Je lepší zpívat než házet lopatou

Vydání: 2010/18 Legionáři, 27.4.2010, Autor: Radek Gális

Tento rozhovor vznikal na pokračování v průběhu několika let. Na otázky českobudějovického spolupracovníka KT Radka Gálise odpovídal kardinál Špidlík při osobních setkáních s ním i elektronickou poštou. Poslední dopis přišel z Říma počátkem dubna, čtrnáct dní před odchodem Tomáše Špidlíka z tohoto světa. Poděkoval Radku Gálisovi za přání k Velikonocům, na přiložené otázky však již neodpověděl. „Víc nemohu, jsem nemocen,“ napsal kardinál.

Pocházíte z Boskovic, kde žila před válkou česká, německá i židovská komunita. Jak spolu vycházely?

V Boskovicích působil židovský zubní lékař. Byl to skutečně, jak se říká v Písmu svatém, Izraelita, ve kterém není lsti. Poctivě mi spravil zuby, a když jsem chtěl účet, že mu zaplatím, povídá: „Počkejte, zapíšu to.“ Už čekal, že se něco přihodí, a nechtěl, aby ty peníze dostali Němci. Skutečně pak za Němců zmizel. Po válce, když už jsem byl knězem, jsem za něj sloužíval mši.

Konec války jste prožil na Velehradě. Jak probíhal?

Pro mě byl i trochu legrační. Když končila válka, museli jsme s Němci pracovat na opevňování. Jenže pak z druhé strany přišli Rusové s Rumuny, něco rozbili a my pak s nimi zase museli spolupracovat při stavění mostu. Poněvadž přece jen pocházím ze státu, odkud je dobrý voják Švejk, hleděl jsem to vždycky nějak ošidit. Byl tam jeden Rus, který celou noc pracoval jak lev a šlo už na něj spaní. Tak přišel za mnou, abych mu zpíval. Je přece jen lepší zpívat než házet lopatou, tak jsem zpíval všecko možné – české, ruské nebo francouzské písně. Zpíval jsem až do rána a tím pro mě skončila válka.

Svůj život jste spojil s jezuitským řádem. Co vás do něj přivábilo?

Neměl jsem přesné plány, ale cítil jsem se v jezuitské komunitě dobře a na svém místě. Když za Němců zavřeli univerzity, vstoupil jsem do noviciátu. Po válce jsem odjel do Holandska na teologii. Pak už jsem se domů vrátit nemohl. Tak jsem přišel do Říma a vystudoval Orientální ústav. V životě jsem vždycky do všeho zapadl, ani nevím jak. Věříme ale, že nám Boží prozřetelnost pomáhá, a my musíme přijmout situaci, jaká je. Třeba i mé jmenování kardinálem.

To jste přijal v roce 2003. Jak ovlivnilo váš život?

Jmenování kardinálem mi nemohlo přinést výrazné změny, ale přesto jsem za ten titul Svatému otci srdečně poděkoval. Byl úředním uznáním práce a duchovnosti, kterou propaguji. Jmenování bylo také propagací českého jména ve světě. Kardinálství změnilo můj život jen tím, že jsem od té doby neustále dostával ze všech stran nejrůznější pozvánky na konference a duchovní meditace.

Titul vám udělil Jan Pavel II. Jak na něho vzpomínáte?

Zůstává stále ve vzpomínkách všech. Svět dnes hledá lidi, kterým se dá plně důvěřovat. Obdivoval jsem ho, jak se statečně držel. Svatý otec často zdůrazňoval, že lidský život má smysl ve všech svých fázích a že se člověk nesmí hodnotit jenom podle schopnosti produkovat. Svým příkladem to učil a ukazoval celému současnému světu, v němž se nedostává místa starým lidem a dětem. Když jsem slavil 85. narozeniny ve vatikánské kapli Redemptoris Mater, ke konci mše se četl list, který mi poslal Svatý otec. Udělal mi nesmírnou radost tím, že schválil můj osobní postoj ve studiu a propagaci východní spirituality, i to, že je pro Evropu důležité dýchat dvěma stranami plic.

Jaké jste v exilu získal zkušenosti s našimi uprchlíky?

Různé. Někteří se hned chtějí přizpůsobit, jiní si stále nemohou zvyknout. Když jsem už byl v Římě a začala se rozjíždět duchovní správa mezi českými uprchlíky, dlouhou dobu to nešlo. Když se ale naši lidi potom začali scházet a spřátelili se, vznikala docela pěkná farní společenství. Oni se Češi musejí nejdříve spřátelit. Dokud nejsou spřátelení, vymlouvají se.

Navštívil jste hodně míst a zemí. Doporučujete jezdit na poutě a cestovat?

Pro mladé lidi je velice důležité, aby poznali svět. Ale jak se píše v Následování Krista: Kdo mnoho putují po poutích, tak zřídka se posvětí. Člověk musí hledět jít tam, kde může něco dobrého udělat. Všude je na to místa dost.

Jste odborníkem na spiritualitu křesťanského východu a krásně povídáte a píšete o ikonách. Proč bychom se měli zajímat o ikony a o východní spiritualitu?

Církev se stává víc a víc univerzální. A když se nezajímáme o vše duchovní ve východní a západní Evropě, jsme omezení. Češi, kteří jsou ve středu Evropy, se musí zajímat o všecko krásné. Žiji v Římě ve středisku, kde pracuje deset umělců různých národností, Gruzínců, Řeků nebo Italů, a dělají dohromady mozaiky. Inspirovat se předešlým uměním můžete, ale potom už musíte pokračovat v duchu současné doby a jejích uměleckých požadavků. Ani ikony nesmíte napodobit otrocky, nicméně všechno se dá krásně vyjádřit obrazem, to je ta pravá ikonová tradice. Lidé ovšem neumějí číst obrazy a umělci neumějí v obrazech vyjádřit duchovní věci. K tomu se musíme navrátit. Zase se musí dát umění místo, které vždycky v náboženství mělo.

Duchovní svět vnímají lidé na Východě a na Západě zřejmě jinak.

Člověk ze Západu řekne: „Pojď sem, já ti to vysvětlím. A jsi-li hloupý, že tomu nerozumíš, tak ti to namaluju.“ Zatímco na Východě řeknou: „Tady máš obraz. A jsi-li hloupý, že tomu nerozumíš, tak ti to vysvětlím.“ Třeba Řekové jsou národem vizuálního typu. Chtěli víru také vidět, a tak začali malovat. Říkali, že co se dá říct slovem, dá se říct malbou. Kněz staví svými slovy Tělo Páně na oltář, malíř to maluje na stěně. Jenže malby stejně jako písmo se musí umět číst. Což se bohužel zanedbalo.

Již desítky let je vaším domovem Řím. Jak se žije rodákovi z  Boskovic ve Věčném městě?

Říkám, že je to jako v manželství. Prvních třicet let je těžkých a pak si člověk zvykne. Ale to nemůžu srovnat. Kdepak: jsem v Římě velice šťastný, poněvadž jsou tady studenti z celého světa.

Cítíte se stále ještě Moravákem?

Tož, podívejte se: když jsem kdysi dostával cenu od italského prezidenta, ptali se mě, jestli jsem už Ital, nebo stále Čech. Povídám: „Víte, jsou různé typy. Někteří jsou věčně v koutě a nikdy se nespřátelí, druzí sice chtějí hned zdomácnět, ale je na nich poznat, že jsou cizinci. Nejsem ani jedno, ani druhé. Zůstal jsem tím, čím jsem. Itálie a jiné země, kde jsem byl, mi dopomohly k tomu, abych dodělal, co jsem nemohl vykonat doma. Takže jsem spokojený s oběma svými vlastmi.“ Mimochodem – víte, jaká je moravská teorie o původu člověka? Člověk pochází ze švestky! Ze švestky se totiž pálí slivovice, ze slivovice je opice a z opice je člověk.

Berete celý život s humorem. Máte nějaké povzbuzení či radu i pro rok 2010?

Z mnoha jiných vážných věcí považuji humor za věc nejvážnější. Dnešní informační střediska nás od rána do večera chtějí přesvědčit, jak důležité je vše, co propagují, od mýdlového prášku až po politický program. Vtipným žertem se jejich propagace nepopírá, ale přivádí na správnou míru. Já měl smůlu, že moji rozmarní posluchači si občas moje žerty, které do přednášek někdy připletu, zaznamenali a italsky je právě teď vydali. Tedy jeden z nich: Profesor měl přednášku a mluvil hrozně dlouho. Nakonec se omluvil: „Promiňte, nevzal jsem si hodinky, nemohl jsem čas sledovat.“ – „Ale měl jste, pane profesore, sledovat alespoň kalendář, který tu visí na stěně.“ V této souvislosti vám tedy přeji, abyste mohli celý rok šťastně a spokojně sledovat svůj kalendář.

V prosinci jste se dožil devadesáti let. Chystal jste se na slavení kulatých narozenin? Jak na vás zapůsobily?

Osobně nečekám na nic jiného než příchod skutečného Pána života. Ale velké oslavy uchystali moji přátelé zde na zemi. Napřed to bylo v koleji Nepomucenum a mne, synka z venkovské ševcovské rodiny, navštívily i naše vysoké státní autority. Oslavy vyvrcholily v den výročí mší ve Vatikánu se Sv. otcem. Ptáte se mne, jak to na mne zapůsobilo? Věřte mi, že pro mne samého to v devadesáti letech už velké přitažlivosti nemá. Ale jsem Bohu velice vděčen, když vidím, že slovanská duchovnost, o jejíž poznání usiluji, se stává opravdu přitažlivější pro univerzální svět.

Jak byste přiblížil lidem, co je to stáří?

Dokud člověk může pracovat, stáří necítí. Už mám věk, kdy mnoho lidí dávno nic nedělá. Ale dokud pracovat mohu, pracuji. A že mě něco bolí? Každého něco musí bolet, to je také dobrá věc, nemyslíte? Ale dokud člověk může pracovat, na bolest nemyslí.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay