Jak přemýšlí české elity a jezuitský misionář

Vydání: 2011/44 Češi a Moravané, 26.10.2011, Autor: Jan Paulas

Na tomto místě obvykle vycházejí rozhovory, které kolega ALEŠ PALÁN připravuje nebo rediguje. Tentokrát se ocitá na opačné straně v roli dotazovaného. Důvodem je hned několik knižních titulů, které mu v poslední době vyšly v různých nakladatelstvích.

Zkusme začít u té nejnovější knihy, která právě přichází na pulty a kde jsi uveden jako její editor. Jde o soubor esejů řady osobností zamýšlejících se nad civilizací a její budoucností. Jak tento nápad vznikl a podle jakého klíče jsi vybíral ony osobnosti?

Původní nápad nebyl můj, ale Šárky a Honzy Šavrdových, majitelů nakladatelství Dybbuk. Oslovili mě, jestli bych knihu edičně nepřipravil, a já rád souhlasil. Podle mého názoru jde o ojedinělý pokus zmapovat myšlení současných českých elit. Oslovených osobností je celkem deset. Jak jsme je vybírali? Chtěli jsme, aby v knize bylo zastoupeno myšlení ve všech jeho intelektuálních, politických a společenských polohách – tzn. aby zde byly různé profese od ekonomů přes informatiky až po filozofy, ale i různá politická uvažování ve svých krajnostech – je zde tedy marxista i člověk, jehož bych označil za krajního pravičáka. A je tu zastoupeno i spektrum náboženské – od ateisty přes křesťany až po osobnosti, které se dlouhodobě věnují islámu či japonským věroukám.

Buďme konkrétní – jaké otázky se v knize řeší?

Nejsou to ani tak otázky, jako spíš teze – a tyto teze jsem záměrně formuloval tak, aby byly na hraně, aby vyprovokovaly konfrontaci, myšlenkový střet. Je to vlastně nabídka různých možností uvažování, která má podnítit další přemýšlení. Jedna z těch deseti kapitol se jmenuje Víra a zde je střetávání vybraných osobností obzvlášť zajímavé – i řada křesťanů, kteří jsou spoluautory této knihy, se tam potkává, míjí a nachází. Mám teď na mysli třeba Marka Váchu, Jana Sokola, Tomáše Sedláčka či Luboše Kropáčka.

Kniha se jmenuje „Hlavou zeď“, což svádí k dopovězení „neprorazíš“. Znamená to, že jde o myšlení, které se nedostává do hlavního proudu, a tudíž se nakonec stejně neprosadí?

Samozřejmě je to jeden z možných výkladů názvu, ale může být i jiný. Když mi Jan Sokol odpovídal na otázky, do názvu vždy důsledně doplňoval ono slovo „neprorazíš“. Zřejmě si myslel, že ho tam pokaždé zapomínám dopsat. Ale právě tu nedořečenost chci nechat na čtenáři, aby sám posoudil, zda se v některých případech ta zeď přece jen nedá prorazit, či aspoň trošku narušit. Mimochodem, nakladatel Honza Šavrda mi nedávno prozradil, že první, kdo použil sousloví „Hlavou zeď neprorazíš“, byl údajně Lenin.

Nebude ale čtenář po přečtení takové knihy ještě ve větší nejistotě než před její četbou? Lidé dnes mají spíše touhu dostávat rychlé a jednoduché odpovědi. Nebude kniha otázky spíš rozmnožovat?

Doufám, že ano, a doufám, že ji budou číst lidé, kteří nepotřebují prázdné jistoty, ale chtějí skrze nejistotu směřovat k ještě hlubším otázkám.

Před pár týdny ti vyšla knížka z úplně jiné oblasti, a to překlad poezie amerického básníka Jamese Wrighta. U nás je téměř neznámý. Čím tě zaujal?

Tuto knihu jsem připravoval snad nejdéle ze všech, možná patnáct let. Na Wrighta jsem poprvé narazil v Kořánově legendárním výboru moderní americké poezie Dítě na skleníku, kde je pár jeho básní otištěno. Wright jako generační souputník beatniků mě zaujal svojí civilní, a přitom pastorální formou veršů, kterým na druhé straně nechybí primárně politicky angažovaný akcent. U nás se taková poezie skoro nepíše a mně se velmi zalíbila. Přes kamaráda emigranta jsem si nechal poslat jeho sbírky básní, z nichž mě zaujala hlavně „The Branch will not Break“, která je zásadní v autorově tvorbě. Proto jsem se rozhodl ji přeložit a právě vyšla v nakladatelství Dauphin pod názvem Tahle větev se nezlomí.

Jak bys Wrightovu poezii charakterizoval? Lze ji k něčemu přirovnat?

Je to podoba americké poezie šedesátých let, kterou u nás v podstatě neznáme. Je to tichá konejšivá poezie. Když jsem se o Wrighta začal zajímat, četl jsem hodně Reynka. Nacházel jsem zde určité paralely – až na to, že místo vysočinské louky je u Wrighta prérie Středozápadu a místo veverky velryba. Má to takové „americké“ rozměry, ale je tam přítomen i onen reynkovský ponor a jemnost. Na druhé straně v knize nechybí ani politická apelativní rovina, je to angažovaná poezie v nejlepším slova smyslu. Wright vlastně jen jinou formou odpovídal na stejné společenské pnutí, na které reagovali beatnici, ale na rozdíl od nich to činí spíš hledáním v sobě než na cestě. Mimochodem, Wright dostal Pulitzerovu cenu za celoživotní dílo.

„Tokijské květy“ – to je název tvé další knihy, která ti vyšla už letos na jaře. Jde o knižní rozhovor s P. Ludvíkem Armbrustrem, bývalým misionářem v Japonsku a nedávným děkanem pražské Katolické teologické fakulty. Jak k tomu došlo?

P. Jan Fatka z Karmelitánského nakladatelství mi říkal, že se už několik let marně snaží P. Ludvíka „ulovit“ a že bych se o to mohl pokusit nyní já s čerstvými silami mladého lovce. A tak jsem si domluvil u Ludvíka v kanceláři, tehdy ještě na děkanátě, schůzku. Vybavil jsem se několika svými knihami, které jsem pokládal za dobré vějičky, Ludvíkovi jsem je položil na stůl a prohlásil, že bych s ním rád někdy v budoucnu udělal rozhovor, ať se na knihy příležitostně podívá. A on mě šokoval tím, že mi po minutě nebo dvou řekl, že ten rozhovor uděláme. Padli jsme si zkrátka do noty. A myslím, že už na té první schůzce jsme si začali tykat.

Kde jste se pak scházeli? Na děkanátě?

Ne, rozhovor nezačal vznikat hned, mezitím Ludvíkovi na fakultě skončilo funkční období. Scházeli jsme se v jezuitské rezidenci v Praze, v jeho pokojíku, asi dvakrát týdně. Pro mě velmi brzy ráno, pro Ludvíka v pozdním dopoledni, tedy od 8 hodin.

P. Ludvík Armbruster není jediný světoběžník, s nímž jsi dělal rozhovory. Většinou je ale děláš s lidmi, kteří žijí v „české kotlině“. Je velký rozdíl zpovídat člověka, který dlouhodobě žije mimo tuto kulturu? Je to těžší?

Je to snazší, protože pro takového člověka je pochopitelnější, že něco nevím. Když hovořím s někým, kdo se pohybuje pouze v našem prostředí, obyčejně u mě předpokládá znalost nějaké problematiky, kterou já někdy nemusím mít.

Přesto, byly v tomto dialogu momenty, kdy jsi zjistil, že máš mezeru, že věcem, o kterých respondent hovoří, vůbec nerozumíš?

Ludvík například bez varování přecházel do různých jazyků. Když to bylo anglicky nebo německy, ještě jsem dokázal odezírat, ale když to bylo španělsky nebo latinsky, už ne. Ale on byl schopen bez varování používat i japonštinu a čínštinu. Bál jsem se mu položit tu nejhloupější otázku, kolik že umí jazyků, aby se moje frustrace ještě neprohloubila. Ale když říkal, že – tuším – filipínština je velmi jednoduchý jazyk, už jsem se skutečně musel smát – sobě. A jestli jsem byl konfrontován s nějakými vlastními mezerami? Samozřejmě, Ludvík Armbruster je jeden z nejinteligentnějších a hlavně nejmoudřejších lidí, s nimiž jsem se setkal. Takže bez nadsázky – moje neznalosti byly součástí každého našeho sezení, ale díky jeho noblese a pochopení, schopnosti mluvit velmi jednoduše i o těch nejsložitějších teologických a filozofických tématech na mne nepůsobily jako zeď, ale spíš jako výzva.

Čím tě Ludvík Armbruster nejvíc inspiroval či obohatil?

Naším vztahem, protože mohu říct, že jsme se opravdu skamarádili, což se při práci na knize ne vždy stane. Obyčejně se vztah při takových setkáních prohloubí, vytvoří se pevné, svým způsobem intimní pouto, ale je to pořád pouto pracovní. V tomto případě jsme se stali přáteli – mnoho věcí jsem se dozvěděl, naučil, možná ještě víc věcí jsem si ve svém myšlení zpochybnil, ale nad to všechno stavím naše přátelství.

Které věci ses od něj naučil nebo co ti pomohl zpochybnit?

Mám neblahou tendenci někdy vyslovovat příliš jednoznačné soudy, ať už se týkají názorů na literaturu, na umění, na postoje lidí kolem mne… Ludvík mi tento systém jednoznačného pojmenování trochu zpochybnil. Snažím se tedy v některých situacích představit si imaginárního Ludvíka, a zkouším si věci relativizovat, stavět svým soudům určitou korekci.

Zajímalo by mě, jak to P. Ludvík činil. Opravoval tě?

Spíš opravoval sám sebe, což mi přišlo ještě mnohem silnější. Některé moje otázky na filozofické a teologické rovině pro něj zřejmě byly poněkud naivní, ale to ani v nejmenším nedal najevo. Na mnohá témata sám reagoval v několika stupních uvažování, několika pohledy ze zcela odlišných stran. Právě to je pro něj zřejmě obecně platná pracovní metoda. Pokouším se přisvojit si ji.

Je tento přístup dán povahou Ludvíka Armbrustra, či jeho životem v jiné kultuře?

Je to dáno vším: jeho povahou, vzdělaností, okolnostmi jeho života i filozofickým zaměřením. Na skutečnost nahlíží z mnoha úhlů, nepojmenovává ji definitivně, protože i předmět každého filozofického přemýšlení se v čase mění, a tudíž i dnešní pohled musí být nutně jiný než ten včerejší, pokud chce zůstat pravdivý.

A jsme opět u toho zpochybňování, o něž lidé příliš nestojí. Je nepohodlné, vyžaduje námahu hledání nové, lepší odpovědi…

Ale je hrozně dobrodružné. Připadá mi, že Ludvíkův život je dobrodružný především vnitřně. Sice trávil dlouhá desetiletí v Japonsku, ale to jsou jen vnější kulisy. Ludvík mohl žít klidně padesát let někde v Česku a jeho život uvnitř by byl stejně hluboký a dobrodružný.

Není hlas Ludvíka Armbrustra v dnešní české situaci trochu prorocký – v době, kdy je křesťanství v Evropě konfrontováno s jinými náboženskými systémy a je postaveno do jiné situace, než tomu bylo v době kolonialismu? V Japonsku bylo křesťanství do takto otevřené kultury postaveno o něco dřív a muselo se s tím nějak poprat.

Tím spíš, že v České republice o této situaci pořád víceméně jen mluvíme. Například islám je zde přítomen zatím jen latentně, ale jistě tomu tak nebude věčně. Multikulturní společenství, která známe například ve velkých městech v Německu, se zanedlouho rozšíří i do Prahy nebo do Ostravy. Ludvík s tou různorodostí – jak on rád říká – s tímto smíšeným lesem, kde vedle sebe rostou různé „věroučné stromy“, byl konfrontován celý dospělý život. Ano, on svou zkušeností, byť je padesát i více let stará, předbíhá situaci, která u nás nastane pravděpodobně až za nějaká desetiletí. Nejen tedy jeho názory, ale i jeho živou zkušenost je možné číst jako takovou prorockou vizi. Je totiž možné, že se křesťané v ČR – podobně jako v Japonsku – jednou ocitnou v situaci stoupenců zcela minoritní skupiny, která bude muset primárně bojovat o svoji důvěryhodnost, než si dovolí byť jen preevangelizovat.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay