Vydání: 2014/17 Papežové se stanou svatými, 23.4.2014, Autor: Kateřina Šťastná

Příloha: Perspektivy

Vojtěch a Hana se brali po dvouleté známosti a jejich vztah do té doby nezaznamenal žádný krizový moment. „To bude takové pohodové manželství,“ glosoval jejich vztah nejeden známý. Pak přišlo první dítě a následně první vážná krize. „Vlastně jsem si to vůbec neuvědomila, že to takhle může brát,“ vzpomíná paní Hana na dobu, kdy se veškerou svou péčí upnula na dítě a myslela si, že to samé prožívá její manžel. Ten se pořád snažil vypadat „v pohodě“, takže první varovné signály jeho žena nezahlédla. Že něco nehraje, si uvědomila, až když trávil doma stále méně času, kvůli čemuž mezi nimi vznikaly napětí i hádky. A protože je Vojtěch introvert, hádky končily obvykle tím, že se uzavřel do sebe a přestal komunikovat. Paní Hana pořád nevěděla, co se děje a proč je její muž najednou tak jiný. Často ale byla z celodenní péče o dítě a domácnost tak unavená, že večer byla ráda, když byl klid.

Vojtěch zpětně popisuje ten stav jako „ocitnutí se na vedlejší koleji“. Měl pocit, že se z jejich vztahu zcela vytratil náboj, že veškeré city manželka dává dítěti a že oni dva se vzdalují. Jeho práce mu nedovolovala být doma ve všední den dřív, takže večer zastihl už jen unavenou ženu, která ztratila zájem o mnohé, o čem si předtím celé hodiny povídali. A o víkendech, pokud neměl v práci službu, se cítil v roli otce hrozně nejistý. O svém dítěti a jeho potřebách nevěděl vlastně skoro nic. V tomto stavu citové zmatenosti a vlastní bezradnosti se k němu v práci uměla přitočit jeho kolegyně, která o něj už předtím usilovala. A při společných obědech a odpoledních kávách mu začala poskytovat to, co doma už delší dobu postrádal. „Problémem bylo, že tehdy jsme kolem sebe neměli nikoho, kdo by měl podobnou zkušenost či potřebný nadhled. Vojtovi kamarádi v práci byli buď rozvedení, nebo se tvářili jako svobodomyslní lidé. A když ten vztah začal, Vojtovi ještě ‚vznešeně‘ radili, aby nežil ve lži a šel za svým srdcem. Vyhledat manželskou poradnu mě předtím bohužel nenapadlo, neviděla jsem ani důvod, proč to řešit se zpovědníkem. Myslela jsem si, že se to nějak srovná,“ říká dnes paní Hana.

Zapojit tatínka

Jako rajská hudba zní naopak příběh pana Karla. Možná je to i tím, že už je trojnásobným otcem a do manželství vstupoval ve zralejším věku. „Na první dítě jsem se těšil. A protože prožívám hodně věcí emotivně, bylo to silné, intenzivní období, kdy jsem prožíval těhotenství spolu s manželkou,“ vzpomíná Karel. „Tím, že jsem viděl, čím vším po celých devět měsíců i při samotném porodu procházela a jak to po narození syna vše zvládala, stoupl můj obdiv k ní. Muž to má vždy jednodušší, odejde si do práce, ale žena musí být s dítětem čtyřiadvacet hodin denně.“

Když se narodí dítě, pozornost všech se primárně upíná na ženu a dítě – a čerstvého otce se většinou nikdo neptá, jak se cítí. I proto si může někdy připadat odstrčený. Karel přiznává, že i na něj občas přicházely chvilky, kdy si říkal, že se vše točí kolem ženy a dítěte. „Ale pak jsem si uvědomil, že je to můj egoismus. Proto když někdo z kamarádů čeká dítě, ptám se, jak to prožívá, a pak mu gratuluji ke zplození potomka,“ zmiňuje Karel s tím, že je určitě dobré, když se okolí o novopečeného tatínka zajímá a plácá ho po zádech.

Sám se snažil manželce pomáhat hned od začátku. „Měl jsem práci, která pro mě nebyla psychicky ani fyzicky vyčerpávající, takže jsem mohl trávit hodně času s rodinou, jít třeba ven s kočárkem, aby si žena mohla odpočinout. Myslím si, že ne všichni muži jsou do péče o dítě od počátku zapojeni. Ale i když má žena představu, že bude přebalovat pětkrát denně, a on přebalí jen jednou, přesto by ho měla za tyto drobnosti chválit,“ radí Karel.

Co se týče vlastního otcovství, podle Karla je důležité vnímat, že „jsem synem vlastního otce“, ale ještě mnohem zásadnější je vnímat spojení s Bohem jako milujícím otcem, který je stále s námi. „Myslím, že do otcovství roste chlap celý život. Ne všechno člověk zvládá podle svých představ, a proto je důležité svěřovat to Pánu,“ míní Karel. A přiznává, že být otcem je moc pěkný pocit a že ho třeba fascinují dětské oči, jak dokážou nad vším žasnout. „Myslím si, že i otec by měl nad vším žasnout. Prožívat den za dnem, žít přítomností a postupovat dopředu.“