Imitatio Christi dnes - Alexandr Meň

Vydání: 2004/51 Vánoční dvojčíslo, 16.12.2004, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Imitace, imitátor – slova, která dnes působí nechvalně. Výraz, jehož autorem je Tomáš Kempenský, raději překládáme jako následování Krista. Nesnadný úkol, který je však esencí životního poslání křesťana. Ať se nám daří, či nedaří, bez tohoto vědomí – nebo bez jeho občasného záblesku – jsme „mimo“. Co platno osvícené pranýřování pochybení instituční církve, jejích afér atd., pokud se právě tento impulz vytratil?

Tu výzvu vyslyšel a plně přijal ruský Žid Alexandr Meň (1935–1990). Když byl ještě dítětem, konvertovala jeho židovská maminka k pravoslaví. Samotný její příběh je podivuhodný. Nechala synka pokřtít. On pak zvolna dozrával – zdánlivě tápavě, ale z hlediska „prozřetelnostního“ neomylně – ke kněžství. Přes všechny naše nedávné historické peripetie je nám v Česku ruská skutečnost vzdálená, ne-li cizí. Osud tohoto člověka nám ji užitečně přiblíží. Užitek je to cenný, ale jaksi podružný. Fascinuje především sama jeho životní pouť.

Přiblížil nám ji francouzský autor Yves Hamant. Nic nevadí, že je Meňovým obdivovatelem, životní reálie hovoří samy za sebe.  Najít duchovní orientaci v zemi sužované terorem, nouzí, válkou a zase terorem, kterou Ronald Reagan nazval „říší Zla“, se zdá být nemožným počínáním, zejména je-li zde i církev zotročena k nevěrohodnosti. Přes nedostatek pramenů, odříznutost od světa a všudypřítomnou úzkost tam víra nemizí, její štafetu si předávají – lidé.

Otec Alexandr Meň působil téměř celý svůj život „dole“. Jako zvěstovatel víry, jako prorok, pedagog, koneckonců i jako kněz. Byl kaplanem, správa farnosti mu byla svěřena až v posledním roce života. Jeho komunikačním prostorem bylo malé společenství, častěji dokonce osobní rozhovor tváří v tvář. „Drobná práce,“ řekli bychom s Masarykem. Její účinnost byla obdivuhodná, aniž by si ji mohl vždy ověřit. Ale z jeho „dílny“ vycházeli – proměnění lidé. Ti pak předávali štafetu dál.

Teprve na sklonku života – za Gorbačovovy perestrojky – směl vystoupit na veřejnost (v médiích, včetně televize). Pustil se do toho s vervou, našel si své publikum a ono si našlo jeho. Jeho projevy imponují vzdělaností, pedagogickým taktem, integrálním „ponorem do křesťanství“, bezvýhradně christocentrickým zaměřením a ekumenickou otevřeností, tedy i vstřícným postojem ke katolictví.

Zajisté narážel. Vyvolával nevoli „starých struktur“ všeho druhu, co jich Mátuška Rus má. Kágébáků, komunistických aparátníků, mesianistických národovců, fašistoidní sebranky – je pro to střechový termín: černá sotňa (sám ho občas užil). Ta má své pozice i v pravoslavné církvi. Stalo se (vím odjinud), že zpovědník nedal rozhřešení, když zjistil, že na penitenta udělal dojem otec Alexandr.

Když ráno 9. září 1990 vycházel z domu, kdosi mu zezadu rozsekl hlavu sekerou. Pachatel je dodnes neznám. Těžko říci, z jakých kruhů asi pocházel nebo byl jimi zjednán. Jeho přičiněním bylo Meňovo celoživotní následování Krista zakončeno způsobem, o němž lze bez nadsázky říci, že bylo rovněž kristovské.

Péčí Františky Sokolové máme i šťastně uspořádaný výbor z Meňova díla v dobrém překladu. Vedle ukázek teologických textů obsahuje homilie, několik interview a dopisů, přednášky a besedy (aktuální ovzduší ilustrují dotazy posluchačů a Meňovy odpovědi na ně). Svědectvím o osobním způsobu prožívání víry jsou i jeho modlitby.

Sanguis martyrorum – semen christianorum (krev mučedníků je símě křesťanství). Na to pamatujme. Slábne sice účast na bohoslužbách, někde přibývá neplatičů církevní daně –, ale jsou lidé jako Josef Toufar, Jerzy Popiełuszko a Alexandr Meň. Při všech dnešních svízelích ekumeny je tu i dosud málo vyšlapaná cesta: společné uctívání památky lidí života v pověstné svatosti, jak se říkávalo, zejména vnímá-li věrohodnost jejich svědectví celé rozdělené křesťanstvo. A takovým člověkem byl i otec Alexandr.

Yves Hamant: Alexandr Meň – Kristův svědek pro dnešní Rusko (Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2003)

Alexandr Meň – Rozbít led – Křesťan ve společnosti (výbor z díla). Uspořádala Františka Sokolová. (Triáda, Praha 2004) Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 12 19. – 25. března 2019

Biskupové se modlili na poušti

Minulý týden prožili čeští a moravští biskupové duchovní cvičení v Izraeli, modlili se na poušti i u Božího hrobu. Tento týden pokračují v Jeruzalémě plenárním zasedáním.

celý článek


Abychom se naučili správně rozlišovat

Několika osobností jsme se zeptali, co jim pomáhá, aby slyšeli hlas svého svědomí, a jak v tom sami podporují druhé.

celý článek


Křesťan v rozbouřených časech

Žijeme ve zvláštní době. Všechno se zdá být v pohybu. Jsme vystaveni záplavě obrazů, slov a zpráv. Překotné tempo změn strhává staré jistoty dravým proudem pádícího…

celý článek


Práci mezi Romy bych neměnil

Romské poutě nebo živelné modlitby chval – to si představíme, když se řekne „pastorace Romů“. Na východě Slovenska, kde Romové tvoří až polovinu obyvatelstva a…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay