Jaký bude Macron prezident?

Vydání: 2017/19 Svatý otec putuje do Fatimy Pouť, 10.5.2017

Příloha: Perspektivy 19

Novým prezidentem Francie byl v neděli zvolen Emmanuel Macron. Nejmladšímu z dosavadních francouzských prezidentů je 39 let. Co ho čeká?


                                                                                                                                                   © Jan Hrubý

ÚHEL POHLEDU Pavla Fischera

Jako politik má za sebou kariéru inspektora ministerstva financí, bankéře, poradce prezidenta Hollanda nebo ministra průmyslu a digitální ekonomiky. Jako člen socialistické strany vynikl především liberálním přístupem k hospodářským otázkám. V reformách, které prosazoval, zůstával sice otevřený solidaritě, ale cílevědomě prosazoval ekonomicky liberální opatření, aby uvolnil potenciál pro podnikání.

Jeho liberalismus však měl i svoje meze. Jednal totiž jako odpovědný hospodář. Slavným se stal šikovným manévrováním s podíly státu ve firmě Renault/Nissan. V ní usiloval získat větší vliv pro stát. Jejímu generálnímu řediteli se pak dokázal postavit v citlivé debatě o výši odměn, což nebylo politicky zdaleka jednoduché téma. V kontextu všeobecného sociálního napětí a obav z nezaměstnanosti Macron jako zástupce státu nakonec veřejně odmítl vyplatit za rok 2015 generálnímu řediteli automobilky plat ve výši 7,25 milionu euro a pohrozil mu zavedením zvláštního zákona. Macron tak vstoupil do historie. Prosadil si svou a velmi úspěšnému průmyslníkovi omezil bonusy, čímž nastavil laťku i pro ostatní.

Před sebou má prezident pět let mandátu, který vystaví nejen jeho osobnost, ale i celý jeho politický projekt těžké zkoušce. Francie totiž potřebuje reformy jako sůl. Bude na to mladý politik stačit? A jakým prezidentem se Macron stane? Přestože mu vyčítají, že do politiky vstoupil trochu jako kometa nebo jako solitér, který dokázal především vzbuzovat naděje, nelze přehlédnout, že se jeho politickému hnutí podařilo ve velmi krátké době získat desítky tisíc příznivců. A to už je síla, která alespoň početně vzato může být výzvou i pro některé zavedené politické strany. Je však třeba z něj vybudovat mocenskou strukturu s jasnými programovými prioritami.

V jakém stavu přebírá Francii?

Přestože by se podle některých zavedených klišé mohlo zdát, že se Francie nachází několik let na samém kraji propasti, podrobnější pohled nás může přesvědčit o opaku. Sociální nerovnost se neprohlubuje a veřejné služby nekolabují, jejich kvalita zůstává na vysoké úrovni.

Uvedu příklad. Každý, kdo sleduje, jak obtížné bývá prosadit v českých městech změny ve prospěch městské hromadné dopravy, musí s úžasem hodnotit nástup tramvajové dopravy ve Francii. Zatímco v roce 1990 se v této zemi daly kilometry tramvaje spočítat na prstech jedné ruky, dnes se provozují stovky kilometrů tramvají v desítkách měst. Z Francie se stala tramvajová velmoc, která zavedla nejmodernější technologie ve veřejné dopravě. A to platí i o dalších oblastech velké infrastruktury. Moderní dálniční síť nebo supermoderní rychlovlaky, které křižují Francii, staví celou zemi do světla, které bychom si pro Českou republiku opravdu přáli.

Prováděly se i rozsáhlé reformy, snižoval se počet úředníků a měnily se hranice krajů, aby se ušetřilo. Zemi sice stále hrozí teroristické útoky, ale bezpečnostní aparát podává tak profesionální výkon, že se bere za vzor pro další evropské země. Francie se umí bránit, o čemž svědčí její postavení v rámci Severoatlantické aliance nebo rozsah nasazení vojáků ve světě. Přesto však jakoby něco chybělo. Hospodářství nemá takový výkon, aby se snižovalo zadlužování státu a vytvářela se nová pracovní místa. Nezaměstnanost roste. Dlouhodobých nezaměstnaných za posledních pět let přibylo více než milion. A to přesto, že si končící prezident předsevzal, že právě nezaměstnanost dokáže zastavit a neblahý kurs obrátí. Lidé mají obavu z budoucnosti: po letech prosperity se smiřují s myšlenkou, že se jejich dětem nebude dařit lépe než jim.

Výjimečné volby? Výjimečný stav!

Pokud bychom měli pojmenovat jedním slovem, v čem se tyto volby lišily od předchozích, pak bychom museli použít slovo „výjimečné“. Především proto, že se odehrávaly na pozadí výjimečného stavu, který byl vyhlášen po teroristických útocích. Obavy z dalších útoků zůstaly ve vzduchu. Strach jako jedno z témat, o nichž se příliš nemluví, se tak promítá do veřejných debat.

A Marine Le Pen právě se strachem a nespokojeností pracovala obratně. Nelze ji bez dalšího označit za pravicovou političku, protože voliče zkoušela oslovit i tradičními levicovými tématy: kritizovala bankéře, mezinárodní finance, nadnárodní firmy nebo požadovala zestátnění celých sektorů (např. železniční dopravy). Usilovala přitom neztratit věrné, kteří podporovali jejího otce. Na rozdíl od něj však neútočila na židy, ale spíše na islám a na muslimy. Podle některých expertů tím dost možná mimoděk přistoupila na nebezpečnou hru islamistů a nepřímo posílila jejich vliv ve společnosti.

V každém případě její výsledek znamená úspěch. Početně vzato dosáhla z hlediska volebních hlasů historického maxima. A přitom se veřejnost proti ní nevymezuje už zdaleka tak ostře, jako tomu bylo v minulosti. Z toho plyne poučení, že o nespokojené občany je třeba se zajímat. A to zdaleka nejen ve Francii.

Emmanuel Macron v neděli 7. května vyhrál. Mezi prvními, kdo mu přišli blahopřát, byl šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker. Ale ještě se ani neskončila oslava vítězství a Juncker poslal novému prezidentovi další vzkaz. Francie musí omezit své veřejné výdaje, jinak bude vážný problém. A reformy EU je jistě dobré prosazovat, ale Macron by si měl napřed vyslechnout názory ostatních zemí EU. Ne vše, co v kampani sliboval, totiž půjde bez dalšího prosadit. Emmanuel Macron se proto bez silných spojenců v parlamentu neobejde. Bude muset manévrovat mezi pravicí a levicí a získávat si spojence na obou stranách.

V červnu čekají Francii ještě volby do parlamentu. A pak už líbivá hesla z kampaně překryje lomoz parlamentní demokracie. Ta skutečná bitva pro Macrona, to dítě štěstěny, vlastně teprve začíná. Z mnoha důvodů by bylo dobré, aby ji vyhrál. A aby se o vítězství podělil i s těmi, kdo ho nevolili.

Autor je ředitelem STEMU a bývalým velvyslancem ve Francii

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Názory



Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay