Jak se slavilo za minulého režimu?

Vydání: 2013/24 Charita pomáhá postiženým povodněmi, 10.6.2013, Autor: Jaroslav Šebek

Příloha: Perspektivy

Oslava milénia pražského biskupství 1973 a Velehrad 1985 očima historika.
 
 
Komunistický ministr kultury Klusák při svém projevu na Velehradě 1985, za který byl věřícími poutníky vypískán. Celá velehradská pouť se tak změnila z ryze náboženské pouti v otevřenou protikomunistickou manifestaci. Repro KT
 
 
 
Letošní rok probíhá mimo jiné ve znamení oslav 1 150. výročí příchodu cyrilometodějské misie na Velkou Moravu. V příběhu dvou vzdělanců z řecké Soluně nejde určitě jen o náboženství, ale nabízí se také přesah do dalších společenských sfér. Avšak duchovně zaměřená velká výročí prožívali věřící i za minulého režimu.

Za mnohé z nich lze jistě jmenovat tisícileté výročí založení pražského biskupství v roce 1973 a připomínku 1 100 let od smrti svatého Metoděje o dvanáct let později. Oslavy obou jubileí byly jak hluboce ovlivněny politickou situací, tak se v nich odrážely i měnící se podoby vnitrocírkevní situace. Tyto skutečnosti zásadně ovlivňovaly jejich výsledek a možnost širšího dopadu na nekonfesní část české společnosti.

Oslavy ve stínu normalizace

Vzpomínka na tisíciletí trvání pražské diecéze se odehrála v době utužování normalizace. Je vhodné připomenout, že srpnové dunění sovětských tanků ulicemi československých měst v roce 1968 znamenalo konec nadějí na nějakou hlubší reformu politického systému. Následný příchod nového vedení z milosti Kremlu přispěl k další mravní devastaci národa, pramenící z nutnosti přizpůsobit se novým poměrům, které byly poznamenány politikou dvojí tváře.

Mnozí lidé sice s tzv. husákovskou konsolidací vnitřně nesouhlasili, nicméně navenek zachovávali loajální postoj k novým mocipánům, kteří již výměnou nenabízeli jen ideologické floskule, nýbrž i stabilnější sociální jistoty. Snažili se vytvořit relativně fungující společnost hmotného blahobytu, kde by lidé měli auta, byty, chaty, ale současně se moc nepletli do politiky, pokud by je o to strana sama nepožádala, tedy během velkých manifestací, v jejichž průběhu by se mělo demonstrovat budovatelské nadšení pracujícího lidu. Na tomto místě bych si dovolil malou odbočku: Úplně nejnovější debata o charakteru komunistického systému, která se u nás v současné době vede, je důkazem toho, že úplně bez úspěchu snaha tehdejších komunistických elit nezůstala a mnozí lidé si z té doby pamatují jen ty relativně plné hrnce, nikoli už atmosféru útlaku a šikany proti těm, kteří se odmítali přizpůsobit.

Nelze pochybovat o tom, že k hlavním protivníkům uvedené podoby normalizace patřili křesťané. Husákovo vedení revokovalo vzápětí po utužení svých pozic rozhodnutí z doby Pražského jara, podniknutá ve prospěch církve, jako byly například kroky umožňující přijímání kandidátek usilujících o vstup do ženských řeholí. Obsah Katolických novin byl znovu více méně sterilní, vytratila se z nich svěží duchovní témata nebo hlubší reflexe koncilu. Proto nepřekvapuje, že v říjnu 1972 hovořil tajemník ÚV KSČ Vasil Biľak o nutnosti provádět důslednější ateistickou propagandu.

V této dusné atmosféře tedy vrcholily miléniové oslavy, připravované velkorysým pastoračním programem již od roku 1967. K rozšíření informací použil biskup František Tomášek omezené komunikační možnosti, jaké představovaly třeba pastýřské listy. Vyzýval v nich k vděčnosti za blížící se jubileum, ale také ke zpytování svědomí za chyby minulosti. V listech k miléniu dále vyzýval ke změně smýšlení a k orientaci na spirituální hodnoty, nikoli jen na konzum.

Slavilo se i v exilu

V rámci příprav se Tomášek inspiroval podobnými oslavami, které se tehdy konaly také v sousedním Polsku. Zároveň chtěl, aby se aktivity k výročí vyznačovaly širokým kulturním dopadem. V důsledku mocenských zásahů se však omezily pouze na Prahu a jejich program byl výrazně redukován. Své výhrady pochopitelně opentlily příslušné úřady množstvím ideologicky zabarvených argumentů. V materiálu, rozesílaném ještě několik měsíců před oslavami, se tak třeba dočteme, že by neodpovídalo ani historickému významu, ani tehdejší koncepci státních a národních tradic, kdyby příslušné orgány zařazovaly toto jubileum do oficiálních oslav první kategorie.

Realizaci oslav však nechtěla tehdejší komunistická moc přejít úplným mlčením. To však jen z toho důvodu, aby zaujala „ideologicko-politické stanovisko k předpokládaným podnikům katolické církve“, což v zásadě znamenalo, že v podstatě nic z toho, co chtěl kardinál Tomášek uskutečnit, nebylo povoleno. Do Prahy nesměli dorazit další církevní hodnostáři a zákaz se týkal zejména duchovních ze západní části Německa. Jednou z mála akcí, kterou se podařilo skutečně a navzdory problémům dotáhnout až do konce, byla obnova katedrálního liturgického prostoru v koncilním duchu. Větší část miléniové vzpomínky se tak odehrála za našimi hranicemi, a to především v Německu, kde se organizování akcí ujala zejména Ackermann-Gemeinde za vydatné spolupráce českého katolického exilu.

Zásahy do podob oslav byly samozřejmě jen jedním z průvodních jevů ilustrujících neutěšenou situaci, která tehdy v katolických kruzích panovala. Podíváme-li se na tehdejší události důkladněji, zjistíme, že situaci pochopitelně poznamenal i tehdejší způsob jednání mezi státem a Vatikánem. Jeho výsledkem bylo jmenování čtyř biskupů, které však zanechalo i jistou pachuť, neboť minimálně dva z nich, biskupové Vrana a Feranec, se otevřeně hlásili ke spolupráci s tehdejším režimem. Vzhledem k tíživé pozici Františka Tomáška tehdy také vzniklo jeho označení coby „generála bez vojska“.

A přišel Velehrad 1985

V poněkud jiné atmosféře se odehrávala vzpomínka na příchod cyrilometodějské misie, symbolizovaná tentokrát postavou svatého Metoděje. Odstup dvanácti let sice představuje relativně krátký časový úsek, ale v éře komunistické vlády znamenal mnoho. Normalizační realita stále trvala. Ekonomika sice začala zadrhávat, ale ideologicky se systém navenek tvářil pořád sebejistě. Co ale bylo důležité, bylo to, že se začalo výrazně měnit smýšlení občanů.

Na příkladu interpretace významu cyrilometodějské tradice pro českou společnost můžeme totiž pozorovat, jak se v komunistickém systému odehrával zápas o výklad našich dějin, zápas o podobu historické pravdy. Jeden z prvních aktů tehdejšího střetávání představoval tajný materiál, který byl samozřejmě vypracován s předstihem, kde byly stanoveny ideové směrnice k stranickému výkladu jubilea. Tyto záležitosti poutaly pozornost československého ideologicko-propagandistického aparátu, který pracoval s krkolomnými konstrukcemi, když chtěl cyrilometodějskou misii prezentovat v marxistickém duchu. Její aktéry se snažil vylíčit jako „nositele pokrokových tradic našeho lidu“ a současně tím eliminovat duchovní a náboženský význam jejich působení na území našeho státu.

Kardinál Tomášek na rozdíl od stavu v roce 1973 již mohl vše konzultovat se svými spolupracovníky z oficiální i skryté církve, kteří ho povzbuzovali k odvážnému vymezení vůči moci, jež provázelo i ostré odsouzení ideologizace obrazu věrozvěstů, Tomáškem prezentované i v dopisech nejvyšším státním představitelům. Hlavně se však mohl opřít o postoje prvního slovanského papeže stejně jako o jednoznačné odsouzení činnosti kolaborujících kněží sdružených v Pacem in terris. Jan Pavel II. ve svých kázáních a dokumentech vyzdvihoval zásluhy svatých Konstantina a Metoděje při evangelizaci, stejně jako jejich nezastupitelnou roli při organizaci slovanské církevní správy, a to nejen v kulturní sféře.

Mlčící církev promluvila

Propaganda sice i tentokrát postupovala ruku v ruce s praktickými zásahy, které měly rušením zájezdů či pořádáním různých veselic a výstav zmenšit zájem lidí o pouť. To vše ovšem bez znatelného efektu. Desítky tisíc věřících tak doslova vykřičely před velehradskou bazilikou svůj nesouhlas s režimem. Nebyla to však jen politická manifestace, nýbrž i spontánní vyjádření touhy po svobodě. Moc byla zaskočena a při každé další příležitosti se již vědomě snažila shromáždění věřících nepodceňovat.

Na průběhu oslav svatého Metoděje v roce 1985 můžeme vidět počínající propojení církevních struktur s občanskou společností. Pomocí metafory lze velehradskou pouť hodnotit tak, že „mlčící“ církev promluvila a dál v tom pak pokračovala. Seznam rodících se aktivit po velehradských událostech by byl dlouhý, ale v jejich výčtu nemůže chybět petice za náboženskou svobodu iniciovaná Augustinem Navrátilem nebo svíčková demonstrace v Bratislavě v březnu 1988. Bezpochyby však jednou z nejdůležitějších aktivit bylo vyhlášení Desetiletí duchovní obnovy národa na začátku adventu 1987, vzešlé ze společných debat mezi Tomáškem a jeho spolupracovníky, zejména Petrem Piťhou a Tomášem Halíkem.

Výrazně se aktivizovala také činnost řeholních komunit, zejména jezuitů, dominikánů, františkánů a premonstrátů, kteří získávali nové členy. Dalším nepříjemným překvapením byla pro režim na velehradské pouti velká účast mladých lidí, což byl důkaz toho, že ani soustavná ateistická kampaň nevymazala povědomí o potřebě duchovních hodnot.

A jak je to dnes?

Také dnes je potřeba zamýšlet se nad našimi tradicemi, a ve spirále času tak sledovat duchovní i společenské vzestupy a pády. Stejně jako v předchozích desetiletích, se i nyní pohybujeme v kontextu doby, která již není poznamenána všudypřítomnou násilnou ideologií, ovšem vůbec to neznamená, že by bylo pro křesťana snadnější se v něm orientovat. Opak je pravdou. Ani v případě letošních oslav bychom neměli upadnout do nějakého sentimentálního připomínání, ale spíš se snažit, jak se objevováním znamení času v duchovních tradicích aktivně postavit výzvám, které přináší dění kolem nás.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

Represivní režim nespadl z marsu Michal 15.6.2013 23:03

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay