I fotograf by měl mít svědomí

Vydání: 2013/6 Tříkrálová sbírka skončila rekordem, 4.2.2013, Autor: Miloš Szabo

 

Jeden z nejznámějších českých fotografů KAREL CUDLÍN vzpomíná na Václava Havlai na své cesty do Svaté země.

„Izrael – to je přítomnost něčeho, co nás přesahuje,“ říká fotograf Karel Cudlín. Snímek Karel Cudlín

Dnes jste renomovaný fotograf. Čím jste ale chtěl být původně?

S rodiči jsem dlouhá léta bydlel na horním Žižkově, kterému se říkalo tenkrát Pendrekov, protože ho za první republiky stavěli státní zaměstnanci, především policajti. Možná i proto jsem chtěl být jako kluk policajtem. A také určitě pod vlivem detektivek, které jsem v té době četl. Můj otec byl lékařem, takže naši ze mě chtěli mít doktora. A tak jsem nastoupil na gymnázium – tenkrát to byla škola, kde studovali ti, co pak chtěli jít především na humanitní vysokou školu. V naší třídě se sešlo pár lidí, kteří psali básničky nebo malovali, což já neuměl. Chtěl jsem se jim vyrovnat, tak jsem si půjčil od otce stařičký foťák.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že fotit opravdu umíte?

To, že umím fotit, je silné slovo. Spíše jsem si uvědomil, že chci fotit. Někdy v patnácti jsem byl na táboře v Jugoslávii, měl jsem půjčenou otcovu Exu (starý fotoaparát značky Exacta – pozn. red.) a fotil jsem tam kamarády a kamarádky. Pak jsem narazil na místní trh a přišlo mi zajímavé fotit lidi obecně. Asi tam se zrodila má budoucí profese.

Dnes fotí nejen dospělí, ale už i děti – digitální fotoaparát má každý mobilní telefon. Vnímáte jakousi devalvaci fotografie?

Fotografií je dnes opravdu strašně moc, ale nejsem schopen posoudit, jestli se tím zároveň zvýšila jejich úroveň. Jedna věc je technická stránka focení: větší dokonalost přístrojů umí zachytit to, co jsme my tenkrát neuměli. Druhou věcí je však to, co fotka vypovídá. Kvantita neznamená vždy lepší kvalitu, spíše naopak. Je to stejné jako se slovem: internet je plný blogů, každý může psát, co chce, ale v tom množství člověk zároveň ztrácí schopnost orientovat se a vyhodnocovat. Dnes hromadíme slova i fotky, místo toho, abychom lépe vážili, jaká slova – anebo fotky – jsou ta důležitá.

Je tedy fotograf ohroženým druhem povolání?

Nevím, jestli bych použil slovo ohrožení. Naše profese se ale jednoznačně změnila. Fotograf jako běžné řemeslo asi postupně skoro úplně zmizí, stejně jako zmizeli písaři. Nové IT technologie umožňují fotky nejen udělat, ale i upravit, graficky zpracovat, takže mnohé redakce dnes nepotřebují kvalitní a zavedené fotografy, ale spíše někoho, kdo je na důležitém místě včas, použije při focení dostatečně dobrou techniku a pak ještě z terénu pošle fotku do redakce. Technologie mění svět i nás – a není řešením to potírat.

Veřejnost jste kdysi zaujal svými fotkami Romů. Čím bylo pro vás toto etnikum zajímavé?

Kousek od žižkovského kostela byly kdysi prvorepublikové lázně a nad nimi byty. Jednou jsem šel kolem – mohlo mi být tak sedmnáct – a fotil jsem děti, které si tam před tím domem hrály. Najednou z domu vyběhla nějaká silná paní, Romka, a chtěla po mně, abych vyfotil i její rodinu. Tak jsem je tenkrát vyfotil, a pak jsem k nim chodil pravidelně několik let. Jednou byl pohřeb, jindy zase svatba, pak mě někdo vzal k jejich bratranci, že něco slaví. S rodiči jsem bydlel ve dvougarsonce, ale tady v jednom dvoupokojovém bytě žilo osm, někdy dokonce i dvanáct lidí. U nás trvala oslava večer od sedmi do deseti, kdežto u Žoltákových až do druhého dne.

První polistopadový prezident Václav Havel si vás vybral jako osobního fotografa.

Byl jsem jen jedním z vícera jeho fotografů. Byl jsem tím, kdo prezidentovi sloužil. A vzpomínám na to moc rád.

Jaké jsou vaše vzpomínky na něho?

Nebylo úplně jednoduché ho fotit, protože neměl nic naučené a nerad se strojil do nějaké pózy. Když kupříkladu američtí prezidenti dělají určitá gesta a umějí se usmívat do objektivů, mají to naučené a nacvičené. On se do té kamery nejen neuměl, ale ani nechtěl nějak tvářit. Vzpomínám si na něho jako na velmi slušného člověka. Dva roky po mém odchodu z jeho kanceláře jsem vážně onemocněl rakovinou. Když jsem se probral z narkózy, přinesla mi moje žena ručně napsaný dopis od Havla. Pane Cudlíne, slyšel jsem, že Vás operují. Přeji Vám brzké uzdravení a hodně úspěchů v životě. Já jsem pro něj už dávno nedělal a on mi vlastnoručně napíše osobní pozdrav. Ano, Havel byl slušný, velmi slušný člověk.

I fotograf svým způsobem dělá politiku. Stačí vyfotit nějakou událost, která vzbudí emoce. Napadá vás to při focení?

K tomu, co člověk vidí nebo i fotí, má vždy určitý vztah. Ať chce nebo nechce, zaujímá k tomu nějaký postoj už tím, že se při focení zaměří na nějaké detaily, které ho zaujmou. Není problém vyfotit třeba lidi na konferenci tak, že budou vypadat jako spící, že jsou otrávení, nebo naopak nadšení. I fotografií se dá manipulovat. A pak hodně záleží, v jakém kontextu a s jakou popiskou se ten záběr použije.

Zvláště, když se fotí lidé…

Ano, proto se musí dávat velký pozor, komu se jaká fotka dá k dispozici. Když má kupříkladu redaktor na nějakého člověka v politice či v církvi špatný názor nebo o něm píše nepěkné věci, pochopitelně se vnitřně zaraduje, když najde fotografii, která ho ukáže v negativním světle. Každý fotograf, který něco posílá médiím, by si měl uvědomit, že se stává jejich spolutvůrcem. Když budu chtít biskupa představit jako dobrého pastýře, vyfotím ho mezi obyčejnými lidmi. Když ho budu chtít představit jako preláta, který hrabe majetek, najdu fotku, kde je ve slavnostním oblečení se zlatým křížem a prstenem.

Jaké jsou ty vnitřní principy, jimiž se řídíte?

Hlavně nesmím nikdy a nijakým způsobem škodit. Ani nesmím čekat, až ten člověk udělá nějakou chybu, i kdyby z toho mohla být stokrát senzace. Vyfotit někoho, kdo se chová slušně, jak zrovna smrká, mi přijde nepřípustné. Stejně tak je velmi diskutabilní fotit utrpení. A když už ho vyfotím, musím zvážit, co pak s takovou fotkou udělat a v jakém kontextu ji zveřejnit. I fotograf by měl mít svědomí.

Jak byste se zachoval, kdybyste měl před sebou umírajícího člověka?

Naštěstí se s tím setkávám velmi málo, nejsem válečným reportérem. Ten se často dostává do těžkého rozhodnutí: zda tomu umírajícímu poskytnout slabou, a možná také neúčinnou pomoc, anebo ten okamžik zvěčnit. Přesto by měla platit jasná etická a morální zásada. Když vidím děťátko, které se utápí v bahně, nesmím být víc fotografem než člověkem a deset centimetrů od něj fotit efektní záběr, jak do toho bahna zapadá. Jednou jsem jezdil se záchrannou službou a měl fotit jejich práci. Volali z nějaké hospody, že tam nějaký pán umírá. Záchranáři přijeli a marně se ho pokoušeli oživit. Jeho manželka byla u toho. Padesátiletý člověk šel se svou paní na oběd, dostal u toho infarkt a umřel. To není chvíle, kdy má člověk kolem nich poskakovat s foťákem.

Přesto jsem viděl i vaši velmi emotivní fotku: chlapec přelézající bezpečnostní zeď…

Vím, že pro každého, kdo si ještě pamatuje stříhání hraničních plotů a pád Berlínské zdi, je tento obrázek jednoznačně negativní. Ale to je právě taková situace, kdy není možné nic udělat a pomoct. Ta fotka neřeší situaci, zda je ta zeď nyní potřebná, nebo není. Poukazuje však na to, že se svět s tímto stavem nemůže smířit. Protože zeď, která lidi rozděluje, obecně není dobrá.

Vy jste Izrael navštívil víckrát. Čím vás tato země zaujala?

Zpočátku v tom bylo hledání kořenů, protože můj dědeček z matčiny strany byl Žid. A tak hned, když to bylo možné, jsem do Izraele zamířil – a od té doby tam jezdím. Ta země je magická, zajímavá, svatá.

Před nedávnem jste vydal knížku svých fotek o Svaté zemi, doplněných texty vaší manželky.

Moje manželka je husitská farářka. Seznámili jsme se trochu netradičně, ale způsob seznámení zůstane naším tajemstvím. Navázali jsme pak osobní kontakt, který pokračoval intenzivně dál, až jsme zjistili, že můžeme být spolu a vzájemně se velmi obohatit.

Co vám přineslo manželství s farářkou?

To je velmi těžká otázka. (velmi pomalu) Je to určitě poznání nových rozměrů života i věcí. Najednou objevíte, že se dá na všechno kolem dívat jinak, jinýma očima. Je to velmi intimní otázka…

Co vás nejvíce překvapilo, když jste se blíže seznámil s jejím povoláním?

Měl jsem předtím úplně zkreslené představy o tom, jak faráři v naší zemi žijí a čím se zabývají. Bylo to hodně zidealizované a nereálné. Neuměl jsem si například představit, že člověk, jemuž byl svěřený sbor nebo farnost, musí vlastně pracovat s lidmi, které si nevybral, kteří mu byli nějak dáni – a on je musí stejně milovat, neodejít od nich a každému z nich věnovat nejen práci, ale kus svého života. Přitom počet aktivních věřících, tedy i kněží a jejich pomocníků, na mnoha místech spíše ubývá. A na druhou stranu jejich potřeba stoupá. Vždyť kde jinde by měli lidé hledat určitou protiváhu a lék na svou frustraci z materiálna a konzumu, než právě v církvi?

Povídáte si spolu o Bibli?

Ano, osvětlila mi mnoho věcí jak ze Starého, tak i z Nového zákona. Pomohla mi lépe – a hlavně jinak – se zorientovat i v Izraeli. Jezdil jsem tam sice častěji než ona, zato však měla větší a lepší základy pro pochopení země a jejích souvislostí než já.

Jak působí tato země na fotografa?

Při její návštěvě člověk nesmí zůstat na letišti ani v ulicích Tel Avivu a pohybovat se někde po barech a restauracích. Pokud se mu podaří oprostit od turistického ruchu, přestane vnímat stovky autobusů, a pak navštíví rušný Jeruzalém nebo naopak tichá místa na poušti, musí ho v té zemi nutně něco oslovit. Je to přítomnost něčeho, co nás přesahuje, a co se proto ani nedá na fotkách zachytit. Nedokážu přesně definovat, co to je – něco tam zkrátka funguje jinak, než jsme zvyklí v naší evropské civilizaci.

Je tam místo, které je pro vás zvlášť přitažlivé?

Kromě Jeruzaléma, který mám obecně velmi rád, mě upoutal ještě jeden z domnělých hrobů Mojžíše v Nabí Músá. Protože leží v Judské poušti, kde je mešita a muslimský hřbitov, jezdí tam hodně málo Židů a téměř žádní turisté. K samotnému místu vede emočně neuvěřitelně silná krajina, cestou nikoho nepotkáte, občas se mihne nějaký beduín. To místo se neuvěřitelným způsobem mění podle světla i podle roční doby. Pro mě osobně to není ani křesťanské, ani židovské, ani muslimské místo. Je to zkrátka duchovní místo ve Svaté zemi.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay