Hrdost na církev se míchá s pocitem hanby

Vydání: 2006/42 První roky kněžství, 17.10.2006, Autor: Matúš Demko

Jednou z nejvýraznějších osobností slovenského náboženského života je Michal Vaško, šéfredaktor časopisu Zrno. Magazín se obrací převážně k mladým slovenským katolíkům a přináší i řadu témat, která jsou vnímána jako kontroverzní. Svým obsahem tak Zrno může připomínat české Ádéčko, i když nepíše tak odvážně, jako Ádéčko v 90. letech. Následující rozhovor přináší otevřené názory Michala Vaška nejen na slovenskou církev.

Na Slovensku se přihlásilo ke katolické víře přibližně 70 % obyvatel. V Česku je oficiálních katolíků o mnoho méně, navzdory tomu, že společenská situace je v obou krajích velmi podobná. Čím si to vysvětlujete?

Chování lidí je podmíněné historií, dědičností, sociální a geopolitickou situací a tak dále. Prostor opravdové osobní svobody je tedy o mnoho menší, než bychom si byli ochotni připustit. Jen málo lidí - většinou duchovně a intelektuálně zdatnějších - si dokáže tento prostor zvětšit. V tomto smyslu se mohu domnívat, že v Česku je snad více svobodnějších a samostatnějších lidí než u nás. V historii to bylo patrné například v počtu protikomunistických disidentů.
Pokud se u nás 70 % lidí hlásí ke katolické víře, je to spíše potřeba identifikace se stabilní, společensky uznávanou skupinou. Tato potřeba je zvlášť patrná v menších a slabších národech. Jestli se například Slovák hlásí ke svému národu, neznamená to ještě, že čte Hviezdoslava nebo umí správně gramaticky stylizovat svůj jazyk. Může to být jenom jeho touha „zařadit se“.

Dokážete porovnat situaci katolické církve na Slovensku a v Česku?
Na Slovensku jsou plné kostely věřících, lidé se pravidelně účastní obřadů, a to vyvolává u církevních představitelů klamný dojem, že je všechno v pořádku a není potřeba něco měnit. Zdá se mi, že v Česku jsou křesťané tvořivější, ochotnější vést dialog. A to nejen navenek, ale i mezi sebou navzájem. Mají k sobě také větší úctu a snad i větší touhu vzdělávat se a rozumět své víře.

Jsou křesťané na Slovensku připraveni čelit sekularizaci společnosti?

Pokud sekularizaci chápeme jako ztrátu vlivu křesťanství na společnost, včetně hodnot, které křesťanství se sebou nese a chrání, tak křesťané na Slovensku připraveni nejsou. Paradoxně se mi zdá, že lidé za toto odpovědní, zastávající důležité funkce ve společnosti, nejsou připraveni vůbec. Jako by „zaspali na vavřínech“ a nechtěli vidět realitu.
Naopak často obdivuji některé věřící, jak usilují bez frází a náboženského slovníku, který je zvláště pro mnoho mladých lidí dnes už nesrozumitelný, otevírat otázky smyslu života a lidského štěstí, otázky o správných zdrojích morálky, o provázanosti toho, čemu věříme a toho, jak to pak žijeme. Obdivuji také některé podnikatele, kteří nezůstávají u plochého ekonomického pohledu na svůj byznys, ale vnášejí do něj prvky solidarity a kultury. Realizace společenské zodpovědnosti firem není pro nich jen věcí reklamy. Bohužel, jsou to spíš výjimky než pravidlo.

Jak vnímáte spolupráci křesťanských médií a církve?
Církevní představitelé vyžadují podřízenost a poslušnost, čímž tyto média ztrácejí jakýkoliv opravdový evangelizační potenciál. Křesťanská média přesvědčují přesvědčené a věřící je často používají z pocitu potřeby „podporovat církevní ustanovení“.

Katolické noviny na Slovensku mají ve svém podtitulu uvedené „týdeník pro náboženské a společenské otázky“. Údajně se někteří lidé ptají, zda tyto noviny vůbec nějaké „otázky“ pokládají.
Ne, ani si to nekladou za cíl. Je lépe, jestliže „drží linii“, než kdyby riskovali svou existenci. Myslím si, že na Slovensku se do církevně schválených novin slovo „otázka“ dostalo omylem. Nač otázky? Pravdivější by bylo: týdeník pro náboženské odpovědi.

Podobně se prezentuje i slovenské rádio Lumen: „komerční rozhlasová stanice s evangelizačním charakterem“.
Toto rádio nebude mít nikdy tento charakter, pokud bude pod „křídly“ biskupů. Bude totiž používat antievangelizační slovník plný klišé a frází, kterému dnes sotva rozumějí věřící, natožpak nevěřící. Většina jeho denního programu není pastorační, ten začíná až po osmnácté hodině - přímým přenosem bohoslužeb. Potěšilo by mě, pokud by si rádio našlo své místo a ekonomickou nezávislost, ujasnilo si, jestli chce žít ze sbírek věřících a poskytovat jim pastorační servis, tak jako to dělá české rádio Proglas, anebo jestli chce být financováno z reklamy a oslovovat nové, ve víře hledající posluchače. Pokud ale v současném vysílání přeruší polední divokou a agresivní hudbu modlitbou Anděl Páně, působí to na posluchače dost rozpačitě.

V Česku se letos zrodila nová křesťanská televizní stanice TV NOE. Proč takový projekt nevznikl také na Slovensku?
Vznik každé nové věci v mediální branži předpokládá skupinu nadšenců, kteří ji vezmou „za své“. U nás žádná taková skupina skupina není. A protože neexistuje pořádný pastorační mediální plán katolické církve na Slovensku, nepřichází ani iniciativa „seshora“.
Možná jsme nepochopili důležitost televize, možná jsme jen znechucení, že ani méně náročná média neumíme úspěšně provozovat, a možná jsme dnešním procentuálně vysokým množstvím věřících tak spokojení, že vůbec nepřemýšlíme nad tím, co bude zítra.

Které současné slovenské médium má šanci oslovit i nevěřící lidi?
Usiluji o to, aby takovým médiem bylo ZRNO. Zatím se potýká s problémy podobnými rádiu Lumen, totiž otázkou míry nezávislosti na přízni církevních představitelů. Proto jsou používaný slovník i uveřejňovaná témata smíšeninou církevního a sekulárního slovníku, háklivé otázky otevíráme pomalu a velmi citlivě.
Náš hlavní cíl ale není v tom, jak oslovit nevěřící čtenáře, ale jak oslovit ty, kteří vyrostli v křesťanském prostředí, cítí, že křesťanství nese v sobě vzácný poklad, ale církevní prostředí je pro ně nestravitelné. Hledají a zoufale chytají všechny nitky, které je v církvi ještě drží.
Neumím odhadnout, co by se stalo, kdyby ZRNO ztratilo přízeň svých „šéfů“ - zatím má církevní schválení a podporu arcibiskupa Tkáče. Jestli by potom, díky své větší otevřenosti a opravdovosti, dokázalo zachytit ty „houfně odcházející“, anebo jestli by tato situace definitivně zpečetila jejich odchod, s odůvodněním, že nemají co hledat v instituci, která likviduje každý náznak otevřenějšího smýšlení.

Jak se díváte na otázku církve a jejího pokroku?
Dnešní mladí lidé jsou hrdí na to, že v prvních staletích byla církev nositelem skutečného pokroku. Nejsou takoví grobiáni, jak by se při povrchním pohledu mohlo zdát. Hrubostí možná jen zakrývají pocit zklamání a rozčarování, třeba i z církve.
Dříve přece, například v době otrokářství, obhajovala důstojnost každého člověka, přispěla ke zrušení tohoto systému, v prostředí neúcty k ženám vyzdvihovala ženy podle vzoru Krista, který se s nimi střetával na veřejnosti a pověřoval je důležitými úkoly. V prostředí tvrdé moci a hierarchie zaváděla prvky demokracie, včetně diskusí na dogmatické téma.
Nyní se křesťanství, obrovský nositel pokroku po dobu dlouhých staletí, najednou stává jakousi brzdou společenského pokroku. Sekulární svět jako by dnes ochraňoval naše nejsvatější téma více než křesťanství samotné.

Jak to myslíte?
Například někteří pořadatelé hudebních nebo filmových festivalů se při organizaci rozmýšlejí, jak zařídit, aby se lidé při dané akci cítili dobře, aby se neopíjeli, byli k sobě ohleduplní, zažili něco duchovního. V celém světě se tvoří hnutí za demokracii, dialog, práva žen, práva menšin, ochranu přírody, odmítání kastovnictví, sílí všeobecný odpor k manipulování a nesvobodě, odpor k autoritě „ze zákona“ a obdiv k přirozeným vůdcům, úcta k moudrosti... Toto všechno jsme měli v církvi. Máme to ještě? Pokud ano, vnímají to takto i dnešní mladí a hledající lidé?
A tak hrdost nad církví se u mnohých lidí míchá s pocitem hanby, že už nestojíme v čele společnosti. Nelze jim to zazlívat. Ale navzdory tomu mnoho mladých lidí věří, že církev je možné zreformovat, že ji „Bůh neopustí“. To jim i nám dodává naději. Můžeme to vidět například v koncilních dokumentech, nových ekumenických hnutích v církvi, v současné teologii, která je otevřená všem tématům.

Jakou máte představu o katolické církvi na Slovensku v průběhu několika dalších let? Co můžou slovenští křesťané očekávat v blízké budoucnosti?
Je jisté, že statisticky uvedených 70 % katolíků je iluze a zbožné přání. Křesťané jsou i na Slovensku v menšině a jejich počet se bude ještě zmenšovat. Bude ubývat také jejich vlivu na společnost. Z toho vyplyne velký úkol - najít způsob, kterým se bude v dnešním světě mluvit o Bohu, hodnotách, zdrojích pro růst našeho duchovního života.
Ještě větší úloha, kterou považuji za téměř nezvládnutelnou, je přebudovat strukturu církve z mocensko-hierarchické instituce, ve které se „šéfové“ nemusí nikomu zodpovídat a svá rozhodnutí nemusí nijak zdůvodňovat (což je v dnešním demokratickém prostředí nepochopitelné a neodpustitelné) na model kolegiální, o kterém hovoří Druhý vatikánský koncil. Jak dát větší prostor laikům, což je také požadavek koncilu. Jak se odhodlat k dialogu i ve vlastních řadách, když se ho tak vehementně dožadujeme navenek. Jak si navzájem v církvi dopřát víc svobody, když ji tak naléhavě požadujeme od společnosti.

Proč toto vidíte jako téměř nezvládnutelnou úlohu?
Protože směr vnitrocírkevního vývoje na Slovensku je právě opačný. Za totality jsme se uměli vzájemně potkávat. Kněží, laici, řeholníci - ve vnějším ohrožení jsme se navzájem neotravovali rozdíly, ale hledali jsme to nevyhnutelné minimum, na kterém jsme se dokázali shodnout. Bylo to užitečné hledání podstaty. Teď se téměř každý vymezuje vůči ostatním a hráči „z opačného tábora“ rozebírají ty druhé na součástky. Když přemýšlím, jak to změnit, jsem dost skeptický.

A jak se bude vyvíjet vztah státu a církve?
To neumím předvídat. Pravděpodobně nadejde ekonomická odluka od státu, přičemž iniciátorem odluky nebude církev, ale stát. Tento proces budou brzdit biskupové, ačkoliv vědí, že ekonomická závislost není oddělená od ostatních závislostí a že brání svobodě. Spojení „trůnu a oltáře“ mělo v dějinách církve za následek poměrně vysokou míru ztráty identity církve, respektive toho křesťanského a lidského v ní.
V dnešní době si už křesťanství svoji užitečnost pro společnost nevynutí. Ať chceme nebo ne, křesťanství se stalo jednou z nabídek na trhu idejí. Bude tato nabídka atraktivní i pro dnešního člověka? Když bylo křesťanství ještě na začátku, a tedy na samém okraji společnosti, atraktivitu mu přineslo hodnocení jeho nepřátel: „Podívejte, jak se křesťané milují.“ Myslím si, že někde tam bychom měli hledat východisko.



MICHAL VAŠKO studoval teologii v Bratislavě a masmediální komunikaci v Lublani. Jeho vydavatelské aktivity mají kořeny už v samizdatu. V současnosti provozuje tiskárnu a nakladatelství, které ročně vydává více než 50 knižních titulů. Vydává časopisy Impulz, Listy a týdeník ZRNO. Věnuje se i sociálním, ekonomickým a pastoračním otázkám.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 5. – 11. prosince 2017

Papež jako vyslanec míru a pokoje

„Vaše Svatosti, přinášíte nám sílu a naději ve svém pochopení pro naše potřeby, naše touhy po míru, národním smíření a sociálním souladu,“ řekla nositelka…

celý článek


Diváci ČT nahlédnou do hospice

„Tak jako řeka Jordán byla posledním úsekem cesty, který zbýval Izraelcům po útěku z egyptského otroctví, tak i hospic Jordán chce doprovázet lidi na posledním úseku…

celý článek


V kolotoči úvěrů, úroků a splátek

Půjčí rychle a za pár minut. A ještě nám prý vrátí. Všudypřítomná reklama k tomu navíc přidává, že náš život bez toho či onoho výrobku není úplný nebo šťastný...

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay