Jaký model výchovy zvolit?

Vydání: 2007/23 Když rodiče mluví dětem do života, 5.6.2007, Autor: Kateřina Šťastná

Někdy se možná rodiče obávají, jestli vychovávají své dítě správně, zda někde neudělali chybu. Možná hledají, jaká cesta je vlastně správná. Ředitelka Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny v Praze, PhDr. Ivana Bernardová, se kterou jsem si povídala o různých modelech výchovy, však vysvětluje, že nejdůležitější je, aby dítě opravdu cítilo, že je rodiči milováno. To ostatní je až na druhém místě.

UKÁZNĚNÉ JEN NAVENEK

Ještě před několika desítkami let u nás byl docela rozšířený model tzv. autoritativní výchovy. „Tatínek byl doma autorita. Co řekl, to se poslechlo. Příkazy se plnily – a když ne, následoval trest. Poslouchala v podstatě i maminka,“ říká PhDr. Ivana Bernardová. Děti byly sice ukázněné, ale jen navenek. „Takové děti vnitřně neprožívají pocit svobody, sebenaplnění, takže se mohou – často právě v dospívání – bouřit. Ivana Bernardová dodává, že samozřejmě záleží také na povaze dítěte. „Když je energické, plné života, tak dochází k otevřeným střetům s otcem, které mohou vyústit až k odchodu z domova. Naopak dítě, jež se bojí vzdorovat přísnému rodiči, se dlouho podřizuje, ale vzdor v něm zůstává uvnitř. Pozná se to například podle toho, že nemůže najít samo sebe, neví, co vlastně chce nebo nechce. Někdy se s rodiči rozloučí až v pozdější dospělosti, ale pak k sobě velmi těžce hledají cestu.“ Psycholožka však dodává, že pokud je tato přísná výchova doprovázena i určitým množstvím lásky a přijetí, a když ty zásady jsou žity i rodiči samotnými, tak se k nim děti v dospělosti dost často vrací.

DĚTI BEZ HRANIC
Jakýmsi protipólem, jak vysvětluje Ivana Bernardová, je výchova hodně liberální, která k nám přišla ze západu. Rodiče mají pocit, že když chtějí, aby se z jejich dětí staly osobnosti, je potřeba nechat jim svobodu: aby ony samy rozhodovaly, co chtějí dělat a co ne, co je dobré a co špatné. Jak ovšem psycholožka dodává, velká volnost vede k tomu, že si děti velmi těžce osvojí jisté normy. „Neumí dát druhému přednost, neumí ustoupit ze svých požadavků. Narozdíl od dětí vychovávaných velmi přísně nemají děti liberálních rodičů problém se sebepřijetím, ale spíš ho dělají druhým, protože jsou neposlušné, nedokáží se přizpůsobit kolektivu. Jsou to takové děti bez hranic.“ PhDr. Bernardová varuje, že pokud si dítě nevytvoří normy a hranice již v předškolním věku, tak na to velmi těžce naráží ve škole a má s tím v podstatě problém celý život. „Rodiče dost často děti velmi milují, ale nedokáží jim dát nějaká pravidla. Tyto děti si žijí svůj život a rodiče do nich příliš nevidí. V horším případě jsou rodiče takovým hadrem na podlahu, o který se děti otřou, když potřebují, ale samy vůči nim nemají pocit povinnosti.“

BEZPODMÍNEČNÉ PŘIJETÍ
Jako ideální cestu označuje psycholožka bezpodmínečné přijetí a zároveň nastavení určitých hranic. „Bezpodmínečné přijetí dává dítěti prožít, že je milováno takové, jaké je. Zároveň mu klade určité požadavky – ale pokud je nesplní, nenásleduje automaticky trest.“ Pokud takové dítě udělá něco, co by nemělo, cítí vinu. A když to dítě upřímně lituje, že něco provedlo, je podle psycholožky skoro zbytečné ho ještě trestat. Ivana Bernardová dodává, že ten pocit, že jsou děti milované a mají v srdci rodičů své pevné místo, se někdy hůř předává ve vícečetných rodinách. Tam doporučuje, aby rodiče vedle společných akcí pro celou rodinu plánovali také jednotlivé akce s každým dítětem zvlášť. Aby se jim každé dítě mohlo svěřit, vypovědět, zeptat se na něco, na co by se třeba před sourozenci nezeptalo. Psycholožka zároveň dodává slova povzbuzení: „Pokud dítě opravdu prožívá, že je milováno, tak zas tolik nezáleží na tom, jestli jsou rodiče přísnější nebo mírnější. Bezpodmínečné přijetí je takový deštník, který chrání před negativními dopady výchovy, takže rodiče si smějí dovolit udělat i nějaké výchovné chyby.“

PODLE POVAHY DÍTĚTE
Výchova také souvisí s tím, jakou má dítě povahu: „Jsou děti přirozeně mírné, podřídivé, neprůbojné, snažící se splnit očekávání rodičů. Ty bychom měli podněcovat, povzbuzovat, dávat jim víc svobody. Naopak pokud máme dítě dráče, které se do všeho pouští, je stále aktivní, skáče nám do řeči, stále se potřebuje uplatnit, tak je možná lepší dát hranice trochu přísnější, aby vyšlo s ostatními lidmi, aby se naučilo trošičku potlačit svůj temperament a počkat, až na něj přijde řada.“ PhDr. Bernardová uzavírá, že když máme v rodině dva sourozence a každý má jinou povahu, můžeme ke každému přistupovat trochu jinak a je to správně. „Myslím, že když s nimi o tom mluvíme a vysvětlíme, proč to tak je, tak i dítě to dokáže přijmout.“


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay