I když mám oči zdravé, otevřel mi je, abych viděl

Vydání: 2008/24 Nezavírejme oči před prostitucí, 10.6.2008, Autor: Kateřina Šťastná

„Kdyby se mě někdo před osmnácti lety zeptal, jestli je dobře, že se mi narodil mentálně postižený syn, vysmál bych se mu,“ vzpomíná Ivo Vykydal, předseda Společnosti pro podporu lidí s mentálním postižením v ČR. Prý až po nějaké době pochopil, že setkání s Matějem je pro něj nesmírně obohacující.

Jak reagují lidé na setkání s Matějem?

Záleží na tom, jak je kdo naladěný. Já Matěje přijal jako milované dítě a nikdy jsem neměl pocit, že jeho narození je tragédií. Možná i proto reakce ostatních lidí na něj byly vždycky spíše pozitivní. Ale když náš mladší syn Šimon začal chodit do školky, která byla hned vedle Matějovy školy, jeho vrstevníci si uvědomovali, že v sousedství se učí trochu jiné děti a posmívali se jim. Šimon se mě pak ptal, jak má svým kamarádům ve školce vysvětlit, že tam chodí taky jeho brácha. Musel se s tím vyrovnat.
Znám podobný příběh i z jedné kanadské provincie. Vyprávěl mi ho člověk, který pracoval na tamním školském úřadu a zasloužil se o to, že u nich dnes všechny děti chodí do společné školy – nemají žádné speciální třídy pro děti s postižením. Jednou zůstal v práci déle a když už byla pošta zavřená, chtěl poslat dopis řediteli školy pro žáky s postižením. Ta stála v sousedství školy, kam chodil jeho syn. Blesklo mu hlavou, že nejjednodušší způsob doručení bude svěřit ho manželce, aby ho dala ráno synovi a on až půjde kolem, předá ho adresátovi. Druhý den večer uviděl, že dopis leží pořád doma na ledničce. Když se pídil po tom, proč nebyl doručen, zjistil, že „normální“ děti cestou do školy přecházejí na protější chodník, aby se jim spolužáci nesmáli, že chodí do speciální školy pro „hloupé“. Pro maminku bylo proto nemyslitelné, že by po svém synovi chtěla, aby do té budovy dokonce vstoupil… To byl moment, kdy si ten muž uvědomil, že to takto dál nejde. Proto dnes v kanadské provincii Nový Brunswik všechny děti chodí do stejné školy a učí se žít společně.

Budou takové školy někdy stát i u nás?
Určitě. Koncem loňského roku přijala OSN Úmluvu o právech lidí s postižením, kde je například napsáno, že každé dítě má právo na vzdělání v inkluzivní škole, to znamená ve třídě, kde se učí společně děti zdravé i s postižením. Česká republika tuto úmluvu podepsala, takže poté, co ji ratifikuje parlament, bude u nás platná a právně závazná. Hodně ale ještě pro to musíme udělat. Když se ohlédnu zpět a vidím, co se v uplynulých letech podařilo, dívám se do budoucnosti s radostí a nadějí. Jeden příklad za všechny: Matěj se narodil v květnu 1989. V listopadu 1989 nám psycholožka řekla, že je těžce mentálně a tělesně postižený. Jsme prý ale mladí, můžeme mít další zdravé děti, doporučuje nám, ať ho dáme do ústavu, abychom si zbytečně nekazili život. Tehdy to byl názor většinové společnosti. To, že jsme tento návrh odmítli, bylo celkem výjimečné. A teď se podívejme do stejného města Šumperka, ale v roce 2007. „Cenu města za rozvoj sociálních služeb“ získala dívka s těžkým stupněm tělesného a mentálního postižení. Zdůvodnění bylo prosté: protože je. Žije a bydlí ve městě společně s námi. Vidím v tom veliký posun. Proto když mluvíme o škole pro všechny, věřím, že to je blízká budoucnost, a moc se na ni těším.

To, že je váš syn Matěj mentálně postižený, jste se dozvěděl v jeho šesti měsících. Co se vám tehdy honilo hlavou?
Samozřejmě to je šokující zpráva. Neuměl jsem si představit, co to bude znamenat. Prvním pocitem byla nejistota. Záleží hodně na tom, jak se s dítětem pracuje, jaké má podmínky, ale i tak nedokáže nikdo říct, co s ním bude za deset let, jak se bude vyvíjet dál. Stejně tak nikdo nedokáže odhadnout, kam se za deset let dostane celá společnost a jaké si vytvoříme podmínky pro šťastný a spokojený život nás všech.

Jste katolík. Byla tato událost zkouškou vaší víry?
Vyrůstal jsem ve věřící rodině od dětství a víru jsem dostal darem. Že je Matěj přínosem, to samozřejmě člověk nepochopí hned, trvá poměrně dlouho, než se s tím srovnáte. Teď už se jen raduji z bohatství různosti, které jsem tím získal.

V čem je Matěj jiný, co umí lépe než my a co naopak nedokáže?
Každý člověk je jedinečný. Matěj se sám nenají, nechodí, leze po kolenách, neudržuje hygienu, běžně nekomunikuje – což ovšem neznamená, že se s ním člověk nemůže bavit nebo že není labužník v jídle. Umí zase jiné věci. Jednou byla v Šumperku na návštěvě místostarostka jednoho kanadského města a zavedl jsem ji do Matějovy školy. Ona nemluvila česky, Matěj nemluvil anglicky, ale dokázali si půl hodiny vykládat. Byl jsem z toho úplně paf, nechápal jsem, jak je to možné. Oni nemuseli mluvit stejným jazykem, ale rozuměli si a vyměnili si informace, které potřebovali. To je také Matějův přínos – i když mám oči zdravé, otevřel mi je, abych viděl.

Co Matěje baví?
Poslouchá muziku, něco mezi folkem, popem a country, má rád písničky Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře. Umí taky velmi dobře trhat papíry. Vždycky je umění nalézt u člověka to, v čem je skutečně dobrý a čím může obohatit ostatní. Jednou jsem byl u Matěje ve škole na besídce. Paní učitelka složila písničku, pro každé dítě jednu sloku, která byla o něm a dítě při ní mělo udělat nějaký úkol. Pro mě bylo téměř nepředstavitelné, že by s ní Matěj dokázal takto spolupracovat, že by udělal to, co po něm chce a kdy to chce. Oni to ale dokázali. Text byl o tom, že má klobouk a odhazuje ho v dál. Paní učitelka mu dala na hlavu klobouk a Matěj – protože nesnáší nic na hlavě – si sáhl na hlavu a odhodil klobouk, přesně jak ona zpívala. Přišlo mi to naprosto fantastické a obdivuji lidi, kteří jsou schopni pro každého něco vymyslet.

Natáčíte s mentálně postiženými lidmi různé filmy. Vnímáte to jako cestu, jak bořit předsudky většinové společnosti?
Ano, film a reálný příběh ze života je lepší než abstraktní teorie. Obecně je v povědomí veřejnosti, že je politicky nekorektní diskriminovat lidi s postižením. Realita je ale úplně jiná. Lidé si často neuvědomují, že předsudky sami mají. V jednom z těch filmů přijede na letiště paní s mentálním postižením. Personál letištní služby ji odchytne, posadí na invalidní vozík, aniž to ona potřebuje, a všechno automaticky udělá za ni. Divák, který to sleduje, nemá pocit, že je tam něco špatně. V druhé části filmu tatáž žena sebevědomě vystoupí z auta, v uniformě letušky projde letištní halou, vítá cestující v letadle, kontroluje lístky stejně jako ostatní letušky… Rozdíl je jenom v úhlu pohledu. Záleží na tom, co při pohledu na člověka vidíme – zda jeho postižení, nebo jeho schopnosti a nadání. Mně je bližší pohled druhý.

Nespočívají takové předsudky třeba v tom, že o těchto lidech málo víme?
Jediná cesta, jak odstranit předsudky, je získat láskyplný vztah s člověkem, který je vždy jedinečný. Ve chvíli, kdy poznáme a uvědomíme si, že každý je jedinečný, je to nesmírně obohacující pro nás samotné.

Možná je naše společnost handicapovaná tím, že v minulém režimu se všichni lidé s postižením zavírali do ústavů, nemluvilo se o nich.
To samozřejmě, ale nemůžeme se jen vymlouvat na minulý režim. Je ovšem pravda, že opravdové přijetí jsou schopni zajistit jedině lidé s postižením a jejich rodiny. To nemůže udělat zákon, nařídit úřad. Proto je tu naše občanské sdružení (Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením v ČR, pozn. red.), které dělá jedinečnou práci a právě tady v tom má nezastupitelnou úlohu. Rodiny a lidé s postižením ví, co mohou nabídnout.

V čem konkrétně pomáháte?
Sdružení bylo založeno v roce 1969 v Olomouci. Rodiče chtěli pomoc pro své děti s mentálním a kombinovaným postižením. Tehdy byly výrazně odlišnější podmínky než dnes. Péče a pomoc jsou slova, která popisovala první období. Postupně, jak se možnosti měnily po roce 1989, začalo navíc naše sdružení lidi s mentálním postižením a jejich rodiny podporovat, vzdělávat a rozvíjet. To je náš druhý úkol. Dnes věřím tomu, že už jsme schopni naše aktivity a práci směřovat navíc ve prospěch rozvoje celé společnosti a starat se tak o celospolečenský rozvoj. Základním mottem naší práce je „společnost pro všechny“. Snažíme se, aby obecně veřejné služby naplňovaly potřeby všech lidí. Například v oblasti zaměstnanosti prosazujeme podporované zaměstnávání, spolupracujeme s pedagogickými fakultami univerzit, připravujeme semináře pro učitele a učitelky mateřských a základních škol pro podporu inkluzivního vzdělávání…

To by ale museli mít učitelé speciální vzdělání, vědět, jak k postiženým dětem přistupovat…
Přesně tak. Nejde o to, abychom měnili lidi s mentálním postižením, ale abychom změnili podmínky, ve kterých žijí – abychom změnili sebe. Já jsem se taky pořád snažil změnit Matěje, než jsem pochopil, že on je naprosto v pořádku a že je takový, jaký má být. Když zrovna nejsem schopen s ním komunikovat, není to jen jeho chyba, ale oba dva můžeme hledat způsoby, co s tím udělat.

Hodně hovoříte o Matějovi, o vaší rodině, ale bydlíte v Šumperku a přitom pracujete v Praze – jak to funguje v praxi?
Matěj je už dospělý. Do jeho osmi let jsem s ním byl dennodenně, byl jsem zvyklý občas se třeba i několik dní starat o všechny tři děti, protože manželka v té době chodila do školy – dálkově studovala tělesnou a pracovní výchovu zdravotně postižených na Karlově Univerzitě. Když se Matěj narodil, moje první představa byla, že se o něj maminka bude starat pořád a že to tak je správně. Ale že je to nesmírně náročné jsem pochopil, až když jsem si to zažil, a je to velmi zajímavá zkušenost.

Nedávno jste byl zvolen prezidentem evropského sdružení společností lidí s mentálním postižením a jejich rodin – Inclusion Europe pro období od roku 2010 do roku 2014. Co to pro vás znamená? Máte větší šanci něco změnit?
Inclusion Europe sdružuje 59 organizací z 34 zemí. Věřím a jsem o tom přesvědčen, že naši členové, jejich rodiny a neziskové organizace na místní i národní úrovni vědí nejlépe, co chtějí změnit, co potřebují a také co mohou nabídnout. Úlohou prezidenta této evropské asociace je být průvodcem, pozorně naslouchat, vytvářet přívětivou atmosféru, povzbuzovat a posilovat naše členy a zvyšovat vědomí jejich vlastní síly a jejich jedinečných schopností. Členové našeho evropského sdružení jsou totiž zdrojem, ze kterého vychází síla hlasu prezidenta. Silní členové se společným zájmem, jasným cílem a pracující společně jsou pro mě nejdůležitější. Potom je paráda být v čele takového hnutí pro přijetí všech lidí do společnosti nejen u nás doma, ale i na evropské úrovni.



Ivo Vykydal se narodil 1. 10. 1964 v Šumperku. Studoval Vysoké učení technické v Brně, obor geodezie a kartografie. Mezi lety 1986–1993 pracoval na stavbě podzemní přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé Stráně v Jeseníkách, později zajišťoval geodetické a kartografické práce na území střední a severní Moravy. Od roku 1998 zastával funkci místostarosty města Šumperk, o čtyři roky později se stal poslancem Parlamentu ČR. Tehdy byl také zvolen předsedou celostátního výboru Sdružení pro pomoc mentálně postiženým ČR (www.spmpcr.cz), letos se stal předsedou obdobné evropské organizace Inclusion Europe.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay