Jak vyjít ven ze svých divných pocitů

Vydání: 2015/23 Začaly evangelizační Dny víry, 2.6.2015, Autor: Jiří Macháně

P. MICHAL NĚMEČEK je pražským biskupským vikářem pro pastoraci a organizaci Dnů víry v hlavním městě řídí. 
 
„Nepřicházejí-li lidé do kostela, musíme my ven za nimi,“ říká v rozhovoru P. Němeček. I méně tradičními formami.Fotografie z programu Dnů víry. Snímek Aleš Masner
 
Proč jsou zapotřebí akce jako Dny víry?
 
Nepřicházejí-li lidé do kostela, musíme my ven za nimi. I do médií, na Facebook. Chceme mluvit o křesťanství a víře, protože se nám zdá, že se toto téma stalo v naší společnosti upozaděným. Lidé pořád tematizují a kritizují restituce, ale vůbec netuší, a zvláště mladší generace, o čem vlastně naše víra je. Jako věřící lidé máme obrovský poklad, nejen ve víře jako takové, ale i v tom, co ve farnostech žijeme. Z tohoto pokladu máme co nabízet, ale často to neumíme. Prožíváme strach ze svého svědectví o víře před svým okolím. Navíc na letošní rok připadá výročí upálení Mistra Jana Husa. Nechceme vést debatu o jeho osobnosti, jen chceme ukázat, že i jeho hlavním tématem života byla víra.
 
Chcete tedy oslovovat nejširší veřejnost.
 
Do slova a do písmene. A hlavně na místech, kde by se o víře běžně příliš nemluvilo.
 
Kolik lidí se na Dnech víry podílí?
 
320 různých programů vytváří dobrovolníci ze 44 farností a sborů. Centrální tým tvoří skupina asi patnácti lidí, která bude doplněna z řad společenství, řádů a hnutí.
 
Inspiraci jste čerpali ze zahraničí. Lze vůbec přenést takovou misijní činnost odjinud do našeho prostředí? Je kulturně univerzální, anebo jste při přípravě brali ohled na jinakost Čechů?
 
Byli jsme fascinováni tím, co všechno se před lety ve Vídni uskutečnilo. Inspirace, jak vyjít ven do ulic a oslovit veřejnost, byla velmi volná a svobodná. Řídíme se zejména tím, co je u nás přijatelné a možné. Zkrátka jsme se přiučili.
 
Rozumí lidé oslovení na ulici? Kritika hned napadne: Už jsme jako jehovisti, podbízíme se, jsme invazivní. Máme zapotřebí se prodávat na ulici?
 
V našem prostředí jsme pod vlivem komunistického režimu ztratili odvahu o své víře veřejně mluvit. Za našimi hranicemi je to běžné. Nepůjde o zmiňovanou agresivní misii. Chceme jen přirozeně mluvit o tom, co je pro nás cenné, nabídnout svědectví. Nikoliv nutit někoho, aby po rozhovoru u vchodových dveří uvěřil.
 
Trošku kacířská otázka: Je možné lidi s Kristem takhle seznamovat?
 
Můžeme ukázat, co nám víra dala třeba v kultuře, hudbě, divadle. Jsou to plody víry a po plodech poznáme strom. Nebo můžeme mluvit o tom, co jsme s Bohem zažili. To už je svědectví, které nemohu říct každému, ale kdo se zastaví a chce naslouchat, uslyší ho. A v neposlední řadě se v misii jako velmi silná ukazuje modlitba za konkrétního člověka. Možná nám dotyčný řekne: „Já o tom s vámi nechci mluvit.“ A my odpovíme: „Můžeme se za vás nebo vaše blízké pomodlit?“ Zajímavé je, že řada lidí na to reaguje pozitivně. Rozumí tomu, připouští, že by chtěli, aby do jejich problémů vstoupil Bůh. A když se za někoho modlíme, otevírá se přeci prostor pro jeho osobní setkání s Bohem.
 
Život z víry a víra samotná je poměrně intimní záležitost. Mohl byste poradit, jak tuto hranici intimity překročit ve svědectví?
 
Předně si to máme dopředu rozmyslet. Jsme totiž zvyklí mluvit spontánně, což má svou hodnotu, ale věci, které se týkají hluboko našeho nitra, se těžko říkají právě proto, že jsou osobní. Máme-li dělat misii, a to může být i rozhovor v práci s kolegou, měli bychom si předem rozmyslet, co vlastně chceme říct. Nejen o obsahu naší víry, ale i o svém nitru, neboť jsou věci, o nichž se dá mluvit, a jsou věci, které ani není moudré sdílet. Je to podobné, jako bychom mluvili o svém partnerském vztahu či lásce k dětem. Něco budeme říkat rádi a často – a pak si leccos necháme do rodinného kruhu, kde tyto vztahy prožíváme velmi intenzivně. Ale hlavně je dobré to zkusit a pamatovat si, že strach není dobrý rádce.
 
Coby katolík jsem poznal svou víru jako dobro pro sebe, žiju z ní, čerpám. A jsem povolán evangeliem šířit ji dál. Ale zatímco v rovině profánní je mi přirozené sdílet to, co je dobré (tamhle v obchodě mají skvělý chřest, do řeznictví přivezli náramné vepřové panenky a tahle restaurace je super!), při sdílení víry mi to nejde. Proč máme záklopku říct se svatým Pavlem: Ježíš je Pán.
 
Protože zde přežívá privatizace víry. Odnesli jsme si to z dob komunismu a je to možná specificky katolická záležitost. Pocit, jemuž říkám socialistický syndrom – o víře se vůbec nehovoří. Maminky mé generaci říkaly: „Ve škole o tom nemluv.“ Zůstalo to jako pachuť a my se o víře pořád bojíme mluvit. Ne že by se nám někdo smál nebo jsme se stali terčem kritiky, ale bojíme se. Většinou se však ukáže, že když na víru přijde řeč v práci, v hospodě i jinde, je pak těžké obrátit list jinam. Lidé rádi naslouchají a diskutují o víře. Kolikrát jsem zažil, jak se strhla diskuse a celý večer se nemluvilo o ničem jiném než o víře. Párkrát se mi stalo, že se kvůli tomu nedostalo ani na řeč o fotbale. Možná se potřebujeme učit – a je to jeden z cílů Dnů víry, byť namířený dovnitř církve – jak vyjít ven ze svých divných pocitů. 
 
Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma



Aktuální číslo 40 27. září – 3. října 2016

Papež: Svatý je jen mír, nikoli válka

Duchovní magnet, klenot apeninského pohoří, přední turistický poutač Umbrie – středověké Assisi, rodiště Prosťáčka Božího, se stalo minulý týden znovu místem…

celý článek


Říjnová slavnost na moravském Slovácku

Stejně jako každý rok se i letos na počátku října rozzáří Uherský Brod jedinečnou manifestací mariánské úcty. Na růžencovou tradici i současnost jsme se zeptali správce…

celý článek


Neuhnout, i když trakaře padají

„Při tom nesmíš pouze jedno zapomenout, přítelíčku, podle větru, dav jak ráčí, rychle točit korouhvičku“ (Vrchlický). Postavit se této masové vrtkavosti ve své…

celý článek


Můj cíl je rozeznít Notre–Dame

Jeden z nejlepších světových varhaníků OLIVIER LATRY sedá už 31 let za varhany v pařížském kostele Matky Boží. O tom, jak k němu katedrála promlouvá, hovořil s KT…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay