Jan Kryl: Karel byl můj vzor

Vydání: 2004/17 Církev a média, 3.9.2004, Autor: Radek Gális

Rozhovor bratrem legendárního písničkáře
Před šedesáti lety, 12. dubna 1944, se narodil známý písničkář a básník Karel Kryl. V roce 1969 odešel do německého exilu, ze kterého se směl vrátit až po dvaceti letech. Také ve své nové tvorbě pranýřoval politické dění po roce 1989. Po jeho smrti (1994) začal vystupovat s kytarou i jeho mladší bratr Jan. Vydal básnické sbírky „En passant“ a „In medias res“ a nahrál CD „Krédo“.


Jak vzpomínáte na své dětství?
Jsem nejmladší ze tří sourozenců. Sestra se narodila v roce 1943, Karel o rok později a já v roce 1947. Náš děda zakládal v Kroměříži tiskárnu na bibliofilie a spolupracoval přitom s bratry Čapky, Petrem Bezručem, Janem Zahradníčkem a dalšími. Tiskárnu mu ale v roce 1950 komunisté rozmetali.

Rodiče nás vychovávali jako individuality. Přesto se u nás nikdy nepěstovaly rvačky, i když jsme se samozřejmě také hašteřili. Rodiče nás ale vedli ve skautském a korektním duchu. V roce 1957 jsme se stěhovali z Kroměříže do Nového Jičína.

Hráli jste na kytaru už jako kluci?
Karel se šel učit na keramickou školu do Bechyně, rok po sestře. Protože Bechyně byla od Nového Jičína snad pět set kilometrů, nemohli jezdit každý víkend domů. Karel tam ale často chodíval dolů k řece do loděnice, kde působila osada Zlatý klíč. Hráli tam třeba bratři Ryvolové. Tam se bratr dostal ke kytaře. Na Vánoce jsme ji pak oba našli pod stromečkem. Moje španělka stála tenkrát 265 korun a gibsonka, kterou dostal Karel, byla ještě dražší, stála přes tři stovky. Zato dnes si kupuji sadu strun za 259 korun.

Jak to bylo s Karlovou emigrací?
V roce 1969 hrál na Bratislavské lyře písničku „Poslední Moravan“. Husákovi se nelíbilo, že přirovnává tehdejší dobu ke středověku. Koncem září dostal Karel pozvánku do Bavorska. Vzal si kytaru, kartáček na zuby a vycestoval. Pak se zavřely hranice a spadla železná opona. Karel řešil, zda má zůstat v cizině, nebo se vrátit. Nakonec tam zůstal. Štěstím bylo, že už měl renomé, a tak dostal nabídku ke spolupráci se Svobodnou Evropou. V Německu se také skamarádil s Anastázem Opaskem, který pro něj byl duchovním otcem. Rozuměli si spolu. Později po Karlově pohřbu nám o tom arciopat vyprávěl.

Bratrova emigrace pro vás měla jistě neblahé důsledky...
Když odešel, byl jsem už ženatý a měli jsme dcerku. Vyletěl jsem z práce, a ani moje matka, která byla krátce před důchodem, nemohla pokračovat v zaměstnání. Vděčím své ženě, že se mnou všechno snášela. Později jsem pracoval v Novém Jičíně ve strojírenském podniku na výrobu textilních strojů.

Poslouchal jste bratrovy pořady na Svobodné Evropě?
Jenom sporadicky, protože jsem brzy ráno vstával do práce. Poslouchat rádio v jedenáct večer jsem mohl jen někdy. Nový Jičín je navíc hrozně daleko od německých hranic a těsně před Olomoucí byla obrovská rušička, takže bylo těžké stanici vyhledat. Nicméně Karlovy nahrávky se k nám dostávaly. Například jsme dostali gramofonovou desku s přebalem Straussových valčíků. Když jsme ji pustili, byla to Karlova deska „Rakovina“. Měli jsme doma i jeho „Maškary“. Když se Karel vrátil, tak si je jednou půjčil - potřeboval zdokumentovat, že se tímto způsobem daly desky převézt.

Byl Karel váš vzor?
Byl, vždyť byl o tři roky starší. Jednou šel v Kroměříži do Květné zahrady, kde se přichomýtl k opunciím. Jednu placku si utrhl, dal ji za košili na holé břicho a přinesl domů. Pak začal sbírat kaktusy. Já hned na to začal sbírat bromélie a agáve. Když Karel začal sbírat známky, tak já nálepky od sirek a obaly od žiletek. Karel také začal chodit na ryby. Když byl dvakrát, a nic nechytil, tak přestal – a já chodil na jeho lístek a drží mě to dodnes.

Stejné to bylo i s hraním na kytaru. Učil jsem se na ni ve třinácti letech. Karel mi tehdy nakreslil, jak se hmatají akordy. Znovu jsem pak začal hrát až po jeho smrti. V roce 1997 mě požádali, abych vystoupil se svými básničkami na jednom festivalu u Kroměříže. A tak jsem ve svých padesáti letech poprvé stál na prknech, co znamenají svět. Později mě oslovil jeden z brněnských folkařů, abychom spolu dělali program „Kryl hraje Kryla“. Nemělo to sice dlouhého trvání, ale jsem mu vděčný, že mě dokopal, abych si koupil kytaru a doučil se pár akordů. V srpnu 1998 mi volal Pepa Nos, jestli za ním nechci přijet do Luhačovic. Měl tam symbolicky 21. srpna svůj program a já byl jeho host. Po skončení jsem se rozloučil, že odjíždím. Nos mi říká: „Neblázni, jedeš s námi v sobotu a neděli na České dny do Krakova a Varšavy. Jsi tam napsaný jako český básník.“ Takže jsem dostal křest ohněm.Nezačal bych tedy hrát, nebýt šťastné náhody, která změnila můj život. Je vidět, že máme s Karlem společné rodiče.

Jan Kryl už nehraje jen Kryla

Sdílet článek na: 

Sekce: Kultura, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 39 26. září – 2. října 2017

Setkání nádherné a nesdělitelné

Po nejvýznamnějších chrámech a poutních místech Česka putuje až do 7. října socha Panny Marie Fatimské.

celý článek


Zkušenost s Alfou proměňuje životy

Před pár měsíci se P. Mariusz Kuźniar stal koordinátorem kurzů Alfa v katolické církvi. Jaké s nimi má zkušenosti a s jakou vizí přichází?

celý článek


Každý by měl hledat svou vinici

Kolikrát v životě říkáme „ano“, ale pak se nám nechce, dáme přednost něčemu „důležitějšímu“ – nebo prostě zapomeneme. Uslyšíme o tom i v neděli v kostele…

celý článek


Neexistuje jednotný názor

Do povědomí širší veřejnosti se HELENA VÁLKOVÁ dostala jako ministryně spravedlnosti. Nešťastně se vyjádřila, že za Protektorátu se toho „zas tolik nedělo“, kritizovala…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay