Jazzová hudba: komu černoch zatleská

Vydání: 2010/29 Víra za mřížemi, 14.7.2010, Autor: Milan Badal

Jazzová legenda Jaromír Hnilička si místo pro rozhovor vybral stylově v brněnské jazzové kavárně Savoy. Mistr ve svých 78 letech klidně odehraje dvouhodinový koncert nebo se na lyžích řítí po alpských svazích. Přesto nemůže první otázka směřovat jinam než k hudbě.

Jaká je kvalifikace pro dobrého jazzového hudebníka?

Největší kvalifikace je, když vám černoch zatleská. Jednou jsme hráli v pauze mezi koncerty, kde byla i černošská skupina, my jamovali a kolem šel černošský saxofonista, který mne beze slova objal, dvacet vteřin mě držel a pak šel pryč. To bylo pro mne největší vyznamenání.

Může vůbec běloch zahrát jazz správně?

Samozřejmě, ale musí u toho přemýšlet. Kdežto černoch, stejně jako u nás Rom, to zahraje naprosto dokonale bez přemýšlení. Zkrátka to má v krvi. Já třeba hraji skladbu, dvě třetiny jsou bezvadné a najednou i já zahraji takovou hloupost, že… No, naštěstí to postřehnou jen odborníci.

Asi se taky musí trochu cvičit. Jak jste na tom vy?

Zrovna dnes už mám za sebou pět hodin hraní. I když budu vystupovat až za čtrnáct dní, každý den musím cvičit. Když pak někdo vidí, že za koncert dostanu 500 korun, měl by si spočítat, kolik času jsem strávil cvičením!

Čím je jazz charakteristický a čím se liší od soulu?

Jazzovou hlavní vlastností je improvizace. Zpěvák může zpívat jazzově a neimprovizovat, to dělal třeba Frank Sinatra. Každá skladba má „podvozek“, to je základ, hudebník pak staví svoji melodii na tomhle základu podle přesných pravidel. Každý ze sólistů do toho dá to, co chce. Rozdíl mezi přesným a špatným frázováním je pro laika nepostřehnutelný. Třeba „ta, tá, tá, anebo tá, ta, ta“. Jak slyšíte, to první je správně, to druhé špatně.

Já upřímně řečeno rozdíl neslyším, ale co s tím, když je to špatně?

To si pak posluchač zaplatí za něco, co si neobjednal.

Jak je to tedy s tím jazzem a soulem?

Soul je vlastně styl jazzu. Jde o „zdžezované“ nepříliš komplikované melodie. Já jsem plně vytížený mainstreamovým jazzem, ten módní rock-jazz sice také umím, občas i nějakou skladbu napíši, ale to je jaksi mimo.

Ve svém životopise máte jako místo narození Bratislavu, přestože jste Čech…

Tatínek byl důstojník československé armády, byl velitelem kasáren v Bratislavě-Petržalce. Dělal takové věci, že když byl vyhlášen Slovenský štát, nechal naložit tři náklaďáky vojenským materiálem a navezl to k příbuzným do Čech.

S takovou povahou tatínek po roce 1948 nejspíš moc dlouho na svobodě nebyl.

Ano, byl asi tři a půl roku na Mírově, vrátil se a umřel.

Pocházíte z rodiny prvorepublikového důstojníka, politického vězně a jste buržoazního původu. Jak vypadala výchova?

Tatínek byl velkou autoritou, vedl mne k tomu, že v nejmenší věci nesmím zalhat. Od dvanácti do sedmnácti let jsem mluvil jen čistou pravdu – takže nikdo se mnou nechtěl mluvit, všichni se mne báli. Pak jsem se naučil takové to účelové lhaní, spíše společenské, ale k nepravdě mám dodnes velký odpor.

Jak jste se pak dostal do slavného orchestru Gustava Broma?

Já chtěl být inženýr-slaboproudař. Měl jsem namířeno ke strýci do Ameriky, který byl v IBM, kde by platili má studia. To bylo v lednu 1948, měsíc nato přišli komunisti, a plány byly pryč. Já si pak stavěl rozhlasové přijímače a našel jsem stanici, kde hráli jazz. V té době jsem chodil do klavíru, začal jsem hrát ve studentském jazzovém orchestru. Nesměl jsem studovat na žádné vysoké škole ani na konzervatoři. Přece se mi ale podařilo dostat se na hudební školu v Olomouci, pak jsem se hlásil do Bratislavy, kde bylo zhruba 120 zájemců o studium klavíru. Brali jich patnáct. Když jsem slyšel, jak hrají, obrátil jsem se a odjel domů.

Takže byl konec?

Ne, naštěstí vedle nás bydlel pan Válek, který měl trumpetu. Já si ji vypůjčil, během čtrnácti dnů jsem se na ni naučil hrát a vyrazil znovu na opravný termín zkoušek do Bratislavy. A vzali mě. Dali jsme dohromady malou partu kamarádů, hráli v různých orchestrech, vypomáhal jsem ve Slovenské filharmonii. Byl jsem v té době sebevědomý, a když byl pokyn v Šostakovičově slavnostní předehře „forte, fortissimo“, řekl jsem, že jim ukážu – foukal jsem, až se trubka natahovala… Pak mi ale kolega řekl: „Když tam je fortissimo, musíš zabrat pořádně.“ Tak si dovedete představit, jak mi sebevědomí kleslo. O prázdninách jsem hrál s partou, abych něco vydělal, když byl tatínek ve vězení. V té skupině byl kamarád, který hrál u Broma, a ten se na mne přijel podívat do Bratislavy. On držel orchestr na uzdě poměrně přísně, muzikanti jsou smečka, potřebují to.

V té době jste napsal svou nejznámější Jazzovou mši?

Byli jsme na zájezdě v Rusku a tam na pravoslavné liturgii. Když o tom mluvím, naskočila mi husí kůže i na nohách, jak byl ten zpěv krásný. To nebyly žádné školené hlasy, ale babičky oděné do roztrhaných pytlů. Ve Vladimirském soboru bylo snad 4 000 lidí a najednou začali zpívat. To bylo něco! Pak jsem napsal jazzovou variaci na Kyrie a odtud se odvíjely další osudy jazzové mše.

V šedesátých letech už režim na jazz hleděl shovívavěji, nicméně kombinace jazzu a mše byla dost odvážná.

Slyšel tu skladbičku jeden německý producent a nabídl mi, abych ke Kyrie napsal celou mši. V šedesátých letech napadlo A. L. Webera napsat Jesus Christ Superstar a asi to bylo jaksi ve vzduchu, protože já měl tehdy nápad napsat na Janáčkovy poznámky ke kancionálu jazzovou variantu Kyrie.

Jak to bylo se skladbou Pozdrav astronautovi?

Nahrávali jsme v Ostravě, když přišel ředitel rozhlasu, že létá sovětský kosmonaut a my bychom měli napsat nějakou jednoduchou písničku. Kapelník mi to zadal, já to během pití kafe napsal, jenže text zněl „Práci čest, majore Gagarine!“ Změnil jsem to aspoň na „Dobrý den, majore Gagarine!“

Dobré by bylo „Pozdrav Bůh, majore Gagarine…“

(smích) Že mne to tenkrát nenapadlo! Pak to hráli desetkrát do týdne, udělali z toho hit a já zuřil. Dostal jsem 500 korun. A protože to byly peníze nemravné, okamžitě jsme je s kluky propili.

V britské encyklopedii Kdo je kdo v hudbě máte titul MUStr.

To jsem tam dal z legrace. Pro ně jsme orientální zemí, takže to tam bez váhání napsali. Je to tzv. „strécovská organizace“ – Moraviensis universitas straecorum, mnoho lidí má ten titul, a někteří si ho píší dokonce i na vizitky.

Jste nositel i dalších „takových“ vyznamenání. Třeba zlatého kartáče.

No ano, to je saunovské vyznamenání. Jsem fanatik do sauny, kam chodím s muzikologem prof. Milošem Štědroněm, básníkem a překladatelem Ludvíkem Kunderou a dalšími pány. Jeden z nich – pan Štrouf – je výtvarník a vymyslel tohle vyznamenání v podobě zlaceného rejžáku.

Odkdy jste propadl sauně?

Chodím do sauny už skoro padesát let, je to báječné pro zdraví. A také se tam člověk setká s přáteli, ta druhá hodina v odpočívárně vypadá trochu jako ve starém Římě – ležíme na lehátkách, něco drobného pojíme a popijeme. A hlavně si povídáme. Je to velká inspirace.

V souvislosti se zdravím – nebojíte se třeba, že by vám jednou mohl dojít dech?

V podstatě je mi to dáno, až mi to odeberou, pokorně jim to odevzdám. Mějte na mysli, že je mi už 78 let. Svůj hlas beru jako dar od Pána Boha, stejně jako to, že jsem našel své pole, které jsem pak mohl obdělávat.

Ohledně hudby jsem slyšel, že půltónová soustava je dnes melodicky téměř vyčerpaná. Nebo nesouhlasíte?

V  půltónovém systému se vážně napsalo téměř vše, co se napsat dá. Samozřejmě mám vize, jak se odlišit od ostatních skladeb. Hrál jsem na čtvrttónovou trumpetu, což je strašně těžké a posluchač to ani moc neocení. Když spustíte něco abnormálního, musí to být hlavně pomalé, jinak by to znělo jako slepenec tónů.

Co to znamená pro hudbu? Že se odcizuje běžným spotřebitelům?

Největší lapsus je, že děti byly dřív vychovány klasickou muzikou, vytvářelo se jim o ní povědomí, měly jakýsi hudební základ. Dnes všichni chodí na diskotéky… Já tomu říkám shluk nejjednodušších zvuků. Taková hudba je něco, jako byste měl slovní zásobu jen dvou set slov. Je to jen výmysl komerčně zdatných manažerů, jak si osedlat mládež. Vy j

Jste trochu něco jako příbuzný Járy Cimrmana. Viděl jsem konstrukci vašeho nového hudebního nástroje tzv. hnilofonu. Co to bylo?

To byla legrace, recesní nástroj. Byl to takový kříženec čtyř hudebních nástrojů. Jednou jsem nahrál sólo na tenhle nástroj, dali jsme mikrofony ke každému ze čtyř nástrojů, a když to slyšel jeden Američan, poznamenal, že ti hráči jsou neuvěřitelně sehraní.

Říká se, že s povoláním umělce-muzikanta se váže spousta neřestí…

Tak jistě. Pokud budete brát hudbu hlava nehlava, musíte mít volné pole. A na tom poli by vám překáželo, kdyby tam byla tréma, sebekritika nebo úzkost. Je ideální si dát nějaký – odborně se tomu říká Anxiolytikum – rozpouštěč strachu. A v tom směru je nejjednodušší dát si půllitr piva. Ale když člověk hraje, je lepší se moc neopíjet. V tom je past.

A co obdivovatelky?

No jéje! Zrovna dneska mi jedna volala z Německa, že mi musí přednést báseň, kterou objevila u Heinricha Heina – prý tím vyjádří nejlépe své city: „Ráno nemohu snídat, protože tě miluji. V poledne nemohu obědvat, protože tě strašně miluji. Večer nemůžu večeřet, protože tě šíleně miluji. A v noci nemohu spát, protože mám strašný hlad.“

JAROMÍR HNILIČKA (nar. 1932 v Bratislavě), český trumpetista, jazzový hudebník, dlouholetý člen Orchestru Gustava Broma, kde působí dodnes jako sólista, skladatel a aranžér. Jeho činnost čítá přes 50 vydaných nahrávek. Mezi jeho nejvýraznější kompozice patří Suita pro trubku, Jazzová mše, Acheron, Styx, Concertino pro klavír a jazzový orchestr, Hymnus straecorum moraviensis. V polovině 90. let založil s kytaristou Romanem Pokorným a kontrabasistou Jurajem Kalaszem Trio komorního jazzu.

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay