Vydání: 2010/2 Kostelníci, 9.1.2010, Autor: Miloš Szabo

Ten den vstávala v pět ráno, aby stihla být načas v rádiu. Po poledni už měla vysílat v televizi, takže si v mezičase původně chtěla dát sprchu a přečíst denní tisk, což je pro novinářku velmi důležité. Místo toho si se mnou dala pozdní snídani v podobě kafe a minerálky. Zvláštností tohoto rozhovoru bylo, že v roli novináře byl kněz a novinářka zase v roli respondenta. Když jsem vypnul diktafon, spěchala dál za svou prací. Při odchodu mě ujišťovala, že rozhovor nechce autorizovat. Dobrý novinář by měl umět udělat dobrý rozhovor i bez ní. A respondent si zase stát za vším, co řekl.

Kdy vás napadlo, že se dáte na novinářskou dráhu?

Když jsem se v roce 1994 nedostala na žurnalistiku na pražské Karlově univerzitě, nastoupila jsem na Vyšší odbornou školu publicistiky, čímž jsem měla vlastně předurčeno, co budu dál v životě dělat. Tehdy jsem samozřejmě nevěděla, jestli to budou noviny, nějaké rádio anebo televize. A pak se daly věci rychle do pohybu, přišlo soukromé rádio, veřejnoprávní rozhlas, televize…

Kromě novinařiny máte v oblibě i tzv. life- style, životní styl.

Kdysi jsem se tomu věnovala více, dnes už na to není tolik času. A tak si mohu dovolit z dané oblasti vyzobávat ty nejlepší kousky. Doslova. Protože mě baví jídlo, zaměřila jsem se trochu více na gastronomii. A také miluji operu. Když se mohu věnovat klasické hudbě, ráda se toho ujmu.

Máte ještě za mikrofonem trému?

Pamatuji si svoje první zprávy na Frekvenci 1 někdy v roce 1998. Zprávy běžely v pořadu Dámský klub, který moderovala Jaroslava Panýrková. Mně se tak klepaly ruce, že do mikrofonu bylo slyšet, jak šustí papíry. A tak mi Jarka řekla: „Nebuď nervózní, chytnu ti ruce.“ Opravdu mi držela ruce a podávala papíry se zprávami jeden po druhém. Ta tréma byla nepředstavitelná. Ale tak jako v každé, i v té sebezajímavější profesi, i v rádiu nastoupí určitá rutina. Což je na jedné straně výhodné, na druhé straně hrozí nebezpečí, že to člověka přestane bavit.

Vás to ale baví pořád. Co vás baví nejvíc?

Asi to, že mám možnost dozvídat se nové věci. Jsem spíše introvert, takže necítím potřebu se neustále seznamovat s někým novým. Když jsem v rádiu dělala rozhovory, mnohem více než herci, zpěváci či jiné populární osobnosti mě zajímali lidé, kteří cestovali anebo zkoumali nové věci. Je podnětné dělat rozhovory s lidmi, kteří svou práci dělají jakoby potichu, bez velké publicity.

Existuje hranice, za kterou už v otázkách nemůžete jít?

Myslím si, že novinář se může ptát na všechno, kvalita otázek však ukazuje i jeho lidskou a profesní odbornost. Ptát se známých lidí na to, co dělají jejich děti anebo kdy se naposledy rozvedli, mi přijde nepatřičné a nikdy mě to nezajímalo. Na druhé straně, ptát se politiků i na osobní věci a záležitosti související se soukromím je pro voliče užitečné. Poznat, co si dotyčný myslí o rozvodech, potratech, korupci, úplatcích… Tady by žádné hranice existovat neměly.

Dokážete určit hranici mezi bulvárem a seriózním médiem?

Určitě ano. Není třeba akademicky definovat, co je bulvár a co seriózní tisk. Bulvár jsou smyšlenky a spekulace, které nejsou podložené ani tvrzením samotných aktérů. Protože se neznám s žádnými bulvárními novináři, ani nevím, co je to za nátury, jací jsou to lidé.

Každý novinář chce zaujmout. Jak volíte témata?

Většinou podle toho, co přinese den anebo jaké jsou aktuální události ve světě, případně v oblasti, v níž je můj host doma. Když si před časem papež Benedikt XVI. vytvořil svůj profil na Facebooku, samozřejmě mě to jako novinářku zaujalo a začala jsem se více zajímat o samotný komunikační server, kterým Facebook je, i o to, jaký vztah má Vatikán k internetu. Cílem novináře by mělo být najít zajímavé lidi, kteří věci rozumějí a umějí o ní mluvit. Duchovní nevyjímaje.

A co když respondent zajímavý není a odpovídá pouze „ano, ne“?

To se stává hlavně u různých anket, kdy respondent není zvyklý mluvit, neživí se slovem a těžko formuluje věty. Ale i to je často problém spíše nás novinářů: musíme otázky formulovat tak, aby jim respondenti porozuměli a měli možnost dát jasně najevo, co si o věci myslí.

Co když ale přece jen odpověď zní stroze, jedním slovem či větou?

Zhruba před šesti lety jsem pomáhala připravovat rozhovor s jedním dodnes populárním fotbalistou, který v té době teprve začínal a neměl žádné mediální zkušenosti. Bylo připravených padesát otázek na půlhodinový rozhovor, což je na tak krátký čas neobvykle mnoho. Přesto se nám nepovedlo našeho fotbalistu přimět k delším odpovědím než jednovětým, v horším případě vskutku pouze „ano, ne“. Když jsme s kolegou doslova dokodrcali ten rozhovor k závěru, volala nám jedna zkušená kolegyně: „Byli byste dobří na rozhovory s autistickými dětmi.“ Takže jsme to snad zvládli dobře.

A co když nastane opačný případ a redaktor se najednou nemá na co ptát?

To by se dobrému redaktorovi nemělo stát nikdy. Ani tehdy, když je připravený na něco trochu jiného a rozhovor se ubírá neočekávaným směrem. Když posloucháte svého hosta a nerozptylujete se něčím jiným, on vás vlastně sám vede k dalším otázkám, na které by se ptal posluchač či divák.

Může být sankcionován redaktor za to, co mu odpovídá jeho host, zejména v přímém přenosu?

Mojí povinností jako redaktora je uhlídat si, aby respondent nemluvil o tom, co není zákonem dovoleno. Musím třeba dopředu upozornit hosta na to, že nesmí sdělovat jména obětí trestních činů. Redaktor přebírá zodpovědnost za to, co zazní v jeho rozhovoru nebo reportáži, zejména tehdy, když ji může ještě redakčně zpracovat. Pokud však řekne něco, co je na hranici zákona, může to naopak zaujmout a vyprovokovat posluchače. U nás bohužel stále platí tzv. náhubkový zákon, který se snad brzy změní…

Co je na něm tak závadného?

Především to, že si ho ušili na míru politici. Je jasné, že primárně chrání právě je. Doufám, že se ho podaří zvrátit. V žádné jiné západo- evropské zemi podobný zákon nemají.

Politici často zmiňují nízkou úroveň a profesionalitu novinářů.

Naši novináři nejsou hloupí ani pokleslí. Každý politik i občan této země by měl vědět, co může od kterého média očekávat. Nemůžeme přece srovnávat seriózní tisk s bulvárem. Když někdo otevře Respekt, Blesk anebo i Katolický týdeník, měl by aspoň tušit, jakou úroveň má toto médium a jeho redaktoři.

Může nevěřící nebo nepraktikující člověk přinášet objektivní zpravodajství anebo vést rozhovor, který se týká náboženství nebo církví?

Může, určitě ano. Záleží ale na tom, jak moc je ten redaktor otevřený víře, jak dobře si nastuduje věci, o nichž chce mluvit. Musí respektovat názory respondenta, nesmí ho shodit ani přesvědčovat o opaku. Na druhé straně, právě pohled nevěřícího novináře může být pro věřícího hosta zajímavý, protože se ptá na věci, které nejsou samozřejmé. Proto takovýto rozhovor může být v mnoha směrech přínosnější, než když si povídají dva věřící lidé.

Má význam náboženská rubrika ve veřejnoprávním médiu, jako je televize nebo rozhlas?

Náboženství podle mě dokonce musí mít prostor ve veřejnoprávních médiích, stejně jako ho tam mají jiné menšiny. ČRo vysílá pravidelně pořady pro slovenskou menšinu, pro Romy anebo pro homosexuály. O to víc by tam mělo mít své místo křesťanství. V běžném zpravodajství na to není tolik prostoru, proto musí existovat speciální pořady a speciální vysílání, v němž se lze podívat náboženství hlouběji pod pokličku.

Prozradila jste mi, že jste vyznáním římská katolička, ale také to, že máte ráda jídlo. Co si mám pod tím představit?

U mě to je trochu paradox, protože neumím příliš vařit. Ale pravidelně odebírám jeden časopis o vaření. Miluju dobrou kuchyni špičkových českých šéfkuchařů. Dovolím si tvrdit, že Češi obecně ještě neobjevili chuť dobrého jídla, a přitom už je na čase, abychom přestali jíst věci ze školních jídelen a konečně se vydali i za vyšší gastronomií.

Co si představit pod slovním spojením „vyšší gastronomie“? Neměli bychom spíše mluvit o půstu?

(smích) Já vím, že jsem občas mlsná. Ale na druhé straně musím říct, že si nevybírám a v podstatě sním všechno.

Říká vám něco umírněnost v jídle?

Spíše vám řeknu, co pro mě znamená stravování. Člověk by se v žádném případě neměl přejídat. Taky si nedovedu představit, že bych doma nechávala nějaké zbytky a vyhazovala je nebo nedojedla to, co se uvaří. Umírněnost by měla fungovat nejen při jídle, ale už při nákupu – zbytečně nekupovat moc potravin a pak je jako plesnivé nebo zkažené vyhazovat.

A co takhle dát za jeden oběd třeba dva tisíce korun?

Je to asi úplně stejné, jako když si někdo půjde koupit automobil a koupí si vůz za 600 tisíc. Také si ho mohl pořídit levněji. Anebo si mohl koupit ojetinu. Záleží na tom, co nabízí ta ojetina a co nabízí to auto za 600 tisíc. Co se týká jídla za dva tisíce… Přiznám se, že jsem nikdy nejedla jídlo za tolik peněz. Na druhé straně i vaření může být umění: vytáhnout z jídla ty nejlepší chutě a vůně, krásně to naaranžovat… Zaplatit dva špičkové kuchaře může být velmi podobné jako zaplatit dva špičkové hudebníky. Za některý koncert zaplatí člověk stovku, za jiný se nestydí zaplatit i tisícikorunu.

S vařením souvisí i životní styl. „Dlouhá sukně, bledá líčka, tak se pozná katolička.“ Je to lifestyle katolíků?

(smích) Doufám, že ne. Aniž bych kohokoli odsuzovala, můj životní styl to zrovna není, i když nechodím v mini ani pravidelně nedocházím na solárko.

Měl by vůbec být nějaký životní styl pro křesťana?

Minimálně Desatero. Do něho se vejde celý životní styl každého věřícího člověka

.