Hvězda, která nezapadla

Vydání: 2005/45 Poslední věci člověka, 31.10.2005, Autor: Josef Nerušil Milan Badal,

K vůbec nejstarším ryze českým šlechtickým rodům patří Sternbergové. V jejich erbu září osmihrotá hvězda, odvozená prý od samotné hvězdy betlémské. Staronovým pánem na hradě Český Šternberk je dvaaosmdesátiletý pan Zdeněk. S laskavým, trochu pobaveným úsměvem vypráví o svém dobrodružném životě. Ten ovšem zdaleka není u konce. Pan hrabě, jak ho všichni nazývají, je sice velkým znalcem minulosti, ale žije přítomností a připravuje budoucnost - svému hradu, rodině i lidem okolo.
Na hradním nádvoří je představováno sokolnické umění. Vy sám jste autorem známé knihy o těchto způsobech lovu. Jak je vůbec možné, že taková kniha u nás v 60. letech vyšla?

Zabýval jsem se lovectvím jako svým koníčkem. Když přišel rok 1968, napsal jsem tuhle knihu, ona ale vyšla až po naší emigraci. Jedna dobrá redaktorka dokázala ještě přivézt do Vídně pár autorských výtisků. Ale to už byl jen takový pozdrav z rodné země.

Emigrovali jste na konci srpna 1968, nebo jste spíše s manželkou a synem odjeli s přesvědčením, že se možná nevrátíte? Odešli jste do Německa a poté do Vídně. Dá se po dvaceti letech v emigraci trochu srovnat mentalita těchto sousedících národů?

Byl to trochu šok: jak německé prostředí, tak teď zase u nás, když jsme se po dvaceti letech vrátili. Víte, ona Vídeň je nám mentalitou velice blízká, dalo by se vlastně říci, že je česká. Předtím jsme byli v té protestantské části Německa a tam je to trochu strohé, ne že by tam lidé byli bez humoru, ale nakonec pro nás bylo příjemnější žít blíž Čechám, ve Vídni. Co bylo naopak teď tady pro mne velmi nezvyklé, byla neochota se k něčemu rozhodnout, říci jasné ano, či ne, zaujmout zřetelné stanovisko. Jako by tu lidé nechtěli převzít zodpovědnost.

Sám jste byl zřejmě vychováván dost odlišně... Jaké zásady vám rodiče vštěpovali?

Měl jsem v životě úžasné štěstí. Pán Bůh to zařídil tak, že nás bylo devět sourozenců a mravní principy byly v naší výchově absolutní prioritou. Měli jsme stanovená velmi jasná pravidla. Prostě v životě byly určité zásady, o kterých se vůbec nepochybovalo. Slušnost byla naprostou samozřejmostí. Mám dojem, že dnes si většina lidí myslí, že to, co nezakazuje zákon, je v podstatě dovolené. A to je obrovský prostor pro neřesti. Je přece známo těch sedm hlavních hříchů: pýcha, lakomství, smilstvo, závist, nestřídmost, hněv a lenost. Žádný zákon nezakazuje, aby člověk byl pyšný, lakomý či líný. Žádný soudce nikoho neodsoudí za to, že je líný jako veš. Ale z hlediska slušnosti a naší snahy zachovávat přikázání je to všechno přece velice důležité. Ten odklon od správného chování má kořeny už v obrozenství, přispěla k němu i první republika se svými protiřímskými tendencemi, potom okupace a nakonec několik desetiletí odklonu od víry v totalitě - to je mnohaleté zpochybňování principů slušnosti založených na víře v Boha.

Kromě rodičů vám prý výchovu zprostředkovali i soukromí vychovatelé. Jaké to bylo?

To byly vlastně ještě dozvuky rakousko-uherské výchovy. Jen pro srovnání: můj otec nikdy neseděl ve školních lavicích, jenom dělal zkoušky. Já sám jsem také do čtrnácti let byl privatistou, učili mne doma a chodil jsem jen na přezkušování. Teprve pak jsem začal chodit na arcibiskupské gymnázium v Praze v Bubenči.

V dětství vás zastihly události roku 1938 - mám na mysli slavný manifest české šlechty, kterým i váš otec vyjádřil jasně svou sounáležitost s českým národem. Jak to na vás tehdy působilo?

Poprvé to byla snaha šlechty v roce 1938 u prezidenta Beneše, kterého chtěla podpořit a povzbudit. A potom, a to už se méně ví, podobná snaha vůči prezidentu Háchovi ještě před protektorátem. Můj otec byl také v té delegaci. A vlastně tím jsme zase u té výchovy. Otec mne nikdy neučil odpovídat na otázky z katechismu, to spíš maminka. Otec nás vlastně učil tím, že pro nás byl obrovským vzorem.

Po válce jste vystudoval práva, ale nedostudoval - přišel rok 1948. Byl jste vyloučen v posledním ročníku?

Ne, ne, to bylo trochu jinak. Já jsem se skutečně pustil do studia práv, ale těsně před ukončením jsem odešel. Tu historii najdete i v knize Kamínky, co vydává pan arcibiskup Otčenášek. Já totiž zprostředkovával převádění lidí přes hranice u Tachova. A také jsem dopravil do zahraničí dopis pana arcibiskupa Berana, který už byl v domácím vězení, a potřeboval informovat Svatý stolec. Něco z toho se prozradilo a já byl varován. Měl jsem v té době ze studijních důvodů odklad základní vojenské služby, tak jsem sám na vojnu nastoupil. Byl jsem v PTP a pak ještě - aby mne pustili - jsem podepsal, že budu dál pracovat na šachtě. To bylo trochu méně zábavné PTP, než jaké je zobrazeno v Černých baronech. Ostatně pokud jste viděli film, tak v něm vystupuje hrabě Sternberg, ale to Švandrlík nikdy nenapsal. Bylo to tam dodáno později.

Být horníkem znamenalo vykonávat těžké a ne vždy bezpečné povolání. Moc veselých historek z té doby asi nebylo...

Po propuštění z PTP, v civilu, jsem dělal jako horník na tzv. odvalu hlušiny. Bylo to u Karviné, blízko tamního hřbitova. Když jsem dělal na bagru a byl pohřeb, což bylo skoro denně, zastavil jsem bagr, a bylo ticho. No a když spouštěli rakev do hrobu, zmáčkl jsem knoflík a pustil sirénu. Na to už vždycky všichni čekali, jako na samozřejmou poctu nebožtíkovi. Když jsem pak po pěti letech z uhelných dolů odešel, dělal jsem kulisáka v hudebním divadle v Karlíně a dotáhl jsem to až na zástupce jevištního mistra!

Jak na vás tenhle dělnický život působil? To přece musel být propastný rozdíl proti tomu, kam byl váš život původně nasměrován.

Udělal jsem vynikající zkušenost, ta je k nezaplacení. Já byl přece nejstarší syn a byl jsem předurčen převzít zodpovědnost za panství. No a lidé okolo se chovali, řekněme, přiměřeně tomu, kým budu. Pak jsem spadl do sociálního sklepa a poznal jsem, jaké to je, když se lidé báli být se mnou ve styku. Když jsem potom emigroval, dostal jsem se do jakési střední vrstvy, takže to byl zase nový zážitek. Ta zkušenost byla ale výborná, vůbec si nestěžuji. Poznal jsem tolik dobrých lidí, ve všech prostředích! Třeba na té šachtě, kde jsem dělal i ve sloji 60 cm vysoké. Dělali jsme ve dvojicích. Když někdo nestačil, musel tam zůstat a dělat dál po pracovní době. Bylo úplně normální, že se těm slabším pomáhalo. O tom se vůbec nemluvilo. Podobně skvělé lidi jsem potkal i v divadle.

To vypadá docela idylicky. Ale kromě těch, kdo se báli s vámi stýkat, tady byli ještě ti horší...

Začalo to právě při mé práci v divadle. Objevili se dva pánové s obsílkou, měl jsem se druhý den hlásit na vnitru. Pak se stávalo i to, že mne chytili na ulici, hodili do auta a vezli někam z Prahu. To trvalo skoro dva roky. Měl jsem zákaz o tom mluvit, ale pochopitelně jsem to řekl manželce. Nakonec jsem se z toho všeho zhroutil, byl jsem asi tři týdny v nemocnici a ochrnul jsem. Ten psychický tlak způsobil, že jsem se fyzicky zhroutil.

Vám se moc nechce mluvit o tom, co jste udělal pro druhé lidi, a už vůbec nerad slyšíte o nějakém hrdinství. K tomu ale patří i trochu nemístná otázka vlastenectví.

Já říkám, že hrdinové jsou lidé, kteří jsou do jisté míry ochuzení o pud sebezáchovy. Tam, kde jsem byl a kde jsem se aspoň průměrně osvědčil, jak se domnívám, jsem byl jakousi vůdčí osobností, ale žádným hrdinou jsem nikdy nebyl. Když jsem emigroval, nikdy jsem nemyslel, že bych se ještě někdy mohl vrátit. Já nejsem vlastenec v tom smyslu hájení národních zájmů, já jsem zemský vlastenec. To místo, ta naše hmatatelná vlast, to je důležité. To národovectví, toho se bojím, to přece byla příčina vylučování jedněch lidí druhými. Zakladatel našeho rodu Zdeslav z Divišova byl můj prapředek z 23. pokolení. Já ty předky mohu konkretizovat a z toho pro mne plyne vazba na tento prostor, tuto zem. Vy máte ty předky také, jen je neumíte vyjmenovat. Jinak mezi nám rozdíl není. Myslím, že mezi urozenými i neurozenými jsou stejně dobří, i stejně špatní lidé.

S obdivem jste vzpomínal na tatínka, na jeho autoritu a příklad. Jaký je vztah mezi vámi jako otcem a vaším synem?

Můj syn je jiný, než jsem já. Je daleko rozhodnější, výraznější. Náš vztah je velice dobrý, respektuje mne. Stále jezdí z Vídně sem a zpět, pomáhá. Já už jsem v cílové rovince, takže správou hradu se začíná zabývat on. Samozřejmě máme i různé názory, ale snažíme se spolu vyjít. Mně pomáhá moje víra. Ta se nedá nařídit, ani si ji nikdo nemůže usmyslet. Je to obrovská milost, když Pán Bůh někomu dá skálopevnou víru. Přiznám se, že se denně modlím, aby mně Pán Bůh poskytl tuto milost víry. Vyhnout se neřesti, hříchu, přestat kouřit - to není tak složité, ale nařídit si víru, to nejde. Za to se můžeme jen modlit. Ale vrátím se k synovi. Dostali jsme zpět majetek, vlastním asi 4 000 ha lesa a půdy a hrad Český Šternberk a zámek Březina - to je věcně velké bohatství, ale peníze vlastně nemám. Všechno dávám zase zpět, na rozvoj a opravy. Já zásadně trvám na tom, že nepodnikáme, ale hospodaříme. To je závazek, cítím se jako správce. Musím vše zachovat, zvelebit, aby z toho lidé měli radost. A mám to předat dál, další generaci. Nejsou z toho peníze, ale satisfakce, že se povedlo něco hezkého udělat. A hospodařit se musí mravně. Onehdy se nám rozbil nějaký velký stroj, jehož převodovka stála 40 000. A přišel za mnou zaměstnanec, že nějaký jeho známý by ji „sehnal“ za 10 000. Tak jsem řekl, že tohle tedy ne, s takovými věcmi ať na mě už nikdy nechodí. Já bych opravdu nespal, nebylo by mi to příjemné, nevydržel bych to. Nemohl bych se podílet na nějaké zlodějně.

Snažíte se navazovat na tradice rodu, který je tu od 13. století. Mohl byste připomenout některé nejvýznačnější předky?

V historii je jich celá řada. Hodně lidí asi zná Kašpara ze Sternberga, který vlastně jako učenec inicioval založení našeho Národního muzea. Odkázal mu své sbírky a byl dlouhá léta prezidentem muzeální společnosti. Jeho bratranec František Josef zase založil předchůdkyni dnešní Národní galerie, které také věnoval své umělecké sbírky. V našem rodě byli diplomaté - například Adam ze Sternberga, který působil v době Rudolfa II. Vždycky jsme stáli na straně krále a katolické církve.

Vím, že jste sice znalec historie, ale neustále se zabýváte současností. Za posledních deset let jste dokázal celý hrad neuvěřitelně zvelebit. Nemluvím jen o restaurovaných obrazech, nábytku a opravách všeho druhu, vy jste dokázal také navázat na odkaz předků. Český Šternberk patří k nejnavštěvovanějším hradům. Co vám v těch posledních letech udělalo velkou radost?

To, že si s klidným svědomím mohu říci: Kdybych tu teď provedl svého otce, moc by se mu to líbilo.

* * *

ZDENĚK STERNBERG (* 1923) nedostudovaný právník, člen PTP, horník, kulisák, náměstek generálního ředitele potravinářského koncernu, důchodce a majitel hradu, zámku a lesů. Pochází z jednoho z nejstarších českých šlechtických rodů, s výjimečným titulem říšského hraběte.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay