26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Jak hledat čas, který se ztratil

4. 12. 2012

|
Tisk
|

Adventní čas: proč jej bereme jako etapový závod, i když se nám to tak nelíbí? O relativitě času, jeho měření i šanci, kterou nám nabízí čas přípravy na Vánoce i samotné svátky, hovoříme s BLAHOSLAVEM LUKAVCEM, pořadatelem tradičních pražských vánočních výstav.

Vydání: 2012/49 Studenti proti komunistům, 4.12.2012, Autor: Alena Scheinostová

Čas jde stále stejně, co se mění, je jeho prožívání. Dnešní člověk žije ve vytopeném bytě s elektrickým světlem, a tak ani nepoznáte, jestli je venku zima, jaro, nebo léto. Naši předkové ale žili mnohem více v kontaktu s přírodou. Střídání noci a dne, fází měsíce a ročních období pro ně mělo rozhodující význam. Tok času rozdělili různými slavnostmi, z nichž mnohé vstřebala také křesťanská tradice. Zkraje roku je to masopust, pak předvelikonoční a velikonoční oslavy, následuje filipojakubská noc, stavění májí, svátek sv. Jana. A v létě významná slavnost dožínek jako protipól zimních Vánoc, kdy se lidé radovali z toho, že přečkali nejtěžší období a vykročili do jara. Je pozoruhodné, že už staré civilizace měly zimní slunovrat přesně vypočtený, i když opticky není vůbec zřejmý, a nikdo ještě nevysvětlil, jak. 
Jak se lišila doba adventu a Vánoc od dní během roku? Co si z toho dnes můžeme vzít my?
Můžeme si toho vzít moc, ale neumíme to. Zastara lidé před svátky doma také poklízeli, ale nijak to nepřeháněli. Jejich advent byl nesrovnatelně klidnější. Napadl sníh, a tak seděli doma, odpadly polní práce. Ještě tak řezbáři vyřezávali, pláteníci tkali nebo se pěstovala domácí přidružená výroba. V dnešní době nám počítače či mobily urychlily práci, a ušetřený čas přesto není nikde znát. Jednou by někdo mohl vybádat, kam se všechen ten čas poděl, když ho stále jen nemáme.
Proč lidé začali měřit čas detailněji?
Venkovští lidé dlouho čas vůbec měřit nepotřebovali. Ráno se rozednilo, tak vstali, večer Pán Bůh zhasl, tak šli spát. Svíčky, petrolejky jsou mladá záležitost. A beztak nebyly k nějaké systematické práci. Náhradní světlo bylo po ruce spíš pro případ, že by se v noci muselo do chléva, telila se kráva, někdo byl nemocný. To až mniši potřebovali brzy ráno vstávat k modlitbě, o adventu na roráty. A tady už jim posloužily svíce se zatavenými broky, které vždy po uplynutí odměřené doby z vosku vypadly a zazvonily o misku, ve které svíce stála.
Kdy se objevily klasické ručičkové hodiny?
To byl ještě dlouhý vývoj. Původní hodiny byly, tak řečeno, intervalové: přesýpací hodiny vám neřeknou, kolik je hodin, ale odměří určitý interval, po jehož uplynutí se přesype celý obsah. Stejné je to i s vodními hodinami nebo hodinami ohňovými. Pouze sluneční hodiny dlouho měřily čas tak, jak šel prostorem. Ještě před kyvadlovými hodinami se objevily tzv. hodiny lihýřové, dřevěný jednoduchý stroj s jedinou ručičkou, uváděný do chodu závažími na pohyblivém rameni. Chod nebyl nijak spolehlivý, takže když se ráno hodiny natáhly, do večera mohly mít i hodinovou nepřesnost. Přesnější měření času přišlo až s vynálezem kyvadla v první polovině 17. století.
Měří každý typ hodin trochu jiný čas? Existují, jak zpívá Jacques Brel, vždy dva druhy času?
Během života rozhodně vnímá člověk čas různě. Jako malé dítě ho nevnímáte vůbec. Ve škole kdo má hodinky, stále na ně pokukuje, jestli už bude zvonit. A v dospělosti záleží, co děláte. Když vás to nebaví, čas se vám vleče a vy se jen staráte, kdy už bude konec. Zato když vás činnost opravdu zaujme, najednou zíráte, jak pozdě už je a že musíte honem domů… To je nádherná relativita času. A má ještě jednu rovinu: když mi bylo osmnáct a mému dědečkovi pětapadesát, připadal mi hrozně starý; a dnes je mi dvaašedesát a nepřijdu si zdaleka tak starý, jako se mi zdál tenkrát on.A kdyby to bylo na mně, klidně bych proud času otočil obráceně – tak, aby lidský život začínal tím těžkým stářím, které se tolika lidem nevyhne, a nakonec byl člověk odměněn dětstvím.
Může být ztišení, zpomalení a radost způsobem, jak se k dětskému světu – tak blízkému Pánu Ježíši, jehož narození v podobě malého děťátka o Vánocích slavíme – alespoň na chvíli zase přiblížit?
Odpovím oklikou. Každý rok vnímám víc a víc, jak se tu lidé snaží mezi lidovými ozdobami a betlémy v atmosféře časů, které odešly, najít klid a mír. Takový mír, o kterém vyprávěl jeden obraz, co mívala kdysi na zdi moje babička. Bylo to jako v oné pasáži z Izajáše – malý chlapeček tam pokojně vedl lva, lamu a nevím, koho ještě. Možná byl ten obrázek nevkusný, ale mám ho pod kůží. A ten mír tu lidé, když přijdou z rušných náměstí a obchodních domů, skutečně nacházejí. A velice po něm touží. Nechceme se stále drásat problémovými věcmi, špatnými zprávami, katastrofami v novinách, ale toužíme po obyčejných věcech, příjemných a hezkých. Chceme pocítit, že se něco povedlo. A nakonec si o Vánocích zazpívat „nám, nám narodil se“ s opravdovou radostí.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou