Já budu tím bláznem!

Vydání: 2014/35 Čeští animátoři jsou velmi aktivní, 26.8.2014, Autor: Kateřina Regendová

P. JOSEFA KOLÁČKA SJ znají posluchači Vatikánského rozhlasu, čtenáři životopisů některých světců a (v jeho překladech) mnoha textů Jana Pavla II. Prvního září oslaví P. Koláček pětaosmdesáté narozeniny. 
 
P. Josef Koláček SJ v redakci Vatikánského rozhlasu. Snímek archiv České sekce Radia Vatikán.
 
Z jaké rodiny a prostředí pocházíte?

Na břehu řeky Svratky, než naši přišli z hrubé mše, jsem spatřil světlo světa, jak se chlubíval můj otec. Ti „naši“, to byli dědoušek s babičkou, kteří byli i mými kmotry při křtu v kostele sv. Janů v Bystrci. Po otci jsem Josef, dědoušek chtěl Bohumila a P. Slámka mi nad křtitelnicí přidal jméno Václav – bylo tenkrát přece velké výročí národního patrona.

Kdo a jak ovlivnil vaše rozhodování pro duchovní povolání? 

Byl to P. Antonín Zgarbík SJ, mučedník komunistického pronásledování v padesátých letech. Na Velehradě, ve Stojanově, kde se konaly o prázdninách 1946 exercicie pro studenty, pronesl při bodech k rozjímání slova: „Čeká na nás všechny doba zkoušky. Komunisté se chystají převzít moc a to znamená pronásledování katolíků, věznění, ba i smrt. Ale navzdory tomu se vždycky najdou blázni pro Krista, kteří ho budou následovat.“ V té chvíli v páté lavici kaple mi bleskla hlavou slova: Já budu tím bláznem. Už v srpnu 1948 jsem vstupoval do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova.

V dubnu roku 1950 jste byl spolu s ostatními jezuity deportován a internován v Bohosudově a následně jste na čtyři roky narukoval k PTP. Co si při vzpomínce na ta léta téměř vězeňského života vybavíte?

Do všech dnů mi svítila slova novicmistra P. Kučery, který nás doprovázel v autobusu, co nás oné noci z 13. na 14. dubna převážel jako zločince za doprovodu ozbrojených estébáků do Bohosudova. Stačil tehdy tichou poštou poslat dvě slova: „Deus providebit, Bůh se postará.“ Jako by z nás spadly úzkost a obavy, kam nás odvlečou, a to i přestože se nejčastěji vyskytovala představa: Na Sibiř!

Následujících čtrnáct let (1954–1968) jste se musel živit jako dělník v továrnách, kam vás poslali. 

Po návratu z PTP nás čekaly buď doly, nebo hutě, s velkým štěstím pak stavby. Nemoc z vojny mě uchránila těch nejtvrdších možností, a tak jsem se ocitl v brněnské Premě na výrobě plynoměrů a po jejím převedení na Slovensko ve Zbrojovce Brno.

Na své kněžské svěcení jste čekal dvacet let. Dvě třetiny vašich spolubratrů z noviciátu se postupně rozhodly pro návrat do civilního života. Čím to bylo, že vy jste to nevzdal?

Vytrvalá modlitba, rozjímání, svátosti, mše svatá. Každý den jsem vstával ve 4.15, abych byl v zábrdovickém kostele na mši svaté v 5.10. To jsem pak stihl přijít do práce na šestou. V rámci umlčené církve jsem se podílel na mnoha činnostech a sytil se Boží přítomností mezi neohroženými katolíky v chorálním sboru u sv. Tomáše. Ti mě utvrzovali na nastoupené cestě. Ohniskem výslechů StB byla vždy tajná existence jezuitů, tajné studium teologie a možnost kněžského svěcení. Těch věcí se báli jako svěcené vody. Já tedy nechával kapat svěcenou vodu.

Proč jste se rozhodl v roce 1968 emigrovat? 

Při srpnovém setkání jezuitů na Starém Brně tehdejší provinciál řekl: „Po okupaci je to u nás nyní zabité na dvacet let. Kdo máte odvahu a netrpíte steskem po domově, jděte ven do celé církve.“ 29. září jsem odjel do Vídně.

Jak jste se dostal po studiích v Innsbrucku do Vatikánského rozhlasu v Římě? 

P. Šilhan byl pozván našimi spolubratry do Holandska. Při té příležitosti navštívil v Římě papeže Pavla VI. Na zpáteční cestě se vracel přes Innsbruck, kde nás v té době bylo sedmnáct jezuitů. Při společném setkání prohodil: „V Římě by bylo zapotřebí omladit české vysílání Radia Vatikán. Kdo se hlásí?“ Odpovědí bylo hluboké mlčení a sklopené hlavy. Tu P. Kunert poznamenal: „Tady Josefovi to píše. Tak by mohl.“ P. Šilhan se obrátil přímo na mě: „Chceš?“ A já: „Když mě pošlete, půjdu.“ Řekl mi, abych si dodělal teologii, při magisterské práci se zaměřil na hromadné sdělovací prostředky, šel na stáž do vídeňského rozhlasu a pak jel od Říma. Tam jsem přišel na svátek sv. Terezie z Lisieux v roce 1970.

Hlavním obsahem denního vysílání Vatikánského rozhlasu jsou papežova slova a učení církve. Podle jakého klíče jste vybírali doplňující zprávy ze společnosti a ze života církve, zejména té naší za „železnou oponou“?

Při práci v Radiu Vatikán jsem neměl žádnou cenzuru. Jen při protestech ze strany české vlády nebo ze strany některých autorů jsem se musel z odvysílaných tvrzení zodpovídat. Neměl jsem dost času ani prostředků na ověřování některých zpráv o životě církve u nás, dost jsem tehdy riskoval. Však jsem byl také hodně vysoko na seznamu nepřátel komunistického režimu. Avšak od vzniku Charty 77 mě zvlášť podporoval a pobízel Mons. Bukovský ze Státního sekretariátu.

Během své redakční práce ve Vatikánském rozhlase jste mohl poměrně zblízka sledovat práci pěti posledních papežů. Jak byste jejich pontifikáty charakterizoval? 

Do Vatikánského rozhlasu jsem přišel v bouřlivém období po roce 1968. Byla to doba rozbouřená až bludařskými názory o Druhém vatikánském koncilu. Pro mě byl Pavel VI. velikým papežem, protože dokázal koncilní myšlenky ryze formulovat a plně podporovat, plevel naopak vykořeňovat. S příchodem Jana Pavla I. zasvitlo slunce a na jeho výsluní nám bylo až úchvatně. Proto jeho náhlá smrt tak bolela. Ale Duch Svatý měl v zásobě polského papeže. Já měl tenkrát do vysílání připravených sedm papabili, maďarská sekce jich měla dokonce 37. A nikdo se netrefil. Volba Karola Wojtyły byla závratným křtem naší práce. Církev během pontifikátu Jana Pavla II. dýchala oběma plícemi (západní i východní), jeho cesty dávaly naději křídla a jeho učení ohni plamen. Přeložil jsem všechny jeho encykliky, promluvy – a nelituji. 

Při volbě Benedikta XVI. jsem byl zklamán. Pramenem zklamání byla podvědomá averze vůči atmosféře římské kurie – papežem se stal děkan kardinálského sboru! Ale hned o prázdninách, kdy mi dovolená v Alpách propršela a já celé dny četl Ratzingerovy spisy, jsem obrátil o 180 stupňů a jen žasl. Můj obdiv a láska rostly. 

U Františka tomu bylo podobně – kvůli jezuitskému aspektu. Zvolit jezuitu papežem nijak nezapadalo do našich představ. Máme v ignaciánské spiritualitě zakotveno: sloužit bezvýhradně církvi a jejímu náměstku. Ale vládnout jí a rozhodovat o ní, to bylo příliš velké sousto. Ovšem následující rok papež opět dokázal, jak byly tyto obavy neodůvodněné. Zůstává už jen obdiv a nadšení Ad maiorem Dei gloriam, K větší slávě Boží.

Co máte na práci ve Vatikánském rozhlase nejraději? 

Splnění Kristových slov: „Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co se vám říká do ucha, hlásejte ze střech.“ Posloucháte, jak vám Ježíš říká svá slova ve tmě, a pak je celá léta hlásáte na světle.

Jste autorem řady knih. Které z nich vás zvlášť těší?

Po spisovatelském útlumu během komunistického režimu jsem začínal ožívat díky překladům. Můj první životopis v roce 1977 byl o sv. Janu Nepomuku Neumannovi. Asi po dvou letech přicházela další díla, zvláště životopisy českých jezuitských misionářů v zámoří (je jich celkem 21). Velikou radost jsem měl, když jsem objevil Lyra Jesu et Marie sacra, dílo našeho velkého barokního básníka v latině Jiřího Stanislava Hostinského SJ. Anebo portrét našeho českého světce Aloise Václava z Kolowrat, který zemřel jako jezuitský scholastik za moru v Římě; z jeho dědictví byl postaven chrám sv. Mikuláše v Praze.

Řadu knih jste také přeložil. Jakým textům jste se věnoval a na jakém překladu pracujete dnes?

Na prvním místě bylo potřeba přeložit všechny texty Jana Pavla II. – od homilií, encyklik až ke katechezím při generálních audiencích. Pak přišel na řadu Katechismus katolické církve, téměř celé dílo sv. Terezie z Avily a nyní se už několik let soustřeďuji na životopisy svatých a na velká díla západní, hlavně jezuitské spirituality. V poslední době to byl například životopis Baltazara Alvareze SJ, mimochodem zpovědníka sv. Terezie z Avily. Dále latinský životopis sv. Markéty Skotské a nyní pracuji na překladu Úvodu do mystické teologie od G. B. Scaramelliho SJ. Za labutí píseň své tvorby považuji nedávno vydaný životopis sv. Františka Borgiáše, třetího generála Tovaryšstva Ježíšova.

Dlouhé roky jste žil v blízkosti kardinála Tomáše Špidlíka. Kým pro vás tento spolubratr i spolupracovník Vatikánského rozhlasu byl?

Jeho smysl pro humor byl tak známý, že i Jan Pavel II. ho povzbuzoval, aby nezapomněl na své vtipy, až bude dávat římské kurii exercicie. My na svých setkáních pořádali soutěže, kdo bude vyprávět více nových vtipů. Já vítězil v prvních letech po příchodu z komunistického režimu, kde jich bylo nepřeberně, ale pak bez konkurence vítězil P. Špidlík. Jsem vděčný za jeho slova. K osmdesátým narozeninám mi ještě dal knihu svých nových vtipů Apoftegmata, bylo to už její druhé vydání.

Rád sbíráte vtipy či humorné příběhy ze života velkých osobností, zejména papežů. Podělíte se o některý? 

Bylo by jich mnoho, ale aspoň jeden – spojený právě s P. Špidlíkem. Po jedné z pravidelných třítýdenních večeří Jana Pavla II. se třemi profesory Orientálního ústavu (tím Jan Pavel II. udržoval v kondici své znalosti východní spirituality) P. Špidlík s lišáckým úsměvem zahájil posezení u šálku kávy: „Santità (Svatosti), co je pro Poláky absolutní nic?“ Jan Pavel II. se jako filozof zamyslel nad touto definicí nicoty a po nedlouhém, ale úporném zkoumání to vzdal: „Nevím.“ A otec Špidlík vyrazil s vítězným: „No přece litr vodky pro dva Poláky!“ Jan Pavel II. měl následující den proslov pro seminaristy římského semináře. A zakončil svůj proslov právě tímto vtipem – za burácivého souhlasu přítomných. P. Špidlík se pak dlouho chlubil tímto papežským schválením svého vtipu.

Díky svému životu v zahraničí a přísunu informací z celého světa máte možnost určitého nadhledu. Co byste s ohledem na svou zkušenost přál naší české církvi?

Ze zkušenosti jak své, tak jiných: Věčné Slovo, jednorozený Synu Boží, nauč nás pravé velkomyslnosti. Nauč nás Tobě sloužit, jak toho právem zasluhuješ. Ať dáváme a nepočítáme, ať bojujeme a nedbáme ran, ať pracujeme a nehledáme odpočinku, ať se obětujeme a nečekáme jinou odměnu kromě vědomí, že jsme splnili Tvou vůli. Amen!

 
P. JOSEF KOLÁČEK se narodil 1. září 1929 v Bystrci u Brna. Teolog, novinář, překladatel; člen jezuitského řádu. Od roku 1971 do roku 2001 byl vedoucím České sekce Radia Vatikán, kde stále pracuje jako redaktor. Napsal řadu knih, překládá z němčiny, francouzštiny, italštiny a španělštiny.

 

 
 
Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory

Diskuse

nadhled Vladimír F. 27.8.2014 13:04

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 30 19. – 25. července 2016

Dotazník KT

celý článek


Vzhůru do Krakova! I na kolech

Tři, dva, jedna, start! Atmosféra na Hradčanském náměstí připomíná slavnou Tour de France. Minulou sobotu ráno vyjelo od Arcibiskupského paláce v Praze 130 cyklistů na…

celý článek


Výměna kněží se chystá dopředu

Poutě, prázdniny, dovolená, relaxace a volno. Právě tak prožívá většina populace letní měsíce. Co bychom si ale rozhodně rádi neplánovali, je stěhování.

celý článek


Koruna je široká jako její kořeny

Prázdniny jsou období, kdy se v rodinách zcela přirozeně pěstují mezigenerační vztahy. Děti pobývají u svých prarodičů a sdílejí čas volna společně.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay