Horolezectví není sport, ale stav mysli

Vydání: 2006/29 Lidová zbožnost, 18.7.2006

Příloha: Doma

Kde jsou kořeny vaší sociální vstřícnosti? Skrývá se za tím nějaký příběh?
Měla jsem vždycky velmi ráda oba své rodiče. Zásadně mě ale ovlivnil tatínek, který měl nesmírně silné sociální cítění. Moc jsem si ho vážila mimo jiné i proto, že vždy nabídl pomoc těm, kteří to potřebovali. Od dětství mě vodil do hor a zasvěcoval do tajů horolezectví. Moudří lidé říkají, že horolezectví není sport, ale stav mysli, způsob života. V roce 1970 unikl tatínek o vlásek smrti, když kvůli nemoci zmeškal odjezd významné horolezecké výpravy do Peru: všichni jeho nejlepší kamarádi tam pak zahynuli, když se na ně zřítila lavina z hory Huascarán. Později už ale takové štěstí neměl – onemocněl rakovinou. Odcházel řadu měsíců a já i maminka jsme byly celou tu dobu s ním. Přál si zemřít doma. Všechno, co dneska vím o tom, co potřebují umírající lidé, mě naučil právě táta. Byl nesmírně statečný. Zůstala mi naštěstí vynikající, úžasně starostlivá a pracovitá maminka. Kdyby nebylo jí, nemohla bych dneska dělat svou práci.

Tíživé otázky kolem odchodu lidí z tohoto světa jsou dnes jakýmsi tabu.
Bohužel. Lidé by ale měli vědět, že smrt je přirozenou součástí lidského života. Je to vlastně jediná jistota, kterou máme. Náš odchod ze světa by však rozhodně neměl být spojován s bolestí. Kdyby se o posledních věcech člověka více mluvilo a zachovával se přitom přirozený takt, dařilo by se možná získávat i více prostředků na to, aby odchod ze světa probíhal důstojně, se vší ohleduplností a hlavně s použitím veškerých dostupných utišujících prostředků. A samozřejmě v přítomnosti nejbližších. Když mluvím o jakési podpoře, mám na mysli třeba získávání sponzorských peněz na financování domácí hospicové péče poskytované mimo jiné také kvalitně vzdělanými a vyškolenými odborníky. Vždyť ani nejbližší příbuzní lidí odcházejících na druhý břeh často nevědí, jak se v psychicky náročné situaci ke svým drahým chovat. Chtěli by pomoci, ale nevědí jak.

V rodině – mezi nejbližšími – by to neměl být velký problém…
Určitě, ale někdy nestačí jenom obyčejný lidský soucit. Je sice pravda, že ten je vlastně nejdůležitější, že to chce velké srdce, ale přístup k lidem, kteří nás opouštějí, vyžaduje i určitou techniku způsobu chování. A té je třeba se učit.

Musela jste se tomu učit i vy?
Před několika lety jsem byla jako běžná zdravotní sestra rodiči jistého mladého chlapce vyzvána, abych jejich syna navštívila a důvěrně s ním probrala jeho zdravotní stav. Ten hoch se jmenoval Martin a já jsem pochopila, že nemá žádnou naději. Také on věděl, že umírá. Přivezli ho z kliniky na smrt nemocného. Rodiče ho v těžké situaci chtěli mít doma a toužili po tom, aby netrpěl. Tehdy ještě v Ostravě nikdo domácí hospicovou péči neposkytoval. Cítila jsem, že musím něco udělat, a pustila jsem se do svého úkolu celým srdcem. Martin byl zpočátku velmi nedůvěřivý, ale v průběhu těch několika týdnů, které jsme spolu prožili, jsme se velmi spřátelili. Hovořila jsem s ním řadu hodin, hladila jsem ho po rukou a byla jsem s ním i tu poslední noc, kdy zemřel. Jeho odchod ze světa byl duchovně plný bolesti, vždyť ten hoch přece neměl ještě ani dvacet let. Martinovi rodiče se snažili dát mu co nejvíce najevo svou lásku. Další mimořádně silný prožitek úmrtí jiného mladého, ale vnitřně nesmírně silného chlapce inspiroval jeho maminku, skupinu jejích přátel a mne k založení mobilního hospice, který nese v názvu jméno právě onoho statečného chlapce Ondráška. Toto zařízení dnes poskytuje umírajícím stejnou pomoc, jakou jsem kdysi poskytla Martinovi. Těch potřebných jsou ale desítky.

Tahle práce vás určitě musí velmi vyčerpávat.
Víte, je zvláštní, že mi to naopak sílu dodává. Považuji totiž za veliký dar, že mě někdo cizí nechává ve velmi těžké chvíli svého života nahlédnout do své duše. Že mi dovolí, abych ho mohla doprovázet. Jsou to chvíle nesmírně intimní a často se při nich dovídáte věci, které jsou prostě nesdělitelné. Mnohokrát mě také překvapuje, jak obrovskou vnitřní sílu dokážou projevovat lidé v posledních okamžicích svého života. Dokážou třeba s nesmírným citem, taktem a někdy dokonce i s humorem podržet svého partnera nebo blízkého člověka, kterého navždy opouštějí. Jsem šťastná, že mohu být takovým neobyčejně silným okamžikům přítomná. Vždycky cítím ohromné zadostiučinění, že jsem zdravá, že mám zdravé děti a že můj život může pokračovat dál. Snad lze říci, že mne moje práce učí pokoře k životu. Denně děkuji za to, že mohu žít takový život, jaký žiju. Jsem věřící člověk, ale nemám ráda velká slova. Nemám potřebu mluvit o tom, že mi Bůh pomáhá. Myslím ale, že mi pomáhá určitě.
MILAN ŠVIHÁLEK Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay