Jak moc má církev vstupovat do manželských ložnic?

Vydání: 2006/46 Otazníky z křesťanských ložnic, 14.11.2006, Autor: Jiří Macháně

Poslání a účel manželství, proměna pohledu teologie na sexualitu po II. vatikánském koncilu, umělá antikoncepce a pastorační praxe. To vše jsou témata, o nichž jsme hovořili s pastorálním teologem P. Alešem Opatrným.

V církvi se stále ještě hovoří o tom, že hlavním účelem manželství je plození dětí. Není to příliš redukovaný pohled?

Je pravda, že Kodex církevního práva z roku 1917 viděl jako účel manželství plození dětí a zabránění žádostivosti. Dnes je pohled na manželství mnohem širší – plození a výchova dětí je vrcholem a korunou manželské lásky. Ač to může znít hodně nadneseně, tak společenství muže a ženy musí být nejdříve „vystláno“ manželskou láskou, aby do něj mohly přijít děti.

Co je tedy posláním manželství? Jak změnila pohled na manželství a sexualitu encyklika Humanae vitae?
Hovoří o plodivém a spojivém smyslu sexuality v manželství, přičemž ten spojivý smysl je v teologii novum. Pohled na manželství však musí být ještě širší. Je také určitým projevem seberealizace: muž realizuje své mužství a otcovství, žena své ženství a mateřství. Muž je stvořen pro ženu a naopak. Nepřehlédnutelná je vzájemná pomoc, společné nesení strastí života, vzájemné ovlivňování se. Pro řadu lidí je manželství překonáním tíživé a nesnesitelné samoty. Je také na místě říci, že bezdětné manželství není nesmyslné, na druhé straně prostředí manželské lásky a věrnosti je pro výchovu dítěte nejlepším a jen těžko nahraditelným prostředím. V neposlední řadě je manželství prostorem k uskutečňování víry obou partnerů.

Přes teologický posun v pohledu na manželství stále panuje mezi některými věřícími negativní pojetí sexuality...
Často za tím stojí strach ze sexuality, jako z něčeho, co může člověka ovládnout. Může to být i tím, že předchozí výchova mohla vést k tomu, aby se jedinec „nedíval své sexualitě do tváře“, ale aby „uhýbal pohledem“. Pak se s ní nesetká nebo neutká. Sice o své sexualitě ví, ale „hlásí“ se k ní třeba jen částečně. Jde o to naučit se se svou sexualitou žít. Psychologie tuto oblast popisuje celkem dobře, ale v křesťanské výchově je realizovaná jenom někdy a z části.

Nakolik by měla církev vstupovat do manželských ložnic?
Styl starých učebnic morálky – detailní popisy co se má, může, smí a nesmí – se dnes už příliš nepěstuje. Pro část křesťanů jsou podobné směrnice zbytečné, zatěžující, nebo dokonce urážející. Jiná část je zase vyhledává a žádá, protože se tito lidé chtějí zbavit nejistoty. Zrajeme různě rychle, trvalá nezralost může být dokonce rysem osobnosti, a pak jsou tu lidé povahově úzkostní. A ti chtějí, aby někdo řekl „odsud posud“, ale do jaké míry by jim měla církev vycházet vstříc, to nevím. Církev také – ať chtěla nebo nechtěla – byla po staletí v Evropě univerzální učitelkou morálky a musela vlastně na všechno odpovídat. Mnohdy se mi zdá, že už by stačily jen ty podstatné zása- dy – jenže si potom připomenu úzkostlivé, kteří se budou ptát na detaily.

Církev odmítá umělou antikoncepci. V praxi se často stává, že kněží některé neabortivní (nezabíjející počaté dítě – pozn. red.) metody konkrétním párům dají do posouzení jejich svědomí vzhledem ke konkrétní situaci...
Morální teologie nám říká, jak mají být věci správně, protože člověk má jít za ideálem a ne za bludičkou. Pastorální teologie je věcí praxe – musí pracovat nikoli s ideálním, ale s konkrétním člověkem. Pokud pak některý kněz v pastorační praxi řekne o průměrném jednání konkrétního člověka „to je dobré, o víc se nesnaž“, tak mu ubližuje. Stejně tak je špatně, když řekne někomu, komu se podařilo popolézt o 10 cm, ale pořád je to ještě daleko do dokonalosti „jsi ztracen, přijdeš do pekla“. Když však kněz pomůže člověku, aby udělal třeba malé kroky k lepšímu, a přitom nenadělal škodu kolem sebe, tak mu pomohl dobře. Je veliký rozdíl mezi směřováním člověka k ideálu, nebo tím, že se na něj vykašlal. Bůh ví, že je to těžké.

Buďme konkrétní. Žena má nepravidelný cyklus, muž jezdí na služební cesty, vídají se málo... Co je vyšším dobrem – svátost manželství realizovaná sexuálním spojením, nebo striktní dodržení učení magisteria?
Zpovědník není od toho, aby poradil konkrétní způsob jejich sexuálního života. Může odpovídat na jejich otázky a říci jim, co je ideální cesta. Vademecum pro zpovědníky v otázkách manželské etiky opakuje všechny zásady z Humanae vitae a uvádí, že pokud se zpovídající vyznávají z toho, co nedokážou, a nejsou zatvrzelí, nemá se v žádném případě odmítat rozhřešení. Je také veliký rozdíl mezi otázkou „Kudy vede dobrá cesta?“ a „Pane zpovědníku, co mi dovolíte, abych mohl spokojeně žít a mnoho mě to nestálo?“ Jsou lidé, kteří ponesou za své jednání zodpovědnost, ale pak jsou lidé, kteří ji velmi rádi přenesou na někoho jiného.

Takže kudy z toho?
Podá-li se v tomto konkrétním případě rada: „Když nemůžete využít neplodné dny, tak musíte přistoupit ke zdrženlivosti,“ je to rada nedobrá a nezodpovědná, protože sexualita do manželství patří. Zcela realisticky bych řekl, že uvádí oba do nebezpečí nezdrženlivosti. Všechny pastorační zásady říkají, že k výše zmíněným krokům je možné přistoupit za prvé po opravdu důkladném zvážení situace, za druhé to musí chtít oba manželé stejně a za třetí, když to nakonec nezvládnou, pak je to jistě chyba, ale není to „konec písničky“. Kardinál Tomáš Špidlík hovořívá o tom, jak se berou církevní normy na sever od Alp a na jih od Alp. Když mám na jihu skočit 100 cm a skočím 90, tak se řekne, že se blížím k ideálu, což je skvělé. Na sever od Alp se laťka při skoku do 100 cm umístí pro jistotu na 102 cm. Kdo to neskočí, totálně propadl, ale vznikne velký křik, že je třeba změnit pravidla, protože tohle přece nemůže nikdo skočit. Humanae vitae platí stejně na jižních i severních úbočích Alp a na obou stranách se rodí zhruba stejně málo dětí. Na severu se o Humanae vitae neustále diskutuje, na jihu se vcelku neříká nic.

Jaký je rozdíl mezi kondomem a přirozeným plánováním rodičovství (PPR)?
V záměrném oddělení spojení a plození. Obrazně se dá říci, že bariérovou antikoncepcí Pánu Bohu tu bariéru udělám, přirozeným plánováním tak nečiním. Velmi důležitá je otevřenost pro to mít děti. Pokud by se totiž někdo z manželů rozhodl, že v žádném případě děti nechce, tak není schopen uzavřít platné manželství. Pokud by byly děti odmítnuty ze sobeckých motivů a cestou k tomu by bylo PPR nebo jednostranné vypovězení sexuálního života, tak je to hřích, i když proti metodě nejsou námitky.

A v čem je tedy zlo bariérové antikoncepce?
Využijí-li se k plánování rodičovství neplodné dny, tak se prostě využívá řád stvoření. Když se použije bariérová metoda, tak vlastně záměrně způsobíme, aby plodnost nebyla, čili je tam rozmyšlený lidský čin, bez kterého by tato situace nenastala, a to přeci rozdíl je.


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay