Hospic jako loďka s úžasnou posádkou

Vydání: 2015/37 Rozhřešení pro ženy po potratu, 8.9.2015

Příloha: Hospicová péče

Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče zastřešuje české hospice. Po několika letech má nové vedení. Názory nejen na hospicovou péči sděluje její nový prezident Robert Huneš.
 
 
Jak dnes veřejnost nahlíží hospicovou péči?
 
Myslím, že po deseti letech existence APHPP a rozvíjejícího se hospicového hnutí se pohled ze strany společnosti proměnil. Dnes má většina lidí alespoň mlhavou představu, co hospic je. To dříve nebývalo. Rovněž většina z těch informovaných vidí takové zařízení pozitivně a považuje ho za potřebné. To je velká věc, kterou musíme střežit a ochraňovat. Který další jev ve společnosti je takto v naší zemi chápán? Mnoho jich není.
 
A jak vidíte hospic svýma očima?
 
Po svém. Hospic vidím jako malou loďku ve vlnách okolností, obklopenou velkými loděmi, ba i koráby „mocných“ a „úspěšných“. Ale též jako loďku s úžasnou posádkou, jež ví, co chce a kam směřuje, posádkou mušketýrských hodnot, kde platí všichni za jednoho, jeden za všechny. Posádkou, která pomáhá nejslabším ze slabých, nejpotřebnějším z potřebných. Těm, na něž ostatní z výší svých dalekých palub velkých korábů mnohdy ani nedohlédnou. Tyto loďky mívají čest leckdy doplout dál, jiné větší lodě uvíznou na mělčinách… Díky tomu můžeme v hospicích plout ve vodách, které v sobě obsahují ochotu, něhu, laskavost, statečnost, radost a pokoj. Ve vodách, které nejen pomáhají druhým, ale zušlechťují i nás samé. Necháme-li se.
 
Měl jste někdy pocit, že se loďka potápí?
 
Myslím, že v hospici nelze pracovat bez identifikování se s nadějí. Bez ní bych měl pocit potápění snad stokrát. Starosti ekonomického rázu, kdy hospice vícekrát stály před hrozbou propouštění, jsou permanentní. A získat lékaře do hospice, tak aby byl erudovaný, komunikačně vybavený, srovnaný s vlastní konečností, ochotný jít do „neperspektivního“ oboru a za nižší plat než v privátu či v nemocnici? To je na hraně zázraku. Nebo roky permanentně přesvědčovat politické elity na nejvyšší, ale i krajské a obecní úrovni o smysluplnosti a významu hospiců – a po volbách vždy zase na novo? Či stále dokola, mnohdy marně, se snažit bourat předsudky a mýty o hospicích u laické, ale kupodivu především zdravotnické veřejnosti? Není to snadné.
 
Na druhé straně po proudu umí plout každá ryba, i neduživá či chcíplotina. Proti proudu však umí plout jen ryba živá. Často si vzpomenu na slova Václava Havla: „Naděje není přesvědčení, že se něco vydaří, ale jistota, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Kdybychom v hospicích neměli naději, jsme již dávno utopeni.
 
Předsudky u zdravotníků? Existuje tu něco jako konkurence mezi hospici a dalšími zdravotnickými zařízeními?
 
Ano, předsudky. Ale i neznalost a nevyrovnanost zdravotníků s vlastní konečností. Snad i pýcha na schopnosti kurativní medicíny. U některých zdravotníků vně hospiců zažívám absenci něhy a úcty k lidskému životu na konci jeho dní. Dodnes je nemálo těch, kdo nevědí, co hospic ve skutečnosti je. Jak jinak si vysvětlit slova lékařů, kteří o svém kolegovi v hospici řeknou: „Ty ses zahrabal v hospici?“ Anebo: „Proč chcete dát manžela do hospice, vždyť my ten morfin umíme píchnout taky.“ A řada jiných.
 
Konkurence mezi hospici v podnikatelském vidění světa naštěstí neexistuje. Jsme malou hospicovou rodinou, která naopak drží při sobě. Pomáháme si a vyměňujeme zkušenosti i personál při výměnných stážích. V tom vidím velkou pozitivní roli APHPP. Dokonce jsou případy vzájemné ekonomické pomoci mezi hospici, kdy ten, který má momentální kladné cash flow, bezúročně půjčí jinému, který se nachází v potížích. Je to cenný poklad pozitivního vidění světa proměněného ve skutky.
 
Vraťme se ještě k oněm dalším loďkám na moři. Hospice bývají často vděčným tématem na politické scéně. Obzvláště v souvislosti s církevními restitucemi je toto téma permanentně připomínáno. Měli bychom stavět další hospice?
 
Stávající kapacita provozovaných hospicových lůžek na území ČR je 446, tedy aktuálně je tu provozováno 85 % potřebných lůžek. Po dostavbě právě dokončovaného Hospice sv. Zdislavy v Liberci bude žádoucí kapacita naplněna přes 90 % (474 z 525 potřebných lůžek). Lůžka tak scházejí jen v kraji Karlovarském a na Vysočině. Kromě těchto dvou potenciálních míst nejsou další nové hospice v naší zemi potřebné.
 
V případě vzniku nových hospiců zdravotní pojišťovny s vysokou měrou pravděpodobnosti s nimi neuzavřou smlouvu – pro objektivní nepotřebnost. Výstavba a vybavení nového lůžkového hospice s třiceti lůžky stojí cca 130 milionů Kč. Tyto prostředky by za každý nově postavený hospic, byť z bohulibých pohnutek, byly zbytečně ztraceny.
 
Co chybí, je etablování a podpora domácí hospicové péče. Tam nás tlačí bota. V legislativě. Je-li lůžkových hospiců dostatek, hospiců domácích (mobilních) naopak zoufalý nedostatek. Legislativa je pro tento typ péče neexistující, popř. natolik nevhodná, že většina stávajících izolovaných aktivit mobilních hospiců působí beze smluv se zdravotními pojišťovnami. Domácí hospicová péče je pro většinu české a moravské populace nedostupná. Pacient si ji navíc musí ze značné části hradit. V praxi to ústí v zajímavý paradox – zdravotní pojišťovny hradí u terminálně nemocného pacienta dražší a mnohdy nadbytečnou léčbu v nemocnici, zatímco levnější a často vhodnější léčbu mobilního hospice v domácím prostředí nikoli.
 
ČR nepotřebuje výstavbu nových hospiců, nýbrž obhajobu a pomoc těm stávajícím. Proč? Dlouhodobě strádají. Po dvaceti letech působení jsou každoročně na hraně ekonomického života a smrti. Hospice potřebují pomoc. Nikoli však stavěním nových budov ze strany církve, jak doporučuje např. pan prezident Zeman. Potřebují pomoc zejména legislativní a finanční – ředitelé stávajících hospiců jsou spíše vystresovanými profesionálními žebráky než vizionáři svých zařízení. Potřebují také pomoc veřejnosti, laické i odborné. O kolik bychom byli dále, kdyby si věc za svou vzali poslanci a příslušní ministři? A lékaři, aby správně a včas indikovali a doporučovali hospicovou péči? A pojišťovny, aby prozřely a snadno ušetřily?
 
A církev?
 
Ta může také významně pomoci. Je nabíledni, že nelze požadovat financování duchovní péče v hospicích z veřejného zdravotního pojištění. Ani z případných dotací na poskytování sociálních služeb. Dobrý hospic se však bez nemocničního kaplana či pastoračního asistenta neobejde. Pokud by však diecéze ve „svém“ místně příslušném jednom či dvou hospicích financovaly mzdu výše uvedených zaměstnanců pracujících na spáse duší, byl by to velký vklad. Ani by nestál tolik peněz. O to větší by měl opravdový přínos a naplnění poslání církve.
 
Chovám naději, že naši političtí představitelé naleznou odhodlání pomoci takovému systému, v jakém by chtěli jednou sami odejít nebo jaký by přáli svým nejbližším, až jim svíčka života bude dohořívat. A že církevní hierarchové pochopí, jak je v hospicích žeň velká, a dopřejí jim žence…
(hol)

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 31 26. července – 1. srpna 2016

Předseda Francouzské biskupské konference: Cílem této války jsou křesťané i muslimové

AKTUÁLNĚ: Zahajovací bohoslužba Světového setkání mládeže v Krakově, které se zúčastnilo v dešti na 200 tisíc lidí, se nesla v památce toho rána zabitého francouzského…

celý článek


Mladí Češi vyrazili za papežem

Spoustu radosti, obrovskou polskou pohostinnost i chvíle v usebranosti při návštěvě bývalého koncentračního tábora v Osvětimi zažívají v Polsku statisíce mladých lidí…

celý článek


Cesta z egoismu, či duchovní nemoc

Věřící člověk snadno nabude dojmu, že je dobré vyhovět druhým, pomáhat, i když na to třeba zrovna nemá úplně čas a síly. Vždyť kolik lidí se vydalo pro druhé a…

celý článek


Dotazník KT

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay