Jak prožívali svůj vstup do kněžské služby?

Vydání: 2004/26 Moje první farnost, 1.9.2004, Autor: Jiří Macháně

Na první farnost se vzpomíná jako na první lásku.

kardinál Miloslav Vlk, pražský arcibiskup
Na farnost Lažiště vzpomínám, jako se vzpomíná na první lásku. A to proto, že byla první v mém kněžském životě. Místní věřící tenkrát sledovali výměnu kněží s jistou nedůvěrou. Bylo to pochopitelné, protože přišli o svého pana faráře, kterého měli všichni rádi a který v Lažišti sloužil dlouhých třináct let. Odchod pana faráře Čapského byl pro lidi bolestný. Pamatuji se, že když jsem sloužil svou první mši, směl pan farář sedět už jen v lavici a nesměl být u oltáře, protože mu komunistický režim vzal státní souhlas. I přes tento velmi bolestný moment mého nástupu mne lidé ve farnosti rychle přijali a zvykli si na mě. Začal jsem chodit do rodin, navazovat osobní vztahy. Někde mě pozvali, někam jsem se třeba pozval i já sám.

Můj příchod do farnosti tehdy přinesl hodně vzruchu. Za mnou se ještě přistěhovala teta – byla to velmi vzácná žena a moje velká pomocnice. Bývalému faráři stačila na faře jedna komůrka, ale já chtěl, aby fara byla domem otevřeným pro všechny a aby byla hezká, protože lidé také měli své domy opravené a upravené a fara byla mezi nimi jako popelka. Dodnes velmi rád vzpomínám na obětavost přátel, kteří za mnou přijížděli třeba každý víkend, aby mi pomohli se všemi potřebnými pracemi. A také na to, jak se upevnily naše vztahy ve farnosti, když nám začali pomáhat i místní.

Přítomnost mých přátel se stala v Lažišti jakousi evangelizací: lidé vnímali vztahy mezi námi, viděli, že fara není žádný uzavřený hrad, a tím se začalo vytvářet společenství. Napomohla tomu i výuka náboženství; při ní se vytvořila parta mladých, která se scházela donedávna. Zkrátka jsem „kazil mládež“, a co víc, prý jsem „kazil celou vesnici“. Vytýkali mi, že když já poprosím o pomoc s nějakou prací v kostele, přijde spousta ochotných lidí, ale když národní výbor vyhlásí brigádu, tolik jich nepřijde. Vzpomínám si na jednu úsměvnou historku, jak za mnou jednou přišel do kostela okresní církevní tajemník. Když v předsíni uviděl krásně upravenou vývěsku, ironicky utrousil, že se nemusím tak snažit. Tehdy jsem mu s radostí odpověděl: „Ne, ne, já jsem placený státem, a tak musím odvádět řádnou práci.“ Jen ten „dohled“ se tím vším stával důkladnější: sledování, policajt na faře, odposlouchávání telefonu, „návštěvy“ Státní bezpečnosti. Vyzvídali na mně, abych něco prozradil - hodně jim tehdy šlo i o mého biskupa. S druhým rokem ve farnosti přišlo to, co se dalo očekávat: dopoledne na Dušičky mi komunistický církevní tajemník jednoduše řekl: „Pane Vlk, tak tady jste skončil.“ Byl jsem na hodinu odvolán a ztratil jsem souhlas. I když jsem měl ten den ještě další bohoslužby, už jsem je nesměl odsloužit. Nemohu nikdy zapomenout, jak jsem už v civilu předstoupil před lidi v kostele, shromážděné ke mši, abych jim řekl, že kříž, o kterém jsem k nim tak často mluvil, teď musím sám přijmout, abych ho nesl.


P. Pavel Dokládal, Českomoravská Fatima Koclířov
Je svátek sv. Petra a Pavla, Svatý rok 1975 a já děkuji svému světiteli za dar kněžství. Je mi 23 let, mládí uprostřed mladých, nevnímající normalizaci, zato však Krista a nadšení. Po obědě jsem dostal první dekret: Tišnov a v něm zářící úsměv kněze Jana Nesvačila. A poprvé na kazatelnu. Přede mnou kostel plný lidí. Stačí mi vzpomnínka na primiční obrázek. Stálo na něm jasné Boží slovo: Všechno mohu v tom, který mi dává sílu! (Flp 4,13). Můžeš všechno, uvědomil jsem si, ne v sobě, ale v Kristu.

A pak přišla první farní akce. Pouť na Svatý Hostýn. Pojede pět autobusů a pan kaplan pojede s farníky! Měl jsem už „velké zkušenosti“ z třicetidenní kněžské praxe. V neděli jsme mívali plný kostel, mladé nevyjímaje, ale každý stál v jiném koutě. A přihlásili se tenkrát i na pouť. Ještě než jsme se z Hostýna vrátili, byla mládež pohromadě a mně začalo devět krásných měsíců novokněžského života. Skončilo to už 9. května 1976, kdy jsme se loučili. Přeložen jsem musel být ještě před prázdninami, a to už se ve farnosti scházelo pět pastoračních skupin, padesát ministrantů a ve školách hrozilo několikanásobné zvýšení počtu dětí, které chodily na náboženství. A to se tehdejším mocipánům nelíbilo. „Jeníku,“ říkal jsem svému otci faráři, který se tenkrát připravoval na nejhorší, „i když to bylo na chvilku, bylo to a je nádherné.“ A nakonec nejen na chvilku, ale natrvalo. Mnoho pěkných chvil, nových vztahů a přátelství v Kristu. Přidali se k nim mladí z dalších kaplanských míst - z Ivančic a Jaroměřic. Nakonec jsem „za odměnu“ dostal v listopadu 1977 první samostatnou farnost. Přivítalo mě víc než deset kostelů a kaplí a ve farním kostele jsem byl sám. I zde mi Pán dal sílu, mladí přijeli, přátelé pomohli a farnosti pomalu ožívaly.


P. Marek Hric, Rokycany
Letos to bude šest let od chvíle, kdy mi otec biskup oznámil, která farnost bude mou první. Pocítil jsem vnitřní nepokoj a strach z neznámého. Jaké to tam asi bude, jak mě přijme farář a budu si s ním rozumět? Od jednoho staršího kněze jsem kdysi dostal radu, že nejlepší způsob, jak se zbavit strachu, je nečekat, ale vrhnout se do toho a důvěřovat, že mi Bůh dá potřebnou sílu. Hned jsem tedy sedl do autobusu a vydal se obhlédnout „terén“. Od první chvíle mi bylo jasné, že farnost, do které mě biskup poslal, je místem, kterého se nemusím bát. I setkání s místním knězem bylo otevřené a naplněné přijetím.

Hned po jáhenském svěcení jsem tedy nastoupil na své první místo. Během letních prázdnin jsem se ve farnosti porozhlédl a pomalu jsem začínal poznávat lidi. Každý den přicházeli noví, ještě nepoznaní a každý ten den byl naplněný zkušeností otevřenosti jejich srdcí. Velmi brzo jsem pochopil, že mi nabízejí nový domov. Říká se, že kněz by měl nosit domov ve svém srdci, aby se nevázal na jedno místo, ale byl připraven odejít, kam ho otec biskup povolá. Podle mé zkušenosti je však můj domov v srdcích lidí, ke kterým mě biskup posílá.

Po roce jáhenské služby jsem přijal kněžské svěcení a otec biskup potvrdil mé působení v původní farnosti. Viděl jsem nové možnosti, které z kněžské služby pochopitelně vyplývají a byl jsem plný nadšení. Strach z mého prvního místa už byl ten tam, ale vystřídal ho jiný: „Jaké to asi bude ve zpovědnici, jaké to je vědět, že skrze mou službu přichází Bůh?“ Poznal jsem to už v týdnu po svěcení. Pocházím z velmi živé farnosti a můj farář mne jako novokněze poprosil, zda bych pomohl také při zpovědi na první pátek v měsíci. Zpovídal jsem 12 hodin. Byla to velmi silná zkušenost. Vyznání příchozích byla od první chvíle mým osobním zpovědním zrcadlem. Po každém vyznání hříchů, které jsem slyšel, přišlo nové poznání vlastní nedostatečnosti. Po pěti letech kněžství musím uznat, že milost odpuštění je pro mě zvláště výjimečným darem. A to ne jenom jako penitenta, ale i jako zpovědníka.

Můj kněžský život na prvním působišti nebyl a není jenom procházkou růžovým sadem, objevily se i těžké zkoušky, ale je to zkušenost naplněná Božím vedením a láskou. Pro mne je první působiště skutečně místem od Ducha Svatého, tak jak se to často mezi kněžími říká. Proto se v těchto dnech modlím i za ty, kteří se na tuto službu teprve připravují. Přál bych jim stejnou zkušenost, jakou jsem prožil já.


P. Miroslaw Gierga, Domažlice
Jaká byla moje první farnost? Typická slezská: sídliště v polských Myslovicích, šest nedělních mší svatých, při kterých se setkávaly skoro čtyři tisíce farníků (na sídlišti bydlelo přes osm tisíc lidí). Na základní škole se na náboženství hlásilo 800 dětí. Liturgii jsme slavili v provizorní kapli, protože farní kostel se stále ještě staví, bydlel jsem v katechetickém domě (kde se předtím vyučovalo náboženství) přebudovaném na byty pro kněze. Na co vzpomínám nejčastěji? Asi na svého prvního faráře - muže silné postavy a velikého srdce, který po celé čtyři roky asi ani jednou nezapomněl večer poděkovat za den, který jsme spolu na faře prožili. Vzpomínám na společenství, které jsme denně vytvářeli a prožívali u stolu – nejdřív my dva, pak po dvou letech s dalším kaplanem, který dodnes patří mezi mé největší přátele. U stolu jsme se dělili o své úspěchy a radosti, tam jsme řešili problémy. Možná také proto jsme se pak rádi setkávali u oltáře...

Když jsem se zeptal, jaké budou mé povinnosti (kromě udělování svátostí a vyučování náboženství), odpověděl mi farář: „Co si zařídíte, to budete dělat; co uděláte, bude fungovat, co neuděláte, fungovat nebude.“ Pro novokněze tato slova zněla jako projev největší důvěry ze strany nadřízeného. Tehdy jsem si toho moc vážil a o čtyři roky později jsem poznal, jak mi takový postoj mého prvního „šéfa“ pomohl. Když jsem přišel do plzeňské diecéze, biskup mi svěřil sice malou, ale živou farnost – Dýšinu. Jako nikdy předtím platila slova: „Co si zařídíš, budeš dělat, co uděláš, bude fungovat, co zanedbáš, fungovat nebude.“ Navenek bylo všechno jinak a ani nemá smysl srovnávat statistické údaje. Ale jedno platilo pořád: každé setkání u stolu - už ne s farářem, ale s farníky – pomáhalo v následném setkávání u oltáře. A za to jsem svým dýšinským farníkům vděčný. Jen po tom kněžském společenství na faře se mi nikdy nepřestalo stýskat. Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay