Hudba musí vyjadřovat lásku

Vydání: 2018/42 Sedm nových přímluvců v nebi, 16.10.2018, Autor: Vít Hájek

Regenschori JOSEF KŠICA vypráví o své cestě na kůr pražské katedrály a také o tom, co všechno vlastně tento post obnáší. Na závěr neopomene přiznat, že se velmi těší na chvíli, až si bude moci zahrát na nové katedrální varhany.


„V hudbě se zrcadlí stav duše interpreta i skladatele,“ říká varhaník a regenschori pražské katedrály Josef Kšica. Snímek Martina Houdek

Mnoha lidem zní dnes termín „regenschori“ trochu jako anachronismus...

To je však velký omyl! To není žádný dožívající obor. Pořád, už od baroka, tu funguje. Je to vlastně titul ředitele kůru, který má za povinnost pečovat o hudbu v kostele, v katedrále. Ale možná je ta nevědomost dána tím, že tahle funkce za minulého režimu nebyla nijak podporovaná.

Potřebuje k ní člověk ještě nějakou jinou zvláštní průpravu než vysokoškolský diplom?

Už od devatenáctého století existují v cizině specializované školy, ale u nás se tímto oborem člověk musel prokousávat sám. Já jsem působil v mnoha sborech jako korepetitor, varhaník a zpěvák, a tak jsem postupně získával nějakou praxi. Když jsem působil v Pražském filharmonickém sboru, přepisoval jsem například ze starých klíčů do současné notace starou hudbu z archivů a také pro vynikajícího sbormistra, dirigenta a skladatele Pavla Kühna spoluvytvářel různé projekty, čímž jsem se nevědomky připravoval na svou službu v katedrále.

Kde a jak se vlastně rodil váš vztah k hudbě?

Jako malý kluk jsem měl rád chemii, chtěl jsem se stát chemikem. Ale když jsem se zúčastnil chemické olympiády, kde jsem skončil poslední, řekl jsem si, že chemikem tedy asi nebudu. V patnácti letech jsem se nadchl pro varhanní hru a od té doby moje vášeň k tomuto nástroji trvá. Ovšem nenapadlo mne to jen tak náhodou. Už od osmi let jsem hrál na klavír a můj otec měl bratra Františka, který byl dlouholetým farářem v Olešnici na Moravě, kam jsme často jezdívali. Tam mě také poprvé posadili za varhany, což byl pro mne obrovský zážitek.

Navíc můj otec byl sám zapálený muzikant, venkovský učitel hudby na Opavsku. Uměl hrát na trubku, na baskřídlovku, na housle, na varhany, později na konzervatoři vystudoval ještě příčnou flétnu. Byl to prostě prototyp univerzálního učitele, takový spiritus agens veškerého kulturního dění. A maminka krásně zpívala, hrála na klavír, psala i básně, takže za to mé nasměrování mohou nejspíš také geny.

Zažili jste za komunismu velké problémy s prezentací duchovní hudby?

Samozřejmě. Komunisté sice nemohli zakázat Bacha nebo Dvořáka, ale otec na venkově svůj duchovní názor projevovat nemohl. Žili jsme na vesnici, kde byla mše sv. v kapli jednou za týden, a tudíž i sporadická možnost provozovat duchovní hudbu. Proto jsme jezdili za strýcem, osmnáct kilometrů daleko, do malého města, kde byla větší možnost něco podnikat.

Kdy jste začal hrávat v kostele pravidelněji?

Když jsem na přelomu šedesátých a sedmdesátých let studoval na konzervatoři v Brně, nastalo politické uvolnění, které pak ještě lehce přetrvávalo až do nástupu normalizace. A protože jsem na konzervatoř nastupoval po gymnáziu, nemusel jsem se už zdržovat obecnými předměty, takže jsem měl daleko víc času na hraní v brněnských chrámech, například u eucharistiánů (kostel sv. Maří Magdalény) nebo u svatého Tomáše. Dopoledne jsem chodil na konzervatoř a po večerech hrával v kostele. Pochopitelně vždy jenom na záskok, ale byla to pro mě obrovská praxe.

Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

Josef Kšica (nar. 1952 v Opavě) vystudoval gymnázium v Bystřici nad Pernštejnem, kde strávil dětství. Absolvoval brněnskou konzervatoř a hru na varhany na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze. Působil jako korepetitor Pražského mužského sboru (od roku 1981), zpěvák Pražského filharmonického sboru (1985–1992) a také jako varhaník, a to zejména v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech. V roce 1990 se podílel na založení Pražského komorního sboru, v němž pak pracoval jako sbormistr, varhaník a korepetitor. Od roku 1999 je ředitelem kůru v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha, kde založil Pražský katedrální sbor, s nímž se účastní mezinárodních hudebních festivalů.

VÍT HÁJEK

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 51-52 18. – 31. prosince 2018

Bílé stuhy nového začátku

Brány odjakživa někam vedly. Do města, nebo z města. Do kláštera, nebo z kláštera. A teď si představte bránu, která nevede nikam. Žádná slavobrána pro vítěze nebo vojevůdce.

celý článek


Co vám letos udělalo radost?

Na konci kalendářního roku jsme se zeptali několika osobností v církvi, co je v roce 2018 potěšilo.

celý článek


Stačí prostě být spolu

Štědrý den je tu. Celý rok se na něj těšíme, ale někdy přinese přes veškerou snahu místo radosti spíš zklamání a rozčarování. Jak je to možné a co s tím?

celý článek


Betlém v kulisách Jestřebích hor

Dřevěná polygonální zvonice nad městem není jediným unikátem Rtyně v Podkrkonoší. V barokním kostelíku, za nímž se na horizontu tyčí nejvyšší česká hora, tu o…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay