I v lágru na Mariánské se skautovalo dobře

Vydání: 2012/17 Františkáni očekávají 14 nových blahoslavených, 25.4.2012, Autor: Alena Scheinostová

Mezi skauty je legendou. Pamatuje skautské začátky stejně jako všechny dějinné zvraty v historii hnutí. Prošel nacistickým i komunistickým vězením. Vychoval řadu osobností českého kulturního i politického života, podává si ruku s ministry i biskupy. A každý svůj den ještě dnes, v pětadevadesáti letech, završí ve spořilovském kostele v Praze. S EDUARDEM MARKEM – HROZNÝŠEM jsme se ohlíželi za jeho osobní i skautskou minulostí.

Jak vzpomínáte na své skautské začátky?

Začínal jsem v Legio Angelica, sboru ministrantů, který založil P. Method Klement. Ten když se pak náhodou sešel s náčelníkem maďarských skautů Mons. Tihamerem Tothem a podíval se díky němu na opravdový skautský tábor, rozhodl se, že z nás udělá skauty. Takže skautovat jsme začali u něj, na pražském Žiž-
kově – v družině Čápů, protože jsme byli všichni takoví dlouzí. Já byl tenkrát v Orlu, kde jsem vedl žáky – tomu jsem rozuměl, ale skautingu ne. A protože jsem byl o rok starší než ostatní kluci, udělali ze mě rovnou rádce! Kroje byly tenkrát hrozně drahé, tatínek by mi ho nekoupil, ale pater Klement vypsal takovou propagační soutěž, kde první cena byla kroj – a já ho vyhrál. Ještě se vídám s jedním tehdejším členem, kterému je dvaadevadesát. Ti ostatní už buďto odešli, nebo umřeli. Takhle jsem začal skautovat a už jsem toho nenechal – ani v kriminále ne.

Kriminálu jste si „užil“ dost – poprvé už za německé okupace. Čím jste si vězení vysloužil?

Skautská povinnost velí pomáhat, kde je potřeba – a za války bylo nejvíc potřeba pomáhat pronásledovaným Židům. Pomáhali jim už moji rodiče a já, když se po demobilizaci vrátil z vojny, jsem v tom pokračoval. Z toho nemohlo vzniknout nic jiného, než že na to Němci přišli. Za styk s Židy byly dva roky koncentráku; můj advokát, nějaký Spulák, mi to ale zařídil tak šikovně, že z toho byly jen tři měsíce, jinak bych asi nepřežil. Na statku v Pálovicích jsme okopávali burynu, vytrhávali rukama bodláky… Hlídal nás tam jeden německý voják, Moravák, mluvil s námi česky, a ten s námi zacházel moc dobře. Zrovna jsem byl v kriminále, když zabili Heydricha. Možná bylo štěstí, že jsem byl už zavřený, takže jsem měl pokoj. Kdybych byl venku, nejspíš by mě sebrali a bylo by to horší.

Vrátil jste se po návratu z kriminálu také ke skautování?

Skauti byli rozpuštění, Orel taky, ale pod protektorátním Kuratoriem pro výchovu mládeže fungovaly DTJ (Dělnické tělovýchovné jednoty). Na Žižkově vedl DTJ jeden můj kamarád, s nímž jsem před válkou skautoval, a tak jsem u něj hned po návratu z basy nastoupil a spolu jsme vedli mládež. Všechno po skautsku, jenom jsme ve slibu nemohli říkat: „Skaut je čestný, skaut je pravdomluvný…“ Místo toho jsme říkali „český chlapec“. Jenže vedoucí kuratoria to zjistil a povídá: „Ale vždyť je to skautský slib!“ A já na to: „Je 
– a vadí ti to?“ A on říká: „Ale nevadí, vždyť já býval taky skaut!“

Po válce byla skautská organizace krátce obnovená, vzápětí ale její nový rozlet zdusil nástup komunismu. Jak vzpomínáte na tuto dobu?

Komunisti ustanovili takzvané akční výbory Junáka, aby na skauty dohlížely. A na Žižkově to převzal nějaký komunista, tak jsem si řekl, že by mě asi brzo „vyakčnili“, a přešel jsem do Karlína. Pater Verner tam vedl vlčata, říkal mi: „Pojď k nám, převezmi to, on je tu nějaký Pancíř a on ty kluky fackuje.“ No, ani jsem se nedivil, že je fackoval, protože už jenom svolat je bylo nemožné. A tak jsem na ně musel s všelijakými triky. „To moji kluci na Žižkově, ti byli lepší než vy, kam se na ně hrabete!“ – „A proč byli lepší?“ – „Protože uměli líp křičet! Nejlepší rámus je, když se předtím chvíli mlčí, že by bylo slyšet spadnout jehlu. To je potom něco!“ Třikrát jsme si to zkusili, a byl klid… Tak jsem je pomaličku naučil poslouchat.

Předsedou akčního výboru byl v Karlíně nějaký Vojta Kladívko, komunista. Řekl jsem mu, že budu kluky vést skautsky, a on povídá: „Vždyť já tady mám dva syny a chci, aby byli skautsky vychovaní.“ Byl zakládající člen strany a komunismu opravdu věřil. „Tohle, co teď předvádějí, není žádný komunismus!“ říkal tenkrát. Taky ho nakonec ze strany vyloučili.

Krátce nato se za vámi znovu zavřely brány kriminálu. Proč tentokrát?

Založili jsme odbojovou skupinu – DEB čili Doktor Edvard Beneš – scházela se u mě v bytě. Napojili jsme se na ústeckou skupinu, která už organizovala přechody hranic, a také na skupinu pařížskou. Podařilo se nám převést kancléře prezidenta Beneše i s celou jeho rodinou. A pak jsme ještě dostali za hranice jednoho desetiletého kluka, jehož maminka utekla přes Maďarsko, ale bála se ho vzít s sebou. Tajemníkem šéfa tělovýchovy a sportu byl nějaký Stárek, který byl kdysi u mě v družině na Žižkově. Naši kluci říkali, jak je to hrozné, že se dal ke komunistům, ale mě napadlo, že by se to mohlo hodit. Došel jsem za ním a řekl mu, že toho kluka potřebuju dostat za hranice. Tak jsme ho nakonec spolu poslali do Švýcarska jakoby na léčení a tam si ho rodiče vyzvedli.

Na čem činnost skupiny DEB skončila?

Nechal jsem u nás přespat jednoho agenta z pařížské skupiny a oni ho pak sebrali. Bránil jsem se, že je to kamarád, že neměl kde spát… Dostal jsem nakonec jenom deset let místo pětadvaceti. Napojili nás na proces s Horákovou, protože ten agent se s ní také sešel. Moje žena dostala jedenáct roků. Pustili mě po sedmi letech na podmínku.

Mezitím jste prošel lágry Svatopluk v Horním Slavkově, Mariánskou v Jáchymově, věznicí na Borech… Pomohla vám skautská průprava přežít?

Samozřejmě, už při stavění táborů, kdy jsme si všechno museli udělat vlastníma rukama, jsme se zocelili a naučili se pracovat. Když jsme na Mariánské byli v korekci na čtrnáct dnů, z toho třeba dva dny o chlebu a ten třetí na poloviční stravě, jen s teplou vodou, abychom nepromrzli, tak jsem to vydržel.

Ale skautovali jsme i v lágru, třeba na Mariánské jsme jednou cestou na šichtu skládali slib. To se šlo přes takový lesíček, kde jsme zapálili malé roštíčko, aby to bylo u ohně, a dokonce jsme slibovali na vlajku – padly na ni troje spodky: bílé, červené a modré, každý musel dát kousek. Skautovalo se nám dobře, scházeli jsme se na jednom baráku, akorát mi pak kluci přišli říct, že je tam udavač. Šel jsem tedy za ním a povídám: „Hele, jestli nás chceš prásknout, tak to udělej rovnou.“ A on řekl: „Já jsem skauty nikdy neprásknul, tady jste schovaní.“ Takže nás vlastně hlídal. Z lágru mám ještě schovanou vylisovanou kytičku, co jsem tam pěstoval u baráku, i svoje číslo: vězeň 07844.

V uvolněné atmosféře Pražského jara došlo i na další obnovu Junáka. Co jste stačil se skauty prožít za krátké období před nástupem normalizace a jak vás zasáhl vstup okupačních vojsk?

Stal jsem se tehdy předsedou okresu Praha 2 – pod námi bylo několik středisek, i Jaroslav Foglar. Měli jsme tam takové vlaječky, o které byl velký zájem, ale po vstupu vojsk se ty vlaječky najednou někam ztratily… V srpnu 1968 jsme připravovali lesní školu pod Křemešníkem u Pelhřimova, měl jsem dělat hospodářského vůdce, ale tábor už se nekonal – museli jsme ho rozpustit, protože nás obsadili Rusové.

Ve vedení Prahy 2 jste už zůstal – za normalizace ilegálně. Udržoval jste kontakty se skautským střediskem Maják, které jediné fungovalo navzdory komunistickým zákazům, navštěvoval jste tábory, povzbuzoval. Po obnovení Junáka jste napomohl jeho novému rozkvětu. Jezdíte ještě na tábory?

Jezdím na všelijaké ty parády, pokládání věnců a kde co, a tak se také znám se všemi těmi pány a dámami – třeba Vlasta Parkanová mi dala u jedné takové příležitosti fotografii i s věnováním „Z lásky“ (smích). Když měl pohřeb otec biskup Karel Otčenášek, byl jsem tam za skautské ústředí. O Karlovi by se mělo říct „santo subito“ jako o papeži, byl to opravdu někdo! Ten se tam za nás určitě za všechny přimlouvá.

Zásluhou poslance Pavla Bratského, který byl u mě v oddíle, jsem například také čestným členem skautského oddílu Parlamentu ČR.

Existuje nějaké skautské vyznamenání, které nemáte?

Nemám Medaili svatého Jiří a nemám katolický Řád svatého Václava. Jinak mám všechny, i čestné členství v oddíle A. B. Svojsíka. A v roce 2009 jsem obdržel také Řád stříbrného vlka. Jeho nositeli může být vždycky jen dvanáct lidí, čeká se, až někdo umře, a tak jsem si říkal: „Ať radši nikdo neumírá, já ho nechci!“ O žádné vyznamenání jsem si nikdy neříkal, to nedokážu.

Kde se vzalo vaše skautské jméno Hroznýš? Na hrozného plaza právě nevypadáte…

To vymyslely holky jednou na táboře. Měly službu v kuchyni a já jim vrátil brambory, že jsou samá slupka a že by to i kluci oškrábali líp. Tak se mi „pomstily“ tím, že šly na kopeček, odpočítaly si „raz – dva – tři“ a zavolaly: „Eduarde, Edo, ty máš blbý jméno!“ Kluci je šli chytat, přitáhli je do tábora a chtěli je potrestat, ale já říkám: „Hele, ty už jsou potrestané dost, podívejte, jak piští“ – a ony mi kvůli tomu začaly říkat Hroznýš, že jsem tak hrozný. Předtím jsem byl Akéla. Když mi bylo osmdesát, daly mi ty holky udělat stříbrného hada a k němu nápis: Milému Hroznýšovi jeho kočičky Hroznýšky. Kočičky… Také už je jim přes padesát…

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay