jsem marodila pouhé čtyři měsíce, firma si našla náhradu a po návratu mi doporučila, abych s ní rozvázala pracovní poměr.“ Zajímám se, jak to bylo s tím podnikáním v zahraničí. „Žila jsem dlouho v Řecku, kde jsem měla i vlastní cestovní kancelář. Po revoluci jsem začala pravidelněji jezdit do Čech. Kvůli stárnoucím rodičům jsem tady ale nakonec musela zůstat.“ Hovoříme spolu už na chodbě, kde panuje čilý ruch: klapou dveře, lidé se míhají sem a tam, pištivý elektronický zvuk doprovázený blikajícím červeným světlem na dveřích nejbližší úřednice ohlašuje: Vstupte!
Jakou práci sháníte? – stačím se ještě zeptat, když pohledem mimoděk zavadím o tabuli plnou inzerátů. „Ráda bych našla zase něco v cestovním ruchu. Ale šla bych klidně i někam do kanceláře – jenže ty jsou plné mladých slečen. A ty do kolektivu ani nikoho staršího nechtějí, to cítím,“ říká smutně. Rychle se loučíme. Paní odmítá i na konci rozhovoru prozradit své jméno, nechce se ani – stejně jako Jaroslav Lomos – vyfotit. Oba dohromady tvoří učebnicový příklad početné skupiny lidí starších padesáti let, kteří dnes bezúspěšně shání práci: leckdo tak trochu zaspal dobu a odmítá se přizpůsobit, jiný by mohl svou čilostí a energií jít příkladem mnohému mladému, narazí ale na jiný problém – na společnost, která si zatím dostatečně neumí vážit starších zkušených lidí. Pan Lomos stejně jako neznámá paní jsou navíc dobrými příklady i v tom, že se za svou diskriminaci v podstatě stydí. Chápou ji jako životní neúspěch. A komu by se také chtělo nechat se vyfotit do novin a dát tak všanc svou tvář společnosti, v níž hrají prim mladí a úspěšní?