Jan Hus - "druhý život" českého reformátora

Vydání: 2008/27 Cyrilometodějské dvojčíslo , 1.7.2008

Málokterá postava českých dějin se v různých dobách dočkala tak různých výkladů a přivlastňování jako osobnost Mistra Jana Husa. O tomto „druhém životě“ známého pražského kazatele hovoříme s čerstvým monsignorem P. Tomášem Halíkem.

Před dvaceti lety otiskli v římských Studiích váš článek „Návrat Mistra Jana“, který tenkrát vyšel ještě pod pseudonymem Kalypton. Z dnešního pohledu se dá říct, že to byl článek až prorocký...

Ten článek poprvé vyšel v českém samizdatu a vyvolal velkou polemiku. Napsal jsem tam, že dozrál čas, abychom se my katolíci nově podívali na „fenomén Hus“ a ukázali místo Jana Husa v řadách katolických reformátorů; že „Hus je také náš“ (aniž bychom ho chtěli „vyvlastnit“ evangelíkům), že právě pro své místo „mezi“ katolickou a reformační tradicí může být symbolem potřeby ekumenického sblížení a vytvoření takové filozofie českých dějin, která by byla práva všem velkým hodnotám naší minulosti bez jednostranného nálepkování a „vylučování z dějin“. Končil jsem vizí slovanského papeže, který se modlí v Čechách s katolíky a evangelíky za zhojení jizev minulosti. Zvláště pro tuto závěrečnou vizi se na mne jako obvykle snesla sprška posměchu, kritiky a osobního napadání. Nereagoval jsem na to, byl jsem si v srdci jist, že ten sen se splní, ovšem netušil jsem, že tak brzo a že budu mít možnost to prožít opravdu zblízka a také trochu k tomu osobně přispět.

Ve svém článku jste tehdy vyzval všechny, kteří budou kdy diskutovat o Husovi, aby v zájmu odstranění nedorozumění rozlišovali u Husa tři roviny. O jaké roviny jde a proč je dobré je rozlišovat? 
Jde o Husovu osobnost, o Husovo dílo a o Husův „druhý život“ v tradici dalších staletí. Pokud se týče Husa jako osobnosti, k jeho lidským a kněžským mravním kvalitám vyjádřili velký respekt už v minulosti i mnozí z katolických kritiků jeho učení. Pokud jde o jeho učení, zde může dojít ke změně tradičního stanoviska, pokud se při bádání uplatní náležitě metody hermeneutiky (tj. interpretace díla v kontextu doby a vzhledem k literárnímu žánru). Například chápeme-li Husovu kritiku papežství jako kritiku konkrétní podoby papežství jeho doby (a ne jako dogmatické vyjádření o papežském úřadu vůbec), dáme mu vzhledem k tehdejší době plně zapravdu; chápeme-li polemický zápal kritických kázání o stavu církve, pak zjistíme, že mnozí světci mluvili na adresu tehdejších církevních poměrů ještě daleko drsněji – a je to něco jiného, než když posuzujeme takové výroky jako odborný teologický traktát, kde od autora očekáváme střízlivější tón, jiný typ argumentace a podobně. To, co u katolíků starších generací budilo vůči Husovi největší odpor, byla různá podání z pozdějších staletí – za ta ovšem Hus nemohl, ta spíše vypovídala o těch, kteří si Husa přivlastňovali.

Snad žádná jiná postava českých dějin neměla tak bohatý i rozporuplný „druhý život“ jako Mistr Jan Hus. Vy jste v této souvislosti užil kdysi trefný příměr s projekčním plátnem...
Různé generace a ideové skupiny si promítaly do Husa své vlastní představy a ideová východiska, přitesávali si ho podle vlastního obrazu. A tak tu byl Hus nacionální protiněmecké a protihabsurské polemiky, Hus „předchůdce komunistů“ v boji proti církvi a podobně. Kdyby byl Husovi dopřán hrob, asi by se v něm po staletí hrůzou obracel, k čemu všemu bylo jeho jméno zneužíváno.

Proč podle vás právě Mistr Jan Hus tolik inspiroval k těmto projekcím? Mučedníků té doby bylo přece víc – třeba takový Jan Nepomucký...
Aby se někdo stal symbolem, legendou, musí spojovat zajímavý osud se zápalnou myšlenkou a vyjadřovat určitý „archetyp“ dané kultury určitého společenství. To se v případě Husově stalo okamžitě po jeho smrti. Vyjádřil a zároveň katalyzoval nejen svým učením, ale především svým osudem něco zcela nadindividuálního, čím byla těhotná jeho doba.
O historickém Johánkovi z Nepomuku toho oproti Husovi víme mnohem méně, do něj si promítla své ideály až doba barokní, která vytvořila jeho kult; kardinál Meisner měl jednou pěkné kázání o tom, jak na soše sv. Jana vidíme všechny atributy církve, které vyzdvihla katolická reformace v době po Tridentském koncilu. Jan Hus vnesl do české spirituality opravdu zápalnou myšlenku: řídit se ve sporu s autoritou pravdou, jak ji poznávám v Písmu svým rozumem a svým svědomím.

Proč právě papež Jan Pavel II. měl takový zájem o to, aby se čeští katolíci s Husem vyrovnali?  
Jednou z klíčových starostí Jana Pavla II. bylo „uzdravit rány minulosti“, „očistit historickou paměť církve“, vést církev před prahem nového milénia k pokání a vyznání dějinných vin, ke smíření. Když jsem měl v listopadu 1989 poprvé možnost v klidu dlouze osobně hovořit s Janem Pavlem II., položil mi otázku: Proč jste s tím Husem už dávno něco neudělali? A dodal, že jediný, kdo se Husa na Kostnickém koncilu veřejně zastal, byl polský teolog z Krakova. „Dnes však musí vyjít iniciativa od vás z Čech,“ zdůraznil. Vyprávěl mi, jak ho dojala slova kardinála Berana o Husovi na II. vatikánském koncilu. (Později jsem se dozvěděl, že tuto historickou Beranovu řeč připravil z iniciativy německých biskupů jeho blízký spolupracovník Mons. Heidler, někdejší poslední poválečný studentský kaplan u Nejsvětějšího Salvátora.) Hned po návratu jsem o tom mluvil s kardinálem Tomáškem, ale ten mi odpověděl jako několikrát předtím: „To je věc minulosti, nechme to spát.“ Kardinál Tomášek náležel k té generaci, která zažila prvorepublikánský Husův kult, a proto asi vnímal tyto otázky z této perspektivy. Až s příchodem arcibiskupa Vlka se v tomto směru začaly věci hýbat. A když jsem v květnu 1999 předložil prezidentu Havlovi a pak papeži v Římě návrh na svolání mezinárodní husovské konference, která by mohla být prostorem pro oficiální papežské vyjádření, a když jsem vzápětí na římském letišti líčil kardinálu Vlkovi podivuhodné okolnosti a celý průběh tohoto rozhovoru, řekl mi: „Je v tom nepochybně ruka Prozřetelnosti!“ A pak, na samém prahu miléniového roku, se ona konference uskutečnila a papež zde skutečně vyřkl ona slova řadící Husa mezi velké reformátory církve. Tehdy jsem se k papeži naklonil a řekl jsem mu, že píseň, která doprovázela jeho příchod, je píseň Husova. On s šibalským úsměvem odpověděl: „Jan Hus ve Vatikánu! Kdo by si to kdy pomyslil!“

Zeptáme se teď trochu provokativně: Proč má Jan Hus dnešní katolíky zajímat? A zajímá je vůbec?
Z velké části je vůbec nezajímá, jako je bohužel zajímá máloco. Ale platí, co jsem se snažil vyjádřit před léty: má-li být české katolictví opravdu české a má-li být katolické (to je úplné), nesmí vnímat Husa jako někoho za svými hradbami.
Připravili JAN PAULAS, MARTIN T. ZIKMUND


Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 22 24. – 30. května 2016

Brno dostává pomocného biskupa

Od soboty 21. května má brněnská diecéze nového pomocného biskupa. Stal se jím Mons. Pavel Konzbul.

celý článek


Nejmladší diecéze v Česku slaví

Mezi diecézemi v České republice je ta ostravsko-opavská mladá slečna – slaví teprve dvacetiny. Církev však na jejím území žije už stovky let. Rozvíjela se tu v různosti…

celý článek


Utichlo napůl české srdce nuncia

Symbolicky na svátek českého národního patrona sv. Jana Nepomuckého utichlo srdce kardinála Giovanniho Coppy.

celý článek


Gondoliér čelí životu vestoje

Benátští gondoliéři přivezli na letošní Svatojánské slavnosti Navalis gondoly typu caorlina, typické zpěvy, víno a sardinky. V rozhovoru pro KT jejich předsedkyně SILVIA…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay