I Morava má svou Olivetskou horu

Vydání: 2007/14 Velikonoce, 3.4.2007, Autor: Václav Štaud

Příloha: Doma

Mikulov patří k městům, v nichž půvab barokních monumentů, starobylých průčelí a renesančních sgrafit dodnes připomíná velmi bohatou historii. Ta mikulovská se už počítá na osm set let a ve zdejším zámku se nejednou psaly dějiny celé Evropy. Od poloviny šestnáctého století až do poslední světové války rozhodoval o životě města rod Dietrichsteinů. Z nich nejvýznačnější osobností byl František. To on přeměnil někdejší dřevěné městečko v kamenné a když se roku 1598 stal olomouckým biskupem a kardinálem, učinil z Mikulova majestátní sídlo. Hrad přestavěl na moderní zámeckou rezidenci, odkud po bitvě na Bílé hoře řídil 15 let osudy celé Moravy.
Hora nad městem je již součástí chráněné krajinné oblasti – Pavlovských vrchů. Název Svatý kopeček dostala právě za kardinála Dietrichsteina, který nechal stezku k vrcholu olemovat výjevy ze Spasitelova života. Původně jich bylo pouze sedm, během let přibývaly další velké kaple i drobné kapličky, důmyslně skryté ve skalních převisech a malých jeskyních. Vrchol kopce zdobí velká zvonice a poutní kostel svatých Šebestiána, Karla a Rocha ve tvaru řeckého kříže. Bílé stavby mezi vápencovou sutí, skromně oživovanou několika borovicemi, navozují atmosféru dalekého Středomoří.
Dnes jsou jednotlivé kaple křížové cesty na temeni hory pusté a prázdné, pouze malý kostelík v sedle za vrcholem skrývá Kristovo tělo ve stylizovaném Božím hrobě. Zato strmá pěšina, šplhající vzhůru ve něhobílém ernstbrunnském vápenci, nepřestala přinášet duchovní obohacení. Tato část Svatého kopečku jistě ne náhodou nese název Olivetská hora. Je odtud, podobně jako ve vzdáleném Jeruzalémě, mnoho krásných výhledů na městské panorama, na hradby, chrámy, paláce i zámek. V přírodních nebo umělých jeskyních mikulovské Olivetské hory se také dochovala řada vzácných barokních plastik Kristova utrpení. Zachránil je asi špatný pěší přístup bez možnosti příjezdu auta a určitě také pevná mříž. Bohužel se na řadě z nich už podepsala staletí, mnohé pískovcové sochy jsou jen pracně identifikovatelné. Ale atmosféra bolesti, pokory a nekonečné lásky zůstala.
Zvláště nyní zvou tato místa k živé meditaci. Není to křížová cesta v obvyklé podobě, spíš jen její prolog. Kristus v bolestném rozhovoru s Otcem a v nedaleké jeskyni jeho spící učedníci. Pak výjevy bičování, korunování trním, známá scéna Ejhle, člověk. Až v poslední bělostné jeskyni, krátce před výstupem na vrchol, bere Ježíš na svá ramena kříž a jeho poslední cesta může začít... Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 13 26. března – 1. dubna 2019

Biskupové reagují na zneužívání

Čeští a moravští biskupové rozhodli na svém plenárním zasedání v Izraeli o zřízení kontaktního centra pro oběti zneužívání. Reagují také na případy zveřejněné…

celý článek


Mezi květinami i železem

Mohl to být jen další z řady biskupů té doby, kteří své působiště nikdy ani neviděli na vlastní oči. Místo toho ale habsburský princ Rudolf Jan věnoval olomoucké…

celý článek


Velikonoční festival provede zbožností staletí

Již za dva týdny Brno ožije každoročním Velikonočním festivalem duchovní hudby. Podrobněji o této přehlídce, která spojuje křesťanskou hudbu s příležitostí k velikonoční…

celý článek


Cesta se svatou Anežkou

Přípravy na Národní pouť k 30. výročí kanonizace Anežky Přemyslovny, která se uskuteční od 11. do 13. listopadu, jsou v plném proudu. Organizátoři pouti, která se koná…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay