Vydání: 2010/27 Cyrilometodějské dvojčíslo, 30.6.2010, Autor: Jaroslav Šebek

Jednou z nejvýznamnějších akcí křesťanského protirežimního vzdoru v normalizačním Československu byla určitě slavná velehradská pouť v létě 1985, uskutečněná jako připomínka oslav 1 100. výročí smrti sv. Metoděje. Letos od ní uplyne 25 let.

Velkou pozornost jim věnoval papež Jan Pavel II., který v nich viděl příležitost ukázat symbiózu západního a východního křesťanství pro obnovu spirituální tváře Evropy. Komunistické úřady se však na výročí chystaly také. Přestože se jednalo o možnosti návštěvy papeže, československá vláda ji nepovolila a mohla přijet pouze delegace pod vedením Agostina Casaroliho. Důvodem byl strach, že papežova přítomnost zaktivizuje naše věřící po vzoru sousedního Polska. Horečnou činnost vyvíjel i stranický ideologický aparát, který chtěl cyrilometodějskou misii prezentovat v marxistickém duchu a zdůraznit její aktéry jako „nositele pokrokových tradic našeho lidu“. Připravovaný tajný materiál však unikl na veřejnost a proti zamýšlenému charakteru oslav se důrazně ozval kardinál Tomášek, který zaslal protestní dopis i prezidentu Husákovi. Režimní tanečky kolem výročí se však míjely účinkem. Překvapivě velký počet účastníků byl přítomen již na kněžské pouti 10. dubna 1985. Rostoucí obavy strany a vlády ze světcova výročí vedly k tomu, že oslavy rozdělily do dvou částí a před vlastní bohoslužbou příslušná místa prosadila uspořádání „mírové slavnosti“.

Nepříjemné překvapení

Přes veškeré snahy komunistických struktur o převzetí vůdčí režie vyzněla hlavní pouť v neděli 7. července 1985 jako velké svědectví o neumlčeném křesťanství. Již v předvečer slavnosti se shromáždilo k duchovnímu programu v prostoru před bazilikou několik tisíc lidí z různých částí republiky, zejména ze Slovenska. Druhý den dopoledne vystoupili nejprve oficiální představitelé, kteří se pokusili podle zadaných instrukcí učinit z oslav opěvování výdobytků socialismu a ze svatých bratří první komunistický výsadek do našich končin. Poutníci (odhaduje se, že jich zde bylo možná i dvě stě tisíc) však ukázali, že mají o průběhu akce své představy, a hned v úvodu vypískali předsedu ONV v Uherském Hradišti. Když pak vystoupil český ministr kultury Milan Klusák, počínal si sice opatrněji, ale přesto vyvolal u shromáždění nelibost, když u jména Metoděj vynechával „svatý“. Ve shromáždění se začala hlasitě skandovat i hesla žádající příjezd papeže a náboženskou svobodu. Naopak Františku Tomáškovi, dalším nekolaborujícím biskupům a papežské delegaci se nadšeně aplaudovalo. Nepříjemným překvapením byla pro režim i vysoká účast mladých lidí do pětadvaceti let, kteří dokládali, že ani soustavná ateistická kampaň nebyla schopná vymazat v lidech snahu hledat Boha a víru. Zpráva komunistických orgánů o mladých křesťanech doslova uvádí, že „z jejich chování i jednání … lze soudit, že šlo vesměs o skupiny věřících fanatiků nebo se za ně vydávajících“. Svědčilo o tom prý i to, že se „dožadovali mimořádných bohoslužeb a zpovědí“. Během poutě výrazně vystoupili i představitelé „skryté“ církve, včetně členů řeholních komunit. Při organizaci poutě sehrála důležitou roli i lidová strana, která podle rétoriky státních úřadů ukázala, že má „úzké propojení s negativním duchovenstvem“, a bylo proto vyhrožováno přijetím opatření, aby se její nežádoucí činnosti do budoucna zamezilo. Státní sekretář Casaroli tak viděl „naživo“ odhodlání československých věřících a dále se utvrdil v tom, že vatikánská politika vůči Československu musí být méně kompromisní. Souhrnně vzato: Velehrad se stal mezníkem, po němž pronásledovaná církev odvážně zvedla hlavu. Navíc se tato zkušenost stala impulzem pro úvahy, jak pokračovat dál. Inspirativní byl zejména text Václava Bendy uveřejněný v římských Studiích, který vyzýval mj. k oživení působení církve na občanskou společnost.