26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

I kdyby šlo o víru jediného člověka...

15. 11. 2005

|
Tisk
|

Odkud pocházíte a v jakém prostředí jste vyrůstal?

Vydání: 2005/47 Radosti a strasti jedináčků, 15.11.2005, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Nedostatek kněží je dnes znát ve všech evropských zemích s katolickou tradicí, zvláště pak u nás. Polsko je výjimkou. Kněží odtud nám toto manko pomáhají vyrovnat. Říká se na polské i na naší straně, že je to oplátka za „půjčku“, kterou poskytl Polákům svatý Vojtěch a kněžna Doubravka. Oslovili jsme polského kněze, který je něčím atypický. Zatímco jeho spolubratři zůstávají inkardinováni ve svých domovských (polských) diecézích, P. Ryszard Turko (nar. 1968) absolvoval olomouckou teologickou fakultu, u nás byl také vysvěcen (2003). Nejprve působil jako jáhen na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, pak jako kaplan v Přerově a nyní je už rok administrátorem v Koryčanech na Slovácku. Znamenitě si osvojil jazyk, mluví jako rodilý Moravan od Ostravy.

 

Pocházím z opolského Slezska, z pohraničí. Mým rodištěm je vesnice Zopowy, devět kilometrů od Krnova. Rodiče byli dělníky, jsem nejmladší ze čtyř dětí, dva bratři, dvě sestry. Starší bratr je knězem, působí v Jevíčku. Vyučil jsem se automechanikem a pak jsem šel na vojnu. Tam jsem se rozhodl pro řeholi a vstoupil do kláštera minoritů v Niepokalanowě. Ještě jako novic jsem si udělal maturitu na gymnáziu, ale řeholní sliby jsem neabsolvoval. Rozhodl jsem se pro studium teologie, tedy pro kněžství, a pomýšlel na misie. V Africe.

 

Starší bratr už zde působil, jezdil jsem za ním. Viděl jsem, že české země jsou misijním územím, jako ta Afrika. Vypravit se sem bude snazší. Přihlásil jsem se na teologickou fakultu nikoli v Opole, ale v Olomouci. Polské teologické fakulty připravují na kněžské působení v Polsku, já chtěl být připraven po českém, resp. moravském způsobu. Má žádost byla hladce vyřízena.

 

Ne, jsem světským knězem olomoucké arcidiecéze. Nepočítám, že bych se jako kněz vrátil do Polska.

 

Ne, ten je inkardinován v diecézi opolské, sem je jen „půjčen“.

 

To je zdejší představa o Polsku. V minulosti jistě platila, ale dnes už to tak jednoznačné není...

 

Možná pro ty z větší dálky. Mám dojem, že ti, co bydleli blízko českých hranic, věděli, do čeho jdou. Znali český rozhlas i televizi. Já jsem doslova odvedle, zdejší prostředí mi nebylo neznámé. Maminka pracovala léta v krnovské textilce, kam denně dojížděla, kontakt přes hranice byl u nás běžný.

 

Musím říci, že dobré. Začal jsem totiž pracovat s mladými, jako jáhen na církevním gymnáziu. Na rozdíl od Polska je zde na církevních školách vyšší procento dětí z nevěřících rodin, ale i ti byli otevření. Těšilo mě to.

 

Rok jsem kaplanoval v Přerově. Komunita věřících byla pestřejší, převládali lidé starší, přibyla práce s nemocnými, s dětmi, bylo jí dost. I to mě těšilo.

 

Vy byste rád, abych srovnával. To já ale nedělám. Tam, kde je mé místo, je i můj úkol. A ten je vždycky na plný úvazek. Nemám čas srovnávat zdejší poměry s polskými. Nemám žádný kontakt s kněžími v Polsku, jen s těmi zdejšími, Čechy i Poláky. Zda mě něco překvapilo? Snad jen časté oslovení „důstojný pane“. Od těch starších. Bratra v Jevíčku tak neoslovují. Já si na to dodnes nezvykl a uvádí mě to do rozpaků.

 

Jednoduše „ksiądz“, tj. „kněz“.

 

Všichni mladí kněží arcidiecéze se setkávají v rámci tzv. trienálek. Bývají spojeny s rekolekcemi. A pak jsou i měsíční setkání polských kněží olomoucké arcidiecéze. Pro nedostatek času je stihnu tak třikrát do roka.

 

Asi byste rád, abych zase srovnával. Mohu vám ale říci, že nějaké specifické problémy kněží z Polska se vyskytují vždy jen krátce po jejich příchodu. Jsou to začátečnické problémy. Po krátké době se dostávají na přetřes kněžské problémy společné oběma stranám, zdejším Polákům i Čechům, problémy pastorace a evangelizace v současné společnosti.

 

Ano, zdejší kněz je osamělejší. Je jich málo, proto mají k sobě i geograficky daleko. Já mám sice nejbližšího souseda ve Střílkách, ale dalšího až ve Zdounkách, Kyjově nebo v Uherském Hradišti. Mezi zdejšími staršími kněžími přetrvává uzavřenost. Ale tomu se vůbec nedivím, když si představím, v jaké situaci přežívala zdejší církev posledních čtyřicet nebo padesát let.

 

Jsem tady teprve rok. Z doslechu jsem měl představu: Slovácko, to jsou kroje, folklor, živá lidová zbožnost. Nic takového tu není. Koryčany nejsou ani Slovácko, ani Haná...

 

Nemohu si stěžovat, myslím, že dobře. Nejen farníci, ale i instituce, městský úřad, škola...

 

Tam jsem nebyl. Jsem abstinent. Totální.

 

Ne. Nikdy.

 

Vyučuji na faře.

 

To ne. Ředitelka i její zástupkyně jsou ochotné a vstřícné. Ale nejsem členem učitelského sboru. S výukou ve školní budově jsou spojeny administrativní potíže, to je dáno zdejší nepřehlednou legislativou. Takhle je to jednodušší. I pro ty děti. Je jich celkem čtyřiadvacet. Z devíti ročníků. Je to vlastně nekonformní menšina. Přijdou-li odpoledne na faru, jsou ušetřeny štiplavých poznámek ze strany té většiny.

 

Slábne podpora ze strany rodičů. Jen někteří přihlásí dítě do náboženství, protože „nemají nic proti“, ale tím to končí. Z doslechu vím, že jinde na Slovácku ještě trvá konstelace „nevěřící rodiče–věřící prarodiče“, ta tady už dožila. Katecheze dětí z nepraktikujících rodin je kusá. Proto se v uplynulém školním roce nekonalo žádné první svaté přijímání. Bez základu víry, který vytváří rodina, k tomu nemůže být dítě řádně připraveno. – To jsou problémy, o nichž si povídáme na našich kněžských setkáních...

 

Ve farnosti s třemi tisíci obyvatel se jich pravidelně účastní nedělní mše 120 až 150. Sám víte, že jsou to většinou starší lidé, mladších i dětí je v kostele málo. Ale jsou to ti, kdo stojí o setkání s Kristem. Konvertity tady nemáme. Spíš se stává, že se člověk na stará kolena rozhodl pro návrat k víře svého mládí, kterou na čas opustil.

 

Jistě. Začnu tím, co je vidět. Na rozdíl od Polska je to zanedbanost církevních nemovitostí, sakrálních staveb. Starostí každého kněze je nejen údržba, ale i obnova. Renovujeme farní budovu a zahradu. Tu chceme zpřístupnit veřejnosti. Pořádáme pouti k osamělým kapličkám a křížům u cest. Tím se probouzí zájem i ochota je opravit. Jde to pomalu. Stalo se, že kdosi sám na vlastní pěst opravil zlomený krucifix u silnice z Koryčan do Jestřabic. Ale fungujeme i jinak. Už dřív tu byla ekonomická farní rada. Zřídili jsme i tu pastorační. Obě fungují dobře. Je tu i chuť se vzdělávat. Začali jsme s biblickými hodinkami. Výklad Písma s diskusí, dvakrát měsíčně. Chodí tam dvacet až třicet lidí. Pravda, těch starších...

 

Ne. I kdyby šlo o cestu k víře nebo o její zachování u jediného člověka, stojí to za maximální úsilí. Tak zlé to tady ale není.

 

Jak to myslíte?

 

Například kam?

 

(Smích) Budu-li do smrti koryčanským farářem, přijmu to rád.

 

Těším se na to, ale zatím nebyl čas.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou