Jak poznat, co je správné?

Vydání: 2011/50 Nebeská znamení, 8.12.2011

Příloha: Perspektivy

Francouzský filozof Jean Guitton vydal před lety knihu „Mlčení o podstatném“. Už samotný název chtěl poukázat na jeden z neblahých fenoménů naší doby. Situace se od té doby zřejmě příliš nezměnila. Za jednu ze vzácných výjimek však pokládáme projev Svatého otce z jeho letošní návštěvy Německa. Nabízíme jej našim čtenářům také jako podnět k adventnímu zamyšlení.

Vážený pane spolkový prezidente (…), dámy a pánové! Je mi ctí i radostí vystoupit v parlamentu své německé vlasti k demokraticky zvoleným zástupcům lidu, kteří usilují o blaho Spolkové republiky. V tuto chvíli k vám promlouvám i jako váš krajan, který si je vědom svého původu, neboť po celý život jsem účasten osudů své německé domoviny. Ale k tomuto vystoupení jsem byl vyzván jako papež, jako římský biskup, který má nejvyšší odpovědnost za katolické křesťanstvo. Tím uznáváte roli Svatého stolce coby partnera v rámci společenství národů a států. S vědomím této internacionální odpovědnosti vám chci nabídnout několik myšlenek o základech svobodného právního státu. Dovolte, abych je uvedl krátkým příběhem z Písma. První kniha královská vypráví o tom, jak se Bůh rozhodl splnit mladému králi Šalomounovi při jeho nástupu na trůn jeho přání. Co si chtěl vyprosit mladý panovník? Úspěch? Bohatství? Dlouhý život? Zničení nepřátel? Nic z toho. Prosí takto: „Kéž bys tedy dal svému služebníku srdce vnímavé, aby mohl soudit tvůj lid a dovedl rozlišovat mezi dobrem a zlem.“ – Bible nám tím chce říci, o co má jít politikovi především. Základem a posledním měřítkem jeho práce nesmí být úspěch a už vůbec ne materiální zisk. Politik musí usilovat o spravedlnost a tím vytvářet základní předpoklad míru. Jistěže mu jde i o úspěch, bez něj není tvorba politiky možná. Ale tento úspěch podléhá měřítku spravedlnosti, vůli k právu a chápání práva. Úspěch však může být pokušením a cestou k znetvoření práva, k likvidaci spravedlnosti. „Popři právo – a stát se stane peleší lotrovskou,“ prohlásil svatý Augustin. My Němci víme z vlastní zkušenosti, že to není planá hrozba. Zažili jsme, jak byla moc odloučena od práva, stanula proti němu – a stát se stal nástrojem dobře organizované bandy zločinců, která ohrožovala celý svět a přivedla jej na okraj propasti. Sloužit právu proti bezpráví – zůstává základní úlohou politika. Zvláště naléhavé je to v epoše, kdy je člověku dána moc. Člověk může zničit svět. Může manipulovat sám sebou, může takříkajíc vyrábět lidi a některým upírat lidství. Jak poznat, co je správné? Jak rozlišit mezi dobrem a zlem, mezi právem skutečným a zdánlivým? Prosba Šalomounova je rozhodující otázkou, před níž stojí politik a politika i dnes. Pro značnou část řešení problémů může být dostatečným kritériem většina. Je však zřejmé, že v základních otázkách práva, jde-li o důstojnost člověka a lidství, většinový princip nestačí. Každý, kdo je odpovědný, musí při tvorbě práva hledat kritéria své orientace. Origenes, velký teolog 3. století, zdůvodňoval odpor křesťanů proti jistým platným právním ustanovením takto: „Byl-li by kdo nucen přebývat mezi Skyty s jejich bezbožnými zákony, zachoval by se rozumně, kdyby se ve jménu zákona pravdy, u Skytů protiprávního, spojil se stejně smýšlejícími v odporu proti stávajícímu pořádku…“ S tímto přesvědčením jednali odpůrci nacismu a jiných totalitních režimů, čímž prokázali službu právu i lidskosti. Bylo pro ně nesporné, že platné právo je vlastně bezprávím. V rozhodování demokratického politika je však otázka, co odpovídá zákonu pravdy, co je opravdu správné a může se stát zákonem, méně evidentní. Co je vzhledem k základním antropologickým otázkám správné a může se stát platným právem, není dnes vůbec nasnadě. Nikdy nebylo snadné zodpovědět otázku, jak poznat, co je skutečně správné, a může tedy v podobě zákona sloužit spravedlnosti. Při rozsahu současných znalostí a možností konat je to ještě obtížnější.

Pozitivistický pojem přirozenosti

Jak poznat, co je správné? V minulosti byly právní řády téměř vždy zdůvodňovány nábožensky. Zřetel k božskému rozhodoval o tom, jak mají lidé jednat. Oproti jiným velkým náboženstvím křesťanství nikdy nepřisoudilo státu a společnosti právní řád odvozený z Božího zjevení. Skutečné prameny práva spatřovalo v přirozenosti a rozumu, v souzvuku rozumu objektivního a subjektivního, jejichž předpokladem je tvořivý rozum Boží. Křesťanští teologové se tak připojili k filozofickému a právnickému proudu, který se utvářel od 2. století př. Kr., tj. od setkání stoické filozofie s jejím sociálním přirozeným právem a odpovědných učitelů římského práva. Z tohoto dotyku se zrodila právní kultura Západu, která má rozhodující význam i pro právní kulturu lidstva. Od tohoto předkřesťanského spojení filozofie a práva vede cesta křesťanským středověkem k rozvoji práva v době osvícenství až k Deklaraci lidských práv a k naší německé ústavě z roku 1949, v níž se náš lid přihlásil k „nedotknutelným a nezcizitelným lidským právům jako základu každého lidského společenství, míru a spravedlnosti ve světě“. Pro rozvoj práva a humanity bylo rozhodující, že se křesťanští teologové postavili proti náboženskému právu odvozenému od víry na stranu filozofie, přirozenosti a rozumu jakožto pramene práva platného pro všechny. Učinil tak už Pavel v listě Římanům, kde říká: „Jestliže národy, které nemají zákon (tóru), samy od sebe činí, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem (…). Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí…“ – Objevují se tu oba základní pojmy, přirozenost a svědomí, přičemž svědomí není nic jiného než vnímavé srdce Šalomounovo plus rozum. Zatímco až do časů osvícenství, do Deklarace lidských práv a do sepsání naší ústavy se otázka po základech zákonodárství zdála jasná, v posledním půlstoletí dochází k dramatické změně. Idea přirozeného práva dnes platí za jakési specificky katolické učení, diskuse o něm nemá mimo katolický prostor cenu, takže se mnozí téměř stydí ji jenom zmínit. Pokusím se naznačit, jak k té situaci došlo. Základem je teze, že mezi tím, co je, a tím, co má být, zeje nepřekročitelná propast. Z býti (Sein) neplyne žádné má být (Sollen), neboť jde o dvě zcela odlišné oblasti. Vyplývá to z pozitivistického chápání přirozenosti, jemuž se dostalo téměř obecného přijetí. Je-li přirozenost, jak praví Kelsen, „agregátem skutečností vzájemně souvisejících jako příčiny a účinky“, pak z ní nevyplývá žádný eticky návod. Pozitivistický pojem přirozenosti, který ji pojímá pouze funkcionálně, tedy tak, jak ji poznávají přírodní vědy, ji nemůže propojit s étosem a právem. Což platí i o rozumu v pozitivistickém, tedy pouze vědeckém pojetí. Do sféry rozumu v striktním smyslu nepatří nic, co nelze verifikovat nebo falzifikovat. Mravnost a víru je pak nutno vykázat do prostoru subjektivity. Kde vládne samojediný pozitivistický rozum – což je případ i našeho společenského vědomí, jsou klasické zdroje poznání mravnosti a práva zneplatněny. Tato dramatická situace se týká všech. Je o ní třeba diskutovat, k čemuž chce naléhavě vyzvat tento projev.

Jak dosáhnout šíře a celistvosti?

Pozitivistický koncept přirozenosti a rozumu i pozitivistický pohled na svět je velkolepou součástí lidského poznání i možnosti konat, jíž se zajisté nesmíme zříci. Ale netvoří celistvost lidského bytí a jemu odpovídající kultury. Tam, kde se pozitivistický rozum pokládá za dostačující kulturu a kde jiným kulturním skutečnostem přisuzuje status subkultury, tam člověka umenšuje, dokonce ohrožuje jeho lidství. Toto říkám právě s ohledem na Evropu, kde se široké kruhy pokoušejí uznat pozitivismus za společnou kulturu a společný základ tvorby práva, zatímco ostatní pohledy a hodnoty odsunuje do subkultury. Evropa se tím však oproti jiným světovým kulturám jeví jako nekulturní a vyvolává extremistické a radikální tendence. Pozitivistický rozum, dávající najevo svou výlučnost, který však nevnímá nic než fungování, se podobá betonovým stavbám bez oken, v nichž si sami poskytujeme světlo a klima, které už nechceme odebírat z Božího světa. Přitom nemůžeme sami sobě zatajit, že v tom vlastnoručně vyrobeném světě čerpáme v tichosti z Božích zásob. Okna musíme opět prorazit, vidět znovu šíři světa, nebe i zemi – a to vše správně užívat. Ale jak na to? Jak znovu dosáhnout oné šíře a celistvosti? Jak může rozum znovu najít svou velikost, aniž upadne do iracionality? Jak může přirozenost opět zjevit svou pravou hloubku, své nároky? Vzpomínám na jistý posun v nedávných politických dějinách a doufám, že mi bude správně rozuměno a nevyvolám jednostranné polemiky. Myslím, že vznik ekologického hnutí v německé politice v 70. letech sice ještě nebyl proražením okna, ale byl to výkřik touhy po svěžím vzduchu, který nelze přeslechnout jen proto, že je v něm mnoho iracionálního. Mladí lidé si uvědomili, že v našem nakládání s přírodou je cosi v nepořádku. Že hmotný svět není jen materiálem pro naše manipulace, že sama Země má svou důstojnost, kterou máme respektovat. Budiž jasno, že tu nedělám propagandu určité politické straně, toho jsem dalek. Je-li něco v nepořádku s tím, jak zacházíme se skutečností, pak musíme všichni začít uvažovat o jejím celku a ptát se po základech naší kultury. Dovolte, prosím, abych u toho setrval ještě chvíli. Význam ekologie je dnes nesporný. Musíme naslouchat řeči přírody a patřičně odpovídat. Chci však zdůraznit jeden bod, který je, jak se mi zdá, opomíjen: existuje též ekologie člověka. I on má svou přirozenost, kterou musí respektovat, a nikoli jí libovolně manipulovat. Člověk není jen sebeuskutečňující se svobodou. Sám se nestvořil. Je duchem a vůlí, ale také má svou přirozenost. A jeho vůle je správná, když dbá o svou přirozenost, když jí naslouchá a když ji přijímá jako takový, jaký jest a který se sám nestvořil. Jedině tak se uskutečňuje pravá lidská svoboda.

Co tvoří naši kulturní paměť?

Vraťme se k základním pojmům přirozenosti a rozumu, od nichž jsme vyšli. Hans Kelsen, velký teoretik právního pozitivismu, se ve svých 84 letech zřekl dualismu „Sein-Sollen“ (toho, co je, a toho, co má být). Dříve tvrdil, že normy jsou dány pouze vůlí. A dodal, že přirozenost by mohla obsahovat normy jen tehdy, pokud by je vůle do ní vložila. To by prý však předpokládalo Boha Stvořitele, jehož vůli přirozenost zahrnuje. „Diskutovat o pravdě této víry je beznadějné,“ poznamenává. Ptám se: opravdu? Je vskutku nesmyslné uvažovat, zda objektivní rozum, který se v přirozenosti projevuje, nepředpokládá jakýsi tvořivý rozum? Jakéhosi tvořivého ducha, Creator Spiritus? Zde by nám muselo přijít na pomoc kulturní dědictví Evropy. Od přesvědčení o Bohu Stvořiteli se odvíjela idea lidských práv, idea rovnosti všech lidí před zákonem, poznání nedotknutelnosti lidské důstojnosti jednoho každého člověka i vědomí odpovědnosti lidí za jejich činy. Toto rozumové poznání tvoří naši kulturní paměť. Ignorovat ji či pokládat za pouhou minulost by bylo amputací naší kultury, která by byla připravena o svou celistvost. Evropská kultura se zrodila ze setkání Jeruzaléma, Athén a Říma: izraelské víry v Boha, filozofického rozumu Řeků a právního myšlení Říma. Toto trojí setkání vytváří vnitřní identitu Evropy. Ono vytvořilo kritéria práva, jejichž obrana je naším úkolem v této hodině dějin. Mladý král Šalomoun směl při převzetí úřadu vyslovit jedno přání. Co by si asi přáli dnešní zákonodárci, kdyby měli tu možnost? Myslím, že i dnes bychom si nemohli přát nic jiného než vnímavé srdce: schopnost rozlišovat dobro a zlo, tedy nalézat skutečné právo, a tím sloužit spravedlnosti a míru. Díky za vaši pozornost.

Titulek a mezititulky redakční.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay