Homilie: Poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem

Vydání: 2018/4 Papež v Amazonii: Jste naší pamětí, 23.1.2018

Je to samozřejmě gesto toho, kdo nejen rozlišuje, jak a kdy pokleknout, ale míří ještě hlouběji: jde o jeho přesvědčení, že pokleknout má. Pod formou musí „dýchat“ vitální jakost. Proč poklekne milující manžel před chotí, aniž by nejdřív prohlížel okolí, zda mu dává souhlas k jeho přímému, a přitom i svobodnému gestu? Láska uspořádává postoj. A přesto ten milující manžel ví, že ani před milovanou bytostí nelze klekat kdykoli a jakkoli. Kýč je nepřesvědčivý, stejně jako jalová propaganda.

Liturgie nám dává nyní příležitost k decentnímu, neholedbavému pokleknutí. Například v hymnu Sláva na výsostech máme syrové oznámení: „Klaníme se ti.“ Nebo při velkopátečním zvolání: „Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti, neboť svým křížem jsi vykoupil svět.“ Jde skutečně o přizvání ke zralému postoji. Poklekneme v naší komůrce před Ukřižovaným, aniž bychom se ukazovali druhým, aniž bychom se o tom někde zmínili. Vynucujeme-li od druhých totéž, jsme možná více upoutáni na sebe než na toho, komu přísluší pokleknutí. Že rodiče naučí dítě pokleknout, není zase vtíravost, ale projev jejich odpovědnosti. Anebo v kontextu předchozího režimu nešlo v té době vůbec o nepatřičnou dramaturgii, když někdo při výslechu, pokud byl urážen Pán, poklekl. Kdysi jsme docela upřímně zpívali píseň: „Nejkrásnější chvíle vždycky jsou na kolenou…“

Žalmista však hovoří o vnitřní dispozici: uznat nejen celým tělem, myslí, ale celobytostně, že Stvořitel má právo na své stvoření. Z toho pak vychází naše identita. Klaníme se především tiše v srdci – ale stále s upřeným pohledem na Pánovu tvář. Zlý „fujtajblík“ v synagoze ve městě Kafarnaum, jak slyšíme v evangeliu, není schopen tohoto gesta: dobrovolného uznání Boží vznešenosti. Proto není na místě výtka třeba důchodci, který s hůlkou v ruce nemůže pokleknout, anebo věřícímu východní církve, jenž se po celá staletí klaní, že s námi nepokleká (to spíš svědčí o naší neinformovanosti). Jde tu o to, uznat Ježíše coby Pána našich životů.

Dvakrát se v evangeliu hovoří o „žasnutí“: „žasli nad jeho učením“ a „všichni byli užaslí“. Možná že právě nás každodenní zkušenost s rafinovanou podobou zla formuje k věrohodnějšímu gestu pokleknutí před přítomným, živým Pánem. Žasneme nad ním. Den naplněný komunikačními nesnázemi nabízí tolik podnětů k osvojení si ctnosti, že se najednou začínáme odříkávat účelových zdání, falešných her. Jsme nuceni se co nejosobněji přimknout k Ježíši – doslova se ho držet za ruce, zaklestit se do jeho srdce, abychom obstáli v hájení dobra.

Nejde tedy vůbec o výzvu, abychom všude poklekali a soustředěností na samotný úkon třeba při přijímání eucharistického Krista působili karambol ostatním v řadě. Ale tam, kde liturgie toto gesto moudře umisťuje, vybízí, abychom jím Pánu vnitřně děkovali, že se naše srdce smí zabývat krásnými věcmi, a nikoli ulpíváním nad projevy zla. Jak je hluboké, patří-li milující k milovanému právě při odevzdání se srdcem: v pokleknutí. Takto děkovat je mistrovské dílo Boží v našich srdcích.

P. MICHAL ALTRICHTER SJ

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 34 21. – 27. srpna 2018

Papežův kající dopis

Zranění obětí sexuálního zneužívání „nikdy nebudou promlčena“, napsal papež František v mimořádném kajícím dopise všem věřícím toto pondělí.

celý článek


Strahovský klášter s novým opatem

Vůbec první benedikce opata na pražském Strahově ve svobodné době po listopadu 1989 se uskutečnila minulý týden na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Strahovští premonstráti…

celý článek


Manželství je celoživotní dílo

Chystáme svatbu! Sdělujeme si tu krásnou zprávu. Kolikrát ale myslíme spíš na to, jestli už máme šaty, hostinu, hudbu, výslužky. Vlastní příprava na život v manželství…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay