I dobré manželství má problémy

Vydání: 2017/9 Jak mají křesťané reagovat na uprchlíky?, 28.2.2017, Autor: Jiří Zajíc

Exhortace Radost z lásky (Amoris laetitia) je stále předmětem mnoha debat. Stranou pozornosti však zůstává to, co papež František uvádí jako jednu ze čtyř priorit: doprovázení mladých manželů. Právě této oblasti se v širších souvislostech věnujeme v následujícím rozhovoru se zakladatelem Manželské a rodinné poradny Bethesda při Biskupství brněnském a bývalým ředitelem Národního centra pro rodinu JOSEFEM ZEMANEM.


„Nejen vztahové hodnoty, ale i touha po vzdělání či obecná schopnost tolerance přicházejí na svět v rodině,“ připomíná Josef Zeman. Snímek archiv Josefa Zemana

Desítky let jste se věnoval lidem, kteří za vámi přicházeli s manželskými a rodinnými problémy. Jaké hlavní poznatky jste získal a jaké trendy se v posledních letech ukazovaly zvlášť silně?

Za nejdůležitější považuji to, že manželství a rodina ztrácejí sociální oporu. Není to žádná novinka a neříkám to také jako nějaký nečekaný objev: všichni vidíme, že se společnost jako celek stává takzvaně hodnotově neutrální. Jinými slovy, že kromě zákonem stanovených zákazů a povinností už nic není „svaté“ a skoro všechno se může. Je to vidět například na tom, jak nedodržování daného slova, nebo dokonce prokázaná lež lidem docela snadno prochází. Pro rodinu a manželství to znamená ohrožení v tom smyslu, že si vlastními silami musí vytvořit to, co dříve dostávaly poměrně účinně jako pomoc ze strany společnosti – navzdory tomu, že v tom společenském tlaku bylo i leccos pokryteckého či falešného.

Dnešní manželství a rodinu tak už nedrží pohromadě různé vnější překážky, které mnohdy její rozpad či opuštění prakticky znemožňovaly. Stojí výhradně na kvalitě vztahů. A pro ty je zásadní existence vějíře pozitivních osobních hodnot, které sdílejí nejprve manželé, později je zprostředkovávají jako rodiče, a ještě později je přebírají jejich děti. Tyto hodnoty zkrátka již nepřicházejí prostřednictvím sociálních zkušeností zvenčí, ale jsou objevovány a uskutečňovány přímo v rodině, a tak umožňují prožívat v ní vzájemnou důvěru a lásku. Na tomto procesu dnes stojí nejen dobré prospívání, ale i holá existence manželství a rodiny. A opět opakuji fakt, o kterém nikdo nepochybuje.

Dobře, a co z toho plyne pro pomoc mladým rodinám?

Aktuální to začíná být ve chvíli, kdy se ptáme „jak“? Jak mají například manželé vnést do svého vztahu vysoký stupeň důvěry, že je ten druhý neopustí? Nebo mají počítat s tím, že je možná opustí? To by už přece byla nedůvěra, ne důvěra! Jak prohlubovat manželskou lásku, aby se nevytrácela a nedegradovala? Ale jde i o mnohem prozaičtější dovednosti: Jak komunikovat ve vztahu nesoutěživě, když jsme byli vychováváni k soutěži? Jak a proč otvírat své myšlení pro druhého, když jsme dosud byli zvyklí své myšlenky a svou duševní intimitu chránit?

Dnes je sice dostupná spousta poučné literatury, ale běžné chování lidí ani to, jak ho reflektují média a převládající názory veřejnosti, pozitivní hodnoty nijak nepreferují. Jakoby to byla jen otázka svobodné volby každého a ne otázka životaschopnosti západokřesťanské civilizace, která své hodnoty jinak než prostřednictvím rodin hájit a zprostředkovat neumí. A nejde jen o zásadní hodnoty vztahové, ale i o takové jako touha po vzdělání, radost z práce či obecná schopnost tolerance a další. Ty také „přicházejí na svět“ v rodině!

To ale jen dál zvyšuje tlak na dnešní rodinu.

Proces udržování životodárné samostatnosti, tedy jakési odolnosti proti vtírajícím se nabídkám chovat se sobecky a individuálně zištně, je pro manželství a rodiny skutečně stále náročnější. Převládá určitá iluze, že dobré manželství a dobrá rodina vzniká tak, že se odstraňují nebo prostě nekonají vztahové problémy. To je ovšem neudržitelný názor. Dobré manželství a rodina vzniká aktivním vydělením se ze závislosti na tlacích prostředí, vybudováním vlastní nezávislosti a vlastních dobrých vztahů. A následně novým, opět aktivním, zapojením se do společnosti, které už ale není ohrožující, nýbrž obohacující. Zdůrazňuji: obohacující jak vlastní rodinu, tak i společnost.

Procesy vlastního zrání, pozitivního osobnostního růstu a prohlubování vztahů musí předcházet vnějšímu chování. Vývoj se děje od malička převážně směrem zevnitř ven: změna „srdce“ vede ke změně chování. Opačně – tedy začít tlakem na změnu chování – to moc nejde. O rodině to platí dvojnásob. Úspěšné chování vůči společnosti pak zase proces osobnostního a vztahového zrání posiluje. Tento proces vzájemného ovlivňování, a hlavně směr jeho pohybu, naše současná společnost moc nechápe a toto tiché „zrání uvnitř“ neumí podporovat. Je to dle mého názoru slabé místo jak nynějšího obecného přístupu k podpoře rodiny ze strany státu a dalších organizací, tak i slabé místo pastorace rodin. V rámci církve se však již pozitivní nabídky rodinám objevují a hledáme další.

Vy jste o tématu doprovázení mladých manželských párů vydali knihu ještě před papežovou exhortací Amoris laetitia, v krátkém čase po ukončení římské synody o rodině. Takže jste vlastně papeže předběhli?

Ne tak docela. Inspirací pro mě byla totiž už jeho exhortace Radost evangelia (Evangelii gaudium) z roku 2013, kde mě oslovila výzva, aby se členové církve, „kněží, řeholníci i laici učili umění doprovázet“, která se opírá o princip úcty k „výsostnému území druhého“. Začal jsem tušit, že se otvírá zcela nový přístup. Nejde o to jen učit, ale také povzbuzovat k vlastnímu učení se. Nikoliv přejímat osvědčené, ale porozumět osobně tomu, proč je něco osvědčené – a podle toho vytvořit vlastní originál, za který poneseme odpovědnost.

A potom přišel výstupní dokument synodního zasedání o rodině z roku 2014, kde již zcela jasně zaznívá výzva k vybudování systému doprovázení mladých manželů. Tuto myšlenku též zdůraznil náš účastník prvního zasedání synody arcibiskup Jan Graubner – a nakonec se objevila jako jedna z priorit i v Amoris laetitia. Takže je to možné pokládat za náš český přínos exhortaci.


Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.
 

Josef Zeman (nar. 1943) je psycholog a psychoterapeut, zakladatel Manželské a rodinné poradny Bethesda. V letech 1996–2007 byl ředitelem Národního centra pro rodinu při České biskupské konferenci. Hojně publikuje a přednáší. Zabývá se vztahovou a rodinnou problematikou.

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay