Intimní pohled na jiné Pařížany

Vydání: 2009/34 Anastáz Opasek , 20.8.2009, Autor: Lukáš Jirsa

Francouzský film 35 panáků rumu uvádí diváky do jemné sítě mezilidských vztahů, které jsou naplněny přátelstvím, láskou a vzájemnou úctou. Intimní portrét otce a dospívající dcery je svědectvím o obyčejném životě na předměstí Paříže, na které vás žádný turistický průvodce nezavede.

Lionel, řidič pařížského příměstského vlaku (RER), žije sám s dospívající dcerou Joséphine. Jejich svazek je prodchnutý porozuměním a vzájemnou něhou. Oba dva ale ví, že jejich životy musí s postupujícím časem projít určitou proměnou. Joséphine již totiž není malou nesamostatnou holčičkou, ale rozumnou dívkou na prahu dospělého života. Žijí na předměstí v činžovním domě. Sousedka Gabrielle by ráda patřila do jejich rodiny a soused Noé neví, co se sebou, jako by mu přítomný život unikal mezi prsty. Mozaiku „obyčejných“ lidí doplňuje právě penzionovaný Ruben, jehož život je až příliš pevně svázán se železnicí. Divák nesleduje nic jiného než úseky zcela obyčejného života několika Pařížanů, a přesto se mu dostává pocitu, že je svědkem čehosi neobvyklého. „Je to láska, která dodává všední přítomnosti krásu. Myslím, že je dobré vědět, že taková láska je zdrojem síly a pocitu bezpečí,“ říká režisérka. Denisová zachycuje vnitřní život postav důrazem na jejich vnější projevy, což je možné pouze díky kvalitním hercům (A. Descas, G. Colin aj.). Ti hrají nanejvýš úsporným způsobem, který je například českému filmu zcela vzdálený. Hrdinové všedního dne Vlaky RER neodmyslitelně patří k životu ve francouzské metropoli, která v 35 panácích rumu ukazuje svoji méně známou, ale o to pravdivější tvář. Řidiči vlaků, taxikáři, lidé denně dojíždějící do centra Paříže za prací jsou totiž mnohdy přistěhovalci. Jsou to právě oni, kdo zajišťuje pohodlný život svým spoluobčanům, aniž by reptali na svůj osud, naopak. Jsou poctiví a své životy žijí rozvážně a s úctou. A ač o Bohu či křesťanství nepadne ve filmu ani slovo, tušíme, že tito lidé jsou pravdě mnohdy blíže než mnohý z nás praktikujících katolíků.

ŘEČ TĚLA JAKO vyprávění

Francouzská režisérka Claire Denisová (1948) patří k nejoriginálnějším tvůrcům současného evropského filmu. Svůj první hraný film natočila až ve čtyřiceti letech, kdy již byla vyzrálou filmařkou. Své umělecké vidění si totiž formovala jako asistentka režie u Wima Wenderse, Jima Jarmusche či Jacquese Rivetta. Její styl můžeme označit za „senzuální kinematografii“, která je založena na obrazovém vyprávění. Dialogy jsou odsouvány stranou, to podstatné se odehrává ve fyzické (tělesné, vizuální) komunikaci postav. Důležitost těla jako prostředku sebevyjádření namísto slov je zdůrazněna také tancem, který nechybí téměř v žádném filmu Claire Denisové. „Choreografie těl“ je v 35 panácích rumu velice jemná a naplněná vzájemným respektem. Děj je rozvolněný a to podstatné není vždy ukázáno, běží jako by „pod“ vyprávěným příběhem, mimoděk, čímž se uvolňuje prostor pro vytříbené napětí. Divák si není jist, zda viděné interpretuje správným způsobem, zároveň se ale ve filmu neztrácí. Důležitým prvkem je také téměř neustále znějící hudba. Melancholická ústřední melodie, která má ale daleko k chmurnému vyznění, je výsledkem již třetí spolupráce s rockovou kapelou Tindersticks. Obrazového zpracování se ujala Agnès Godardová, která podle svých vlastních slov kamerou hledá především intimitu. Patří k dlouholetým spolupracovníkům Denisové, stejně jako někteří z obsazených herců.

Sdílet článek na: 

Sekce: Kultura, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 8 18. – 24. února 2020

Pro církev s amazonskou tváří

Papež František zveřejnil apoštolskou exhortaci „Milovaná Amazonie“.

celý článek


Sestupme z hlavy do srdce

Slýcháváme řadu dobrých rad, jak předcházet infarktu a dalším srdečním onemocněním úpravou jídelníčku či sportem, ale jak často bereme ohled na svá srdce ve významu…

celý článek


Velkolepé dědictví Tovaryšstva

Z historického pohledu problematický seriál o životě Marie Terezie nabídl obraz jezuitů, který odpovídá tradiční propagandistické karikatuře. Po tolika studiích o historii…

celý článek


Prožít půst napříč generacemi

Je tu postní doba. Jako každý rok, a přitom vždy jiná. Jak ji strávit v rodině, napříč generacemi, když se děti, dospělí a staří lidé postí úplně jinak? Je možné…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay