Hrozba, s níž si zatím nevíme rady...

Vydání: 2009/25 Když zvoní zvony..., 18.6.2009

Příloha: Perspektivy

Pravicový extremismus se stal jedním z nejsledovanějších politických témat u nás. Je mu věnována mimořádná pozornost v médiích i ve vládní agendě. O hlubší podstatu tohoto fenoménu a o řadu otázek, které jsou s ním spjaty, se však zajímá málokdo. A pokud tak činí, má k dispozici poměrně málo věrohodných zdrojů. Prvoplánově odsuzující články nebo sice dostatečně razantní, avšak ve skutečnosti bezobsažné politické koncepce a prohlášení případnému zájemci příliš nepomohou. O extremistické propagandě nemluvě. Odborné literatury k tématu též příliš není.

Odborníků, kteří se pravicovým extremismem v České republice hlouběji a stabilně zabývají, není mnoho. Nelze hovořit ani o systematické podpoře výzkumu, který je v kompetenci ministerstva vnitra. Avšak společnou řeč nedokážou nalézt ani odborníci v zemích, kde je státem dotovaných expertů na extremismus přehršel. Nelze se proto divit, že odpovědi na řadu otázek spojených s pravicovým extremismem neexistují nebo na ně lze odpovědět jenom obecně či víceznačně. O dílčí objasnění některých problémů bych se chtěl pokusit i v tomto článku a současně nabídnout čtenářům i témata k zamyšlení a diskusi.

Jak pravicový extremismus vymezit?

Politický extremismus je některými politology i v českých oficiálních dokumentech pojímán jako antiteze demokratického ústavního státu. Není to ovšem jediné možné pojetí tohoto fenoménu. Někdy je ztotožňován s použitím násilí, které ještě nedosahuje intenzity terorismu, jindy je chápán jako aktivní odpor vůči jakémukoli systému nebo jakýkoli názor, jenž se liší od politického mainstreamu. Obecně bych se vzhledem k existujícímu podloženému diskursu přikláněl k prvnímu z uvedených vymezení, jakkoli jazykové pojetí (navazující na latinský termín extremus ve smyslu krajní, nejzazší) spíše směřuje k pojetí poslednímu. Nicméně je možná i syntéza – jestliže dominantní politické síly respektují demokratický ústavní stát a jeho vývojovou linii jako preferovaný směr politického vývoje, je odpor vůči němu krajností, tzn. extremismem. Další problém souvisí s otázkou, proč je pravicový extremismus nazýván pravicovým. Vždyť často hlásá kolektivistické myšlenky, svojí rétorikou je většinou antikapitalistický a někdy spolupracuje i s krajní levicí. Sami pravicoví extremisté se k pravici mnohdy vůbec nehlásí! O tom, že existuje pouze jeden extremismus, a to levicový, je přesvědčena nejen řada debatérů v českých internetových diskusích, ale i expremiér Mirek Topolánek. Nesmíme však zapomínat, že u pojmu pravicový extremismus se jedná nejen o určitý úzus v dominantním proudu sociálních věd, v médiích a terminologii několika bezpečnostních složek (ne všude, v řadě států se o oficiální pojem vůbec nejedná). Charakteristickým znakem pravicového extremismu je popření ideje lidské rovnosti, přičemž individuální „elitnost“ je dána příslušností k určité skupině (rase, národu apod.). K tomu se přidávají některé pravicové hodnoty, jako je důraz na „právo a pořádek“, na národní zájmy, na silný stát jako na cílovou hodnotu samu o sobě (na rozdíl od komunismu, kde je prostředkem k dosažení beztřídní společnosti).

Působí pravicový extremismus jako jednotný aktér?

Pravicoví extremisté jsou často nahlíženi jako jednotný celek. Pamatujme však, že se jedná o označení vnější. Ani jeho různé proudy necítí společnou identitu. Existují mezi nimi značné rozdíly – ve světě i u nás. Naproti tomu není použití sjednocujícího pojmu pravicový extremismus bezúčelné. Kvůli společným zájmům se totiž pravicoví extremisté různých směrů podílejí na politické destabilizaci demokratických systémů a ve svém působení se dokážou odhodlat ke strategické spolupráci. Příkladem je i naše republika. Zde je základní dělení opět dáno zvnějšku, a sice na nacionalisty a neonacisty. Musíme si ale uvědomit, že i neonacisté se označují za nacionalisty, případně národní socialisty pročeského zaměření. Hlavním kritériem rozdělení je vztah k nacistické historii, kde neonacisté navazují alespoň na některé její tradice, zatímco nacionalisté ji odmítají. V řadě případů je odlišení obtížné, zvláště u subjektů, v jejichž řadách působí různé proudy a jejichž představitelé se často vyjadřují nejasně či dvojznačně – což je i případ Dělnické strany. U neonacistů lze nalézt proudy respektující dogmatické nacistické tradice, včetně toho, že uznávají německý nárok na Sudety a hodlají českou státnost a evropský řád budovat na základě tradic a práv velkoněmecké říše. Jiní více zdůrazňují českou autonomní identitu v rámci panárijského („bílého“) společenství (oba proudy lze nalézt v Národním odporu i u Autonomních nacionalistů). U nacionalistů najdeme proudy inspirované husitsko-pokrokářskou tradicí českých dějin i proudy, které jsou vázány na konzervativní české tradice (první je silnější v Národní straně, druhý v Národním sjednocení). V rámci druhého uvedeného proudu pak lze jako o specifickém uskupení hovořit o ultrakonzervativních nacionalisticky orientovaných křesťanech (převážně katolících). Převážně z národoveckých konzervativců se za první republiky odštěpili čeští fašisté, na něž navazuje soudobý neofašismus (lze k němu řadit Vlasteneckou frontu). Jako klerofašisty lze označit některé skupinky propojující katolicismus a fašismus (Hnutí národního sjednocení).

Kdo jsou pravicoví extremisté?

Pravicový extremismus byl v tomto článku doposud pojímán v obecné rovině jako oblast v abstraktním politickém prostoru anebo byl vztažen k jednotlivým politickým stranám, občanským sdružením či neregistrovaným uskupením. Nicméně řadu lidí oprávněně zajímá, kdo vlastně jsou jednotlivci, kteří extremistickou scénu tvoří. Mají společné sociální znaky? Lze vysledovat nějaký jednotný psychologický profil? Avšak na tyto otázky ještě v České republice nelze jednoznačně odpovědět. Schází přesná data, natož jejich analýza. Ale i když ve světě existuje řada výzkumů na dané téma, ani zde úplně jasná a obecně platná zjištění nejsou. Měli bychom rozlišovat přinejmenším mezi elitou pravicově extremistických uskupení, mezi aktivisty, pouhými sympatizanty a voliči. Jiné charakteristiky budou zřejmě typické pro politiky etablovaných ultrapravicových stran a jiné pro členy ilegálních násilnických struktur (samozřejmě pokud nedojde k jejich dlouhodobému propojení s politickým stranictvím). Na základě některých indicií lze usuzovat, že v České republice se jako elita pravicových extremistů profilují lidé, kteří na scénu vstoupili v relativně mladém věku z důvodu osobní frustrace a nalezli zde prostor pro osobní realizaci. Někteří absolvovali vysoké školy nebo je v současné době navštěvují, není to však pravidlem. Avšak i lidé z této skupiny, kteří nemají vysokoškolské diplomy, získali samostudiem politické i právní znalosti, jež využívají ve své činnosti. Co se týče sympatizantů, většinou se jedná o mladé lidi, kteří se domnívají, že jsou součástí elitní skupiny, a sami před sebou tak získávají pocit vlastní důležitosti. Většinou se zřejmě jedná o příslušníky dělnických profesí či nezaměstnané, nikoli nevýraznou menšinu tvoří středoškoláci i mladší vysokoškoláci. Je zajímavé, že v poslední době lze na úrovni elity i na aktivistické úrovni nalézt větší množství žen, přičemž se už zdaleka nejedná jen o přítelkyně a sestry mužských aktivistů. Zajímavé jsou rovněž rodinné vazby, kdy se na extremistické činnosti podílejí rodiče i jejich děti. Co se týče voličské základny, je v současnosti neznámá. Můžeme pouze diskutovat o tom, zda v krajských volbách v roce 2008 hlasovalo pro koalici Dělnické strany s menším koaličním partnerem téměř třicet tisíc lidí spíše kvůli podstatě strany a jejímu propojení s militantním podhoubím, nebo pro lákavý název koalice („DS za zrušení poplatků ve zdravotnictví“). V nedávných volbách do Evropského parlamentu hlasovalo pro tuto stranu 25 368 lidí.

Jak proti pravicovému extremismu postupovat?

Pravicový extremismus obecně představuje hrozbu pro společnost i pro stabilitu režimu. Otázkou je, nakolik intenzivní je to hrozba v konkrétním kontextu, včetně kontextu soudobé České republiky. Lze se domnívat, že za určitých okolností u nás mají pravicoví extremisté potenciál překročit pětiprocentní hranici, ale to by museli využít aktuální krize a mobilizovat příznivce mezi stávajícími nevoliči. Na mocenský zvrat zatím v dohledné době vlastními silami nestačí a vývoj za hranicemi naší vlasti jim zatím příliš důvodů k optimismu nedává, jakkoli se nyní někteří z nich netají obdivem k mocenským choutkám ruských autoritářů. Jsou však schopni používat násilí a v tomto směru zastrašovat skupiny lidí, jež si určili za své nepřátele. Jak proti pravicovým extremistům postupovat? Nejprve je třeba rozeznat, co skutečně sledují. Ve své veřejné propagandě to totiž ne vždy otevřeně deklarují, ať už s ohledem na platné právo anebo ve snaze nezastrašit váhající přívržence. Dále je třeba o nich věcně informovat, což je hlavně úkol pro novináře, kteří to u nás spíše nezvládají. Důležité je podchytit podstatné věci, především násilí, na druhé straně není třeba přehnaně a s hysterickým podtónem medializovat každou malou demonstraci. Při rozhovorech s pravicovými extremisty je třeba být připraven klást otázky, které odhalí rozpory mezi tím, co říkají a co si skutečně myslí. Při potírání extremismu není možné spoléhat pouze na právní represi. Právem je třeba potírat především násilné aktivity. U souzení verbálních a vizuálních extremistických projevů je třeba mít v českém prostředí na paměti, že reálný dopad právní aplikace je omezený. Řada lidí ji odsuzuje, a to nejen sympatizanti ultrapravice, ale i liberálové prosazující svobodu projevu po americkém vzoru, případně ti, jimž vadí nerovný přístup k levicovému extremismu v této oblasti. Důležité je odhalovat nereálnost řešení problémů nabízených pravicovými extremisty a ukazovat jim i jejich sympatizantům složitost řešení stávajících společenských problémů. A pokud budou věrohodně řešeny problémy, na nichž se extremisté profilují, bude to nepochybně ta nejlepší prevence.

Autor: Miroslav Mareš (nar. 1974) absolvoval filozofickou (obor politologie) a právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 1997 pracuje na Katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, zaměřuje se na výzkum politického násilí a extremismu.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay