I Morava má svou Olivetskou horu

Vydání: 2007/14 Velikonoce, 3.4.2007, Autor: Václav Štaud

Příloha: Doma

Mikulov patří k městům, v nichž půvab barokních monumentů, starobylých průčelí a renesančních sgrafit dodnes připomíná velmi bohatou historii. Ta mikulovská se už počítá na osm set let a ve zdejším zámku se nejednou psaly dějiny celé Evropy. Od poloviny šestnáctého století až do poslední světové války rozhodoval o životě města rod Dietrichsteinů. Z nich nejvýznačnější osobností byl František. To on přeměnil někdejší dřevěné městečko v kamenné a když se roku 1598 stal olomouckým biskupem a kardinálem, učinil z Mikulova majestátní sídlo. Hrad přestavěl na moderní zámeckou rezidenci, odkud po bitvě na Bílé hoře řídil 15 let osudy celé Moravy.
Hora nad městem je již součástí chráněné krajinné oblasti – Pavlovských vrchů. Název Svatý kopeček dostala právě za kardinála Dietrichsteina, který nechal stezku k vrcholu olemovat výjevy ze Spasitelova života. Původně jich bylo pouze sedm, během let přibývaly další velké kaple i drobné kapličky, důmyslně skryté ve skalních převisech a malých jeskyních. Vrchol kopce zdobí velká zvonice a poutní kostel svatých Šebestiána, Karla a Rocha ve tvaru řeckého kříže. Bílé stavby mezi vápencovou sutí, skromně oživovanou několika borovicemi, navozují atmosféru dalekého Středomoří.
Dnes jsou jednotlivé kaple křížové cesty na temeni hory pusté a prázdné, pouze malý kostelík v sedle za vrcholem skrývá Kristovo tělo ve stylizovaném Božím hrobě. Zato strmá pěšina, šplhající vzhůru ve něhobílém ernstbrunnském vápenci, nepřestala přinášet duchovní obohacení. Tato část Svatého kopečku jistě ne náhodou nese název Olivetská hora. Je odtud, podobně jako ve vzdáleném Jeruzalémě, mnoho krásných výhledů na městské panorama, na hradby, chrámy, paláce i zámek. V přírodních nebo umělých jeskyních mikulovské Olivetské hory se také dochovala řada vzácných barokních plastik Kristova utrpení. Zachránil je asi špatný pěší přístup bez možnosti příjezdu auta a určitě také pevná mříž. Bohužel se na řadě z nich už podepsala staletí, mnohé pískovcové sochy jsou jen pracně identifikovatelné. Ale atmosféra bolesti, pokory a nekonečné lásky zůstala.
Zvláště nyní zvou tato místa k živé meditaci. Není to křížová cesta v obvyklé podobě, spíš jen její prolog. Kristus v bolestném rozhovoru s Otcem a v nedaleké jeskyni jeho spící učedníci. Pak výjevy bičování, korunování trním, známá scéna Ejhle, člověk. Až v poslední bělostné jeskyni, krátce před výstupem na vrchol, bere Ježíš na svá ramena kříž a jeho poslední cesta může začít... Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay