I Mirka Dušína nahradil Harry Potter

Vydání: 2007/16 Současná dětská kniha: kvalita či kýč?, 16.4.2007, Autor: Zuzana Burdová

Na pultech knihkupectví se v poslední době kupí literatura pro děti. V zápase o vybíravého dětského čtenáře se ale ne vždy jedná o knihy hodnotné, schopné předat dětem nějaké poselství. O tom, jaká je současná tvorba pro děti, hovoříme s paní PhDr. Václavou Ledvinkovou, dramaturgyní Redakce slovesného vysílání Českého rozhlasu 2 – Praha, která se dětskou tvorbou zabývá už dvacet let.

Jaké dětské knihy se stále znovu vrací k malým čtenářům?

Samozřejmě jsou to na prvním místě knihy, jejichž hodnotu prověřil čas, a je úplně jedno, jaký žánr reprezentují. Říkadla, veršované Hrubínovy pohádky, klasické pohádky s jejich mystikou, okouzlení Andersenem, pohádkově laděné hříčky s medvídkem Pú, obyčejný český kocour Mikeš, nesmrtelná poetika Malého prince či humorně kouzelná Alenka v říši divů. Později přistoupí dobrodružné Verneovy příběhy anebo nověji fantasy literatura J. R. R. Tolkiena či Harry Potter.
Ale pozor! Výběr provádíme především my, dospělí, ať už v roli rodičů, prarodičů, učitelů nebo redaktorů. Dítě tápe, neboť mu chybí zkušenost, takže na úplném začátku je to prostě na nás. A orientovat se v záplavě literatury není pro nikoho snadné. Takže vrací se nejen to, co prověřil čas, ale hlavně to, co my díky svému dětství vnímáme jako hodnotu.

Jaká je dnes původní česká tvorba autorů pro děti?
Komplikovaná. Ne, víte, nechci nic svádět na okolnosti, ale v minulém režimu se řada vynikajících autorů prostě přesunula do této oblasti. Za Český rozhlas budu jmenovat jako příklad jen jedno jméno – František Pavlíček. Ale platí to i o mnoha jiných. Jinde jim bylo více či méně bráněno psát. Paradoxně je to dobře, protože vznikly vynikající věci, jenže pak se prostor otevřel a řada autorů zase odešla.
Dneska se dětskou tvorbou žádný autor neuživí, takže je to spíš otázka zájmu, radosti, invence a samozřejmě i „řemesla“. Nabídek, nápadů, námětů dostávám v rozhlase několik denně, ale je třeba z nich přepečlivě vybírat. Ne každý, kdo vypráví dětem před spaním pohádkový příběh, který si sám vymyslel a pak ho „hodil“ na papír, je spisovatelem. Nabídka je široká, špičkových věcí ale stále málo.

Jaké hodnoty jsou v současnosti v dětské literatuře rozvíjeny?
I tady je patrná proměna hodnotových hierarchií. Je méně patosu, více uvolněnosti až civilnosti, humorná nadsázka, situace už nemusí být jen černobílé, hrdinové jsou mnohem samostatnější, emancipovanější, leckdy chybí dostatek pokory. Současně ale stále platí základní etické principy – dobro vyhrává a zlo, ať na sebe bere jakoukoli podobu, musí být potrestáno.

Změnila se dětská literatura nějak oproti té za minulého režimu?
Došlo k jistému rozvolnění až rozmělnění. Dříve garantoval úroveň dětské literatury jeden nakladatelský dům, což dnes už neplatí. Regály knihkupectví jsou sice plné, ale je to podivná směs kvality a kýče, nad níž se chce udělat totéž – smát se a brečet zároveň.

Není dnes v pohádkách patrný ústup zla, aby se děti moc nebály a nestresovaly?
Neřekla bych, že jde o ústup, ale o jakousi proměnu. Klasické pohádky jsou ukotveny ve středověku, z kterého čerpají jistou jednoduchost, přímočarost a často až fatálnost motivů. Například pohádky bratří Grimmů jsou někdy opravdu kruté. Moderní pohádky staví víc na hře se čtenářem. Zlo bývá často zesměšněno, někdy je politováníhodné, mnohem méně se ho bojíme. Zato bývá rafinovanější a vynalézavější. I pohádky zkrátka reflektují proměnu života. Jenže musím říct jedno velké ale!
Dětmi tolik oblíbený Pán prstenů nebo Harry Potter přináší opravdu Zlo s velkým Z neboli Padoucha. Ten je jednoznačně definován a celý děj směřuje k jeho zničení. Kdekdo se ho obává a na všudypřítomném strachu jsou vlastně příběhy založeny. A ve své podstatě jsou to pohádky. Bojí se děti nebo ne? Spíš by měly odpovědět ony.

Můžete doporučit nějakou literaturu pro děti, která vás v poslední době zaujala?
Znovu a znovu vychází klasika, o které jsem se zmínila už na začátku. To je sázka na jistotu. Ale abychom nežili jen v minulosti. Poprvé vyšly česky Aškenazyho Pohádky čtyř větrů, z mladších autorů bych jmenovala Pavla Brycze a jeho Gabrielu. Skvělé jsou pohádky Arnošta Goldflama o tatínkovi, ale také o mamince, neboli o báječně fungující rodině, která s notnou dávkou nadsázky a humoru nepřestává být svým dětem vzorem. Nechci opomenout ani jedinečnou legraci, kterou přinášejí básničky a pohádky Jiřího Žáčka nebo Pavla Šruta. Bylo by toho víc...

Mluvíme o hodnotách, které se dětská literatura snaží zprostředkovat: typickým představitelem hodnot (těch skautských) byl Jaroslav Foglar. Líbí se dětem ještě dneska jeho knihy? Nechybí tu podobný autor?
Jaroslava Foglara v rozhlase vysíláme a reakce na něj jsou trochu rozpačité. Jenže čtvrthodinový příběh ve vysílání dětského magazínu Domino je něco jiného než přečíst celou knihu. Já osobně si myslím, že prototyp jednoznačně kladného hrdiny je už pryč. Ne že bychom ho nepotřebovali, ale zjednodušená přímočarost až naivita těch hochů vede leckdy k přezíravému úsměvu. Já to beru spíš jako dokument doby. Nechci zesměšňovat, ale dnešní děti jsou opravdu někde jinde. Přesto je Mirek Dušín pojmem, přinejmenším pro generaci jeho vrstevníků. Prostě vzor. A vzory potřebujeme, jen trochu jiné. J. K. Rowlingová udělala geniální věc – dala dnešním dětem nového kladného hrdinu. Je o hodně jiný, ale klukům a holkám je blízký. Snad po něm přijdou i další.

Říká se, že děti obecně málo čtou. Má to podle vás vliv i na tvorbu pro ně?
Bohužel má. Připomenu pulty knihkupectví – komiksy, kýčovité knihy, veršotepectví, které nic nesděluje. Nakladatelství se předhánějí a strategie je jasná – zaujmout na první pohled, prodat. Je to byznys. Vedle kvalitních knih se objevuje brak. Rodičové, prarodičové, kluci a holky, nenechte si poplést hlavy! Nebudeme-li číst, nepoznáme dobré od špatného a možná pak ani nebudeme s to říci, co je vlastně literatura.

Na jakou knihu ze svého dětství ráda vzpomínáte a proč?
Mou knížkou byl Vančurův Kubula a Kuba Kubikula z časů ušatých čepic. Asi proto, že mi ji jako první četla máma, a asi i proto, že se v ní píše o kováři. Můj děda byl taky kovář. Moc si na něho nepamatuji, i když bych si to přála. Ale život nezměníte. Nejsladší je ovšem Barbucha, strašidlo, které se strachem zvětšuje, a přitom se ho nikdo nebojí. No vidíte, i já mám raději jakési vlídné zlo, které člověku neublíží.


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay