Jak mi viróza osvěžila paměť

3.12.2014, Autor: Jan Paulas

Jako většinu mých kolegů i mě sklátila koncem listopadu viróza, a tak jsem dostal šanci dodatečně si sám pro sebe připomenout výročí Sametové revoluce. Když člověk poslouchá některé naše politiky či bývalé politiky, má dojem, že prožil listopadové události 1989 v úplné jiné zemi. A k tomu ještě kdekdo vynáší na světlo nejrůznější konspirační teorie, jak bylo vše předem dohodnuto.

A tak jsem si sedl do křesla, zapnul topení, uvařil čaj a pustil se do opětovného čtení tlusté bichle Jiřího Suka Labyrintem revoluce, která s dokumentární přesností popisuje krok za krokem události Sametové revoluce a prvních krůčků nové demokracie. A postupem času jsem se uklidňoval, že aspoň v tom základním si všechno dobře pamatuji. Ano, Havel skutečně nebyl ani na minutu reformním komunistou (jeho postoj k Dubčekovi či Obrodě byl zcela jasný), nedohodl se s Čalfou na beztrestnosti komunistů ani na vstupu nomenklaturních mafií do české privatizace, nechtěl mít z Občanského fóra své politické hnutí a už vůbec neměl v nenávisti politické strany, že by je odmítal. Kdyby tomu tak bylo, vypadalo by všechno opravdu, ale opravdu jinak.

Když jsem dočetl tuto zatím nejlepší knihu o Sametové revoluci (ostatně byla v roce 2004 ověnčena cenou Magnesia litera jako Kniha roku), uvědomil jsem si, jak je lidská paměť chatrná a jak potřebuje neustále oživovat, jinak začne sedat ledasčemu na lep. Podobně příjemné osvěžení na toto téma nabízí Pithartova kniha Devětaomsdesátý, skvělá analýza událostí Sametové revoluce z pohledu člověka, který byl přímo v centru dění a dokáže sebekriticky nahlédnout i sebe sama. Obě knihy se vzácně doplňují, ale obě vpodstatě končí volbami v roce 1990.

A jelikož mi bylo líto, že nemají dalšího pokračování, padlo mé oko na publikaci, kterou jsem kdysi také četl a která jakýmsi pokračováním je. Budování kapitalismu v Čechách očima jednoho z otců zakladatelů české privatizace Tomáše Ježka. Na té knize je zajímavé, jak doba úplně změní její čtení. Co se zdálo v roce 1997 (kdy vyšla) výbušné – což byly trefné, až nemilosrdné portréty jeho politických souputníků Komárkem počínaje a Klausem konče – je dnes už jen úsměvným čtením. Onou potenciálně třaskavou směsí je dnes něco jiného, co obyčejný čtenář v té době tak ostře nevnímal. Jde o způsob české privitizace do českých rukou, respektive o tehdejší snahu zcela konkrétních lidí, aby drtivá většina majetku ve velké privatizaci směřovala do rukou stávajících manažerů socialistických podniků. Tomáš Ježek tehdy svedl boj, aby svou šanci dostaly i konkurenční privatizační projekty podnikatelů, což patrně přispělo k jeho pozdějšímu ministerskému pádu. Když to řeknu natvrdo, nikoli Václav Havel, nýbrž někdo docela jiný umetal tehdejším nomenklaturním kádrům cestu ke státnímu majetku! Ale to se dalo očekávat – kdo tehdy disponoval know-how, jak řídit podnik, kdo uměl sepsat smysluplný privatizační projekt, kdo měl obchodní kontakty a jiné důležité styky (třeba u státních bank, které pak na tyto projekty půjčovaly peníze, na něž by obyčejný smrtelník nedosáhl). To byla při rychlém tempu české privatizace nesporná výhoda koňských délek. Ale jako by to nestačilo. Následně bylo těmto lidem umožněno, aby mohli se svěřeným zprivatizovaným majetkem volně nakládat, „podnikat“, uzavírat nevýhodné smlouvy poškozující akcionáře a podobným způsobem vyvádět majetek a „svůj“ podnik tunelovat. A hádejte, kdo tento osudný paragraf do zákona o investičních společnostech a fondech tenkrát prosadil… Václav Havel to opět nebyl. Tato temná skrvna, kterou popisuje Tomáš Ježek ve své další knize o české privatizaci Zrození ze zkumavky, nespravedlivě dopadla na celou ekonomickou transformaci, o níž dnešní lidé zpravidla nic nevědí (často si už nepamatují, že byla tehdy nějaká malá a velká privatizace, restituce, či dokonce úspěšný přímý prodej zahraničním investorům) - jenom to, že to byl jeden velký podvod. Opět jsme u lidské paměti a u toho, jak lehce do ní lze vložit falešné mýty nebo účelové politické soudy, které se někomu hodí.

Ty knížky do sebe obdivuhodně zapadají jako puzzle a vyprávějí ucelený příběh o tom, co se před čtvrstoletím odehrávalo. Rozhodně je to pravdivější příběh než ten, který nabízejí mnozí politici, generálové po bitvě či hospodští kverulanti. Je užitečné se k některým starším knihám vracet a číst je znovu, novýma očima.

A tak musím být tentokrát viróze vděčný, že přišla, že jsem si mohl osvěžit paměť a nabýt veselejší mysli: ne, nejsme v zajetí temných sil a konspiračních plánů, jsme tvůrci svých osudů a za svá selhání si zhusta můžeme sami. Třeba tím, že se něčemu neumíme důrazněji postavit nebo máme krátkou paměť a vytrvale opakujeme stejné chyby.

 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Blogy, Redaktoři, Články

Diskuse

Mnoho povyku pro perestrojku, Michal 4.12.2014 00:02

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 12. – 18. listopadu 2019

Pouť završí setkání s papežem

Na pouť do Říma se o uplynulém víkendu vypravilo více než dva tisíce poutníků z České republiky. Ve Věčném městě děkují za třicet let svobody a připomínají si…

celý článek


Co přinesl 17. listopad církvi?

Před třiceti lety, v listopadu 1989, se v Československu zhroutil komunistický režim. Po čtyřiceti letech nesvobody se s pádem rudé totality otevřely nové možnosti i věřícím v Boha.

celý článek


Když se řekne 17. listopad

Sametová revoluce se v novodobých českých dějinách pokládá za důležitý milník. Někdo oslavuje nástup svobody – včetně svobody vyznání, jiný možnost podnikání,…

celý článek


Potřebujeme silné příběhy

Dobrým občanem se člověk rodí, nebo stává? Ptáme se P. JOSEFA PROKEŠE, který vyučoval náboženství a religionistiku na českobudějovickém Biskupském gymnáziu po sedm let.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay