Jak jsme doopravdy pevní v kramflecích?

Vydání: 2007/15 Můj nevěřící partner, 10.4.2007, Autor: Jan Paulas

TOMÁŠ, 36 let, ženatý otec dvou dětí
1) S jakými představami či předsevzetími jste si bral svou nevěřící partnerku?

Předsevzetí jsem neměl, zamiloval jsem se. Zároveň jsem věděl, že víra je nezasloužený dar, a proto jsem nemohl své nastávající vyčítat, že nevěří – musel bych to nejdřív vyčítat Bohu. Žena pochází z ateistické rodiny. Společně ale sdílíme mnohé hodnoty a postoje.

2) Podcenili jste něco v této věci? Zaskočilo vás v oblasti víry v něčem vzájemné soužití?
Podcenil jsem, jaké předsudky o víře mezi lidmi panují. Občas na mě doma vyskočí nějaká poučka ze socialistické učebnice. Není ale řečena se snahou mě ranit nebo naštvat, lidé jako má žena v těch názorech vyrůstali od školních let. Možná jsme měli o všem hovořit víc v čase známosti, ale tehdy člověk vidí vše příliš optimisticky, bezproblémově.

3) Jak jste vyřešili otázku nedělních bohoslužeb a skloubení vašeho duchovního života s manželským soužitím?
Na mše chodím zatím sám, holky jsou ještě malé. Anebo se tím jen utěšuji? Vzpomínám, jak se doma moji rodiče kvůli kostelu každou neděli hádali (otec nechodil, i když nebyl nevěřící, a my jsme chtěli zůstat s ním doma), takže to chci řešit jinak, nekonfliktně. A doufat v Boží pomoc.

4) Jaká je vaše dosavadní nejcennější zkušenost ze života s nevěřícím partnerem?
Že víra je opravdu Boží dar, který se nedá vynutit či argumenty nastolit. Jak dokážete Vzkříšení?

Kateřina, 48 let, vdaná matka pěti dětí
1) S jakými představami či předsevzetími jste si brala svého nevěřícího partnera?

Maminka se nechala pokřtít až v dospělosti, po deseti letech manželství, krátce před mým narozením. Můj tatínek to bral jako její zradu a celý život pak byl vášnivý ateista. S obracením manželů na víru u nás tedy nebyla příliš dobrá zkušenost. Jakékoli násilí je, myslím, spíše škodlivé. K víře je třeba dojít svobodně, nikoli pod tlakem vnějších důvodů, byť sebeušlechtilejších. Vdávala jsem se spíše s představou, že budu čekat, až se můj manžel sám začne o křesťanství zajímat.

2) Podcenili jste něco v této věci? Zaskočilo vás v oblasti víry v něčem vzájemné soužití?
Myslela jsem, že budu umět přirozeně sama děti vychovávat ve víře. Teprve teď si uvědomuji, jaká je výhoda, když jsou na to dva a když se postupuje trochu systematičtěji. Otevře se celá nová stránka rodinného i duchovního života, kterou jsem vůbec neznala a podcenila ji.

3) Jak jste vyřešili otázku nedělních bohoslužeb a skloubení vašeho duchovního života s manželským soužitím?
Nejprve jsem chodila do kostela sama, asi jsem si představovala, že si trochu oddychnu. Jednou jsem tam vzala svou prvorozenou, tehdy asi dvouletou dceru a cítila jsem se s ní daleko lépe. Od té doby jsem vodila děti s sebou, všechny, postupně, jak přibývaly, pak s námi začal chodit i můj manžel. Léta nás pravidelně doprovázel. Potom jsem si všimla, že vozí ze svých zahraničních cest štůsky letáčků z nedělních bohoslužeb. Nakonec se nechal k naší velké radosti loni po dvaceti třech letech manželství pokřtít.

4) Jaká je vaše dosavadní nejcennější zkušenost ze života s nevěřícím partnerem?
Rodina mého manžela byla nevěřící, ale jejich životní styl spočíval na pevné křesťanské morálce. Mohla jsem se od nich lecčemu učit. Navíc byli tolerantní, spravedliví a velmi hodní.

PAVLA, 26 let, vdaná bezdětná
1) S jakými představami či předsevzetími jste si brala svého nevěřícího partnera?

Neměla jsem žádné předsevzetí či představu, brala jsem si svého partnera takového, jaký je. Má svůj osobitý pohled na věc, kterého si vážím. Netroufám si tvrdit, jestli je tento pohled lepší či horší než ten můj, proto jej ani nechci „obracet“ na víru. Člověk je dnes zavalen všemožnými informacemi, není jednoduché se skrze ně prohrabat a volně se nadechnout – k vlastnímu názoru. Často se v těchto věcech dokáže lépe zorientovat ten, kdo nelpí na dědictví našich otců a nebojí se vystoupit z davu, být sám k sobě poctivě kritický. Nevadí mi proto vůbec, že je můj partner nevěřící, dokáže alespoň věřit sám sobě.

2) Podcenili jste něco v této věci? Zaskočilo vás v oblasti víry v něčem vzájemné soužití?
Některé věci jsem musela vybudovat nově a obhájit si je (např. slavení křesťanských svátků). V mnoha věcech musím vymýšlet vlastní rodinnou tradici, pohlížet na věci jinak, než jak jsem byla zvyklá od rodičů, ostatních věřících – což není vůbec jednoduché. Nemáme ale zatím děti, myslím, že až se nám narodí, budu tento problém řešit víc.

3) Jak jste vyřešili otázku nedělních bohoslužeb a skloubení vašeho duchovního života s manželským soužitím?
Neúčastním se veřejného duchovního života. Dříve jsem navštěvovala hodně akcí, zvlášť pro mladé křesťany, postupem času jsem na ně ale přestala chodit a dnes na ně vzpomínám jako na „báječné kolektivní křečáky“. Nyní navštěvuji jenom nedělní mše – sama. Co se jich týče, zaznamenala jsem zajímavou věc: pokud jsem se poddala lenosti a účast na nedělní mši vynechala (kvůli manželovi, který v neděli ráno ještě polehává v posteli to jde velmi snadno), byl pro mě ten den tzv. neúplný, cítila jsem neurčitou vinu. Když jsem lenost překonala a na mši do kostela se přece jen vydala, tak jsem bez ohledu na její prožití cítila spokojenost. Trápila jsem se ale nad jejím opravdovým prožitkem – a to jsem předtím nedělala, protože dříve mě uspokojilo jenom to, že jsem byla – stejně jako celá rodina a půlka vesnice – v neděli v kostele. Teď mě okolí k účasti nenutí a pro mě je prožívání víry poctivější a náročnější.

4) Jaká je vaše dosavadní nejcennější zkušenost ze života s nevěřícím partnerem?
Poznala jsem, že neexistuje „nevěřící partner“. Je jen partner, který má jiné vysvětlení pro rovnováhu dobra a zla, smyslu lidské existence, údělu člověka na zemi. Má-li nepřejatý vlastní úsudek, který umí obhájit a zdůvodnit, je velmi obohacující názorově se s ním střetnout. Domnívám se, že leckterý katolík by v opozici s nevěřícím, jenž poctivě „prověřil“ svou „nevíru“, pohořel. Soužití s partnerem, který má jiné vysvětlení původu hodnot, jež oba společně ctíme (jednotnost toho, co považujeme v životě důležité a cenné), je zkouškou toho, jak doopravdy jsme pevní v kramflecích v tom, v co věříme.


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay